ECLI:CZ:US:2010:2.US.300.10.1
sp. zn. II. ÚS 300/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti Ing. L. Š., zastoupené JUDr. Jaroslavem Novákem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2009, č. j. 1 Afs 59/2009-105, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2008, č. j. 6 Ca 168/2006-72, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem, který co do formálních náležitostí vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků správních soudů vydaných v rámci přezkumu rozhodnutí finančních orgánů. Cítí se dotčena v právu na spravedlivý proces, přičemž v podání výslovně označila čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Napadeným rozsudkem zamítl Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky podanou proti rozsudku (taktéž nyní napadenému) Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta její správní žaloba směřující proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu (č. j. FŘ-3230/11/06). Tím finanční ředitelství nevyhovělo odvolání stěžovatelky proti platebnímu výměru na základ daně, daň a ztrátu z příjmu fyzických osob za rok 2003 vydanému Finančním úřadem pro Prahu 8.
Stěžovatelka uvedla, že za uvedené období podala daňové přiznání, z něhož vyplynula daňová ztráta ve výši 2.276.550 Kč. Správce daně vyslovil pochybnosti ohledně některých uplatněných daňových výdajů a po provedeném vytýkacím řízení vyměřil stěžovatelce ztrátu ve výši 460.839 Kč.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejprve sumarizovala procesní historii svého případu včetně popisu jednotlivých položek, které správce daně neakceptoval jako daňově uznatelné výdaje, a vymezila důvod tvrzené protiústavnosti. Z řady bodů, jimiž se správní soudy v napadených rozsudcích zabývaly, se omezila na jediný; brojí proti tomu, jak se v rámci předběžné otázky vypořádaly s její námitkou ohledně platnosti či neplatnosti plné moci udělené daňové poradkyni, resp. jakým způsobem to učinily. Stěžovatelce nebyla dána možnost se v rámci řízení k této předběžné otázce vyjádřit, navrhnout důkazy a předložit námitky. Městský soud v Praze rozhodl o této záležitosti bez její účasti a odpovídajícího dokazování. Nejvyšší správní soud pak v podstatě argumentaci městského soudu převzal. Chybné a protiprávní řešení se pak promítlo též do zamítavého rozsudku soudu, který v občanském soudním řízení rozhodoval o stěžovatelčině žalobě na určení neplatnosti předmětné plné moci. Stěžovatelka rovněž namítá, že nebylo uvedeno, jak správní soudy ke svým závěrům dospěly. Konečně se správní soudy dostatečně nevypořádaly s jejím sdělením, že u příslušného obvodního soudu podala výše zmiňovanou žalobu na určení neplatnosti plné moci.
Možnosti vyjádřit se k obsahu ústavní stížnosti využil pouze Městský soud v Praze. Podle jeho názoru stěžovatelka na žádných právech zkrácena nebyla. V podrobnostech soud odkázal na odůvodnění svého rozsudku.
Po prostudování obsahu ústavní stížnosti a napadených rozsudků dospěl Ústavní soud k závěru, že je namístě ji odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost. Aniž by ve věci činil další procesní úkony, ve věci rozhodl.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy správních soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
Nic takového ovšem stěžovatelka v dané věci nenamítá. Pouze v obecné rovině zpochybňuje okolnosti posouzení platnosti plné moci a správnost učiněných závěrů. Šlo o plnou moc, kterou stěžovatelka dle §10 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, udělila své daňové poradkyni a kterou ji zmocnila k jednání na finančním úřadu včetně jednání spojených s kontrolami prováděnými finančním úřadem, s právem seznámit se se všemi rozhodnutími, právem podávat žádosti a návrhy, uzavírat smíry a narovnání, podávat opravné prostředky, námitky a rozklady a vzdávat se jich, a to i když je podle právních předpisů zapotřebí zvláštní plné moci. Později (v rámci projednávání správní žaloby) zpochybnila platnost této plné moci a namítala, že byla-li výzva k odstranění pochybností doručena pouze daňové poradkyni, pak nebylo vytýkací řízení zahájeno řádně, a právo správce daně doměřit stěžovatelce daň tak uplynutím lhůty zaniklo.
Stěžovatelčiny námitky v tomto případě vyvrátí prosté porovnání jejího podání o zdůvodnění napadených rozsudků. Zejména ve vztahu k příslušnému zmocnění jsou relevantní zjištění a z nich učiněné závěry v obou rozsudcích velmi pregnantně popsány a zdůvodněny, v žádném případě tak nelze stěžovatelce přisvědčit, že "nikde není jasně stanoveno, jakým způsobem správní soud k závěru dospěl".
Městský soud v Praze konstatoval, že předmětná plná moc obsahuje nepřesnosti, které správce daně přehlédl. Při hodnocení námitky ale vycházel z toho, že dohoda o plné moci, na jejímž základě zástupce zastupuje zmocnitele, může být uzavřena i ústně či konkludentně. V daném případě z průběhu daňového řízení vyplynulo, že jmenovaná daňová poradkyně jednala jako zástupce stěžovatelky. Ta proti jí učiněným úkonům po celou dobu nevznesla žádné výhrady a před správcem daně zastoupení nezpochybnila. Společně se zúčastnily projednání výsledků vytýkacího řízení a i ústního jednání u správce daně předcházejícího vydání platebního výměru a daňová poradkyně podala jménem stěžovatelky též odvolání.
Nejvyšší správní soud se opřel o judikaturu vážící se ke způsobu výkladu právních úkonů a dospěl taktéž k závěru, že nepřesnosti předmětné plné moci šlo vyjasnit interpretací vůle účastníků vtělené do plné moci v souladu s ustanovením §35 odst. 2 občanského zákoníku, když na obsah plné moci lze usuzovat i z širšího kontextu jednání účastníků dohody o zastoupení či jejich následného jednání a chování. Z chování stěžovatelky a daňové poradkyně, které následovalo po vystavení předmětné plné moci (společně se účastnily jednání u správce daně včetně projednání výsledku vytýkacího řízení, aniž by zazněla výhrada stran plné moci, během vytýkacího řízení spolu komunikovaly a radily se), vyplývá, že dohodu o plné moci obě považovaly za platnou a neomezenou. Správce daně sice nepostupoval obezřetně, pokud stěžovatelku na nepřesnosti v plné moci neupozornil, ovšem taktéž stěžovatelka si při jejím formulování počínala nedbale. Nejvyšší správní soud tedy uzavřel, že nepřesnost v plné moci nezakládá pochybení takového rázu, že by to způsobovalo absolutní neplatnost plné moci a tím pádem i nesprávné doručení výzvy o zahájení vytýkacího řízení.
Těmto závěrům není z pohledu Ústavního soudu co vytýkat. Ostatně ani stěžovatelka s nimi nijak konkrétně nepolemizuje. Námitku, že od soudu nedostala dostatečný prostor pro vyjádření a důkazní návrhy k tématu (ne)platnosti plné moci, považuje Ústavní soud za uměle vykonstruovanou. Výhradu vznesla v průběhu projednávání své správní žaloby. Okolnosti, z nichž vycházel při hodnocení "širšího kontextu", tedy celkového jednání stěžovatelky a jí zmocněné daňové poradkyně, správní soud čerpal ze správního spisu a přehledu plných mocí. Jejich obsah byl stěžovatelce znám a mohla se k němu vyjadřovat dle svého uvážení, byla to otázka její procesní aktivity v řízení před městským soudem a její taktiky, na níž postaví svou kasační stížnost. Každopádně stěžovatelka neuvedla žádný svůj konkrétní argument, s nímž by se soudy opomněly při posuzování platnosti plné moci vypořádat.
vrdila-li stěžovatelka v závěru svého podání, že soudy nevzaly na vědomí její upozornění na podanou žalobu o určení neplatnosti předmětné plné moci, pak obsah napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu tomu neodpovídá. Tímto upozorněním se zabýval a v souvislosti s ním zvažoval přerušení řízení dle §48 odst. 2 písm. f) s. ř. s. V rozsudku je také vyloženo, proč předsedkyně senátu rozhodla řízení nepřerušit.
Protože tedy Ústavní soud tvrzený zásah do základních práv stěžovatelky neshledal, její ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2010
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu