ECLI:CZ:US:2010:2.US.2948.10.1
sp. zn. II. ÚS 2948/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti stěžovatelky PROFI AUTO CZ, a. s., se sídlem Kolovratská 1367, 251 01 Říčany, zastoupené JUDr. Jiřím Urbanem, advokátem, se sídlem Vodičkova 41/39, 116 02 Praha 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2010, č. j. 30 Cdo 3154/2008-109, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2010, č. j. 30 Cdo 3154/2008-109, bylo v řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem na základě dovolání druhé žalované (stěžovatelky) zrušeno usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. března 2008, č. j. 21 Co 139/2008-75, a usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 17. prosince 2007, č. j. 9 C 112/2007-62, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 9. ledna 2008, č. j. 9 C 112/2007-70, jimiž bylo připuštěno, aby do řízení na straně žalobce jako další účastník přistoupila Česká republika - Generální ředitelství cel. Dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů nižších instancí s odůvodněním, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Přitom vyslovil názor, že první žalobce (Celní úřad Praha D1) má způsobilost být účastníkem v řízení o určení vlastnictví nemovitostí, jestliže toto řízení souvisí se správou daně; tuto způsobilost má pak i druhý žalobce (Česká republika - Generální ředitelství cel).
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadá zrušující rozhodnutí Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím bylo zasaženo do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v jeho důsledku i do práva na ochranu vlastnictví (čl. 11 Listiny), přičemž došlo i k narušení právní jistoty ve smyslu čl. 1 Ústavy České republiky. Stěžovatelka uvádí, že byť se jedná po formální stránce o zrušující rozhodnutí, fakticky jde o zamítnutí dovolání, neboť dovolací soud v odůvodnění zcela popřel důvody, pro které bylo podáno. Navíc v něm vyslovil závěry, které budou pro další řízení určující a s nimiž stěžovatelka nesouhlasí.
3. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
4. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky (§75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
5. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. V souladu s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zák. o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zák. o Ústavním soudu). Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že stěžovatel procesní prostředky uplatnil a řízení o těchto prostředcích je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty prostředky, které mu obecně skýtá dosud probíhající řízení, resp. řízení, které má být následně vedeno na základě kasačního rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Z vyloženého principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno. Ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a zásadně proti němu musí (též) směřovat; v řízení, jež dosud probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné. Na tom nic nemění, že je již vedeno řízení, usměrněné právním názorem, který v předchozím (napadeném) rozhodnutí vyslovil dovolací soud (§243d odst. 1 občanského soudního řádu).
6. Ve světle výše naznačených úvah Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci nejsou naplněny podmínky přípustnosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost je nepřípustná, protože stěžovatelka před jejím podáním nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon poskytuje k ochraně jejího práva. V daném případě dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu a i rozhodnutí soudu prvního stupně na základě dovolání stěžovatelky zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Stěžovatelka tedy napadla rozsudek dovolacího soudu, který je sice formálně pravomocný, avšak není rozhodnutím meritorním; nebylo jím rozhodnuto o uplatněném žalobním nároku. Vyslovením obecného právního názoru, resp. konstatování vady v řízení a v jejím důsledku zrušení napadených rozhodnutí, a připomenutím závaznosti pro soudy nižších stupňů nemohlo dojít k zásahu do žádného z ústavně chráněných práv a svobod stěžovatelky. Rozhodnutí dovolacího soudu není tedy takovým rozhodnutím, proti němuž by stěžovatelka mohla podat ústavní stížnost. I když jsou soudy obecně vázány právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v jeho rozhodnutí, nelze automaticky předpokládat, že rozhodnou v souladu se závěry dovolacího soudu, resp. že nerozhodnou např. ve prospěch stěžovatelky. Rozhodnutí soudů je výsledkem procesu skutkového zjišťování a hodnocení důkazů, které posléze nachází svůj odraz v právním posouzení. Stěžovatelka má možnost v dalším řízení před obecnými soudy uplatňovat svá procesní práva a vznášet další námitky. Rovněž stěžovatelce náleží možnost podat řádné opravné prostředky a (při splnění podmínek stanovených v občanském soudním řádu) i mimořádný opravný prostředek - dovolání. Teprve v okamžiku, až bude řízení definitivně ukončeno (s výjimkami stanovenými v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), bude stěžovatelka moci k ochraně svých ústavně zaručených práv a svobod podat ústavní stížnost, dojde-li v další fázi řízení před obecnými soudy k jejich porušení, a Ústavní soud se pak bude moci s ohledem na zásadu subsidiarity touto ústavní stížností zabývat meritorně.
7. Na základě výše uvedených skutečností nezbylo, než aby soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
8. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost je odmítána soudcem zpravodajem pro nepřípustnost, nevyzýval již Ústavní soud stěžovatelku k doplnění podání o originál plné moci, který je jinak pro řízení před Ústavním soudem nezbytný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 2. listopadu 2010
Jiří Nykodým
soudce zpravodaj