ECLI:CZ:US:2010:2.US.3048.10.1
sp. zn. II. ÚS 3048/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 1. listopadu 2010 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2010 sp. zn. 11 Tdo 312/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 25. 10. 2010 stěžovatel napadal výše citované rozhodnutí Nejvyššího soudu. Podání bylo nejprve dne 10. 10. 2010 učiněno u Okresního soudu v Opavě, ovšem dne 25. 10. 2010 stěžovatel obdržel od okresního soudu sdělení ze dne 11. 10. 2010 (sp. zn. 19 T 39/2008), ve kterém okresní soud stěžovatele vyzval, aby se stran "ústavní stížnosti" obrátil přímo na Ústavní soud, neboť okresní soud není v tomto ohledu oprávněn ani povinen poskytovat požadovanou součinnost.
Ústavní stížnost byla podána po lhůtě stanovené k jejímu podání.
Návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti musí splňovat řadu zákonem stanovených náležitostí včetně dodržení lhůty k podání ústavní stížnosti v délce 60 dnů, která dle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), počíná dnem následujícím dnu doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Dotazem na Okresní soud v Opavě Ústavní soud zjistil, že usnesení Nejvyššího soudu bylo doručeno právní zástupkyni stěžovatele pro řízení před Nejvyšším soudem dne 2. 8. 2010 (a stěžovateli pak dne 12. 8. 2010). Byl-li návrh adresovaný Ústavnímu soudu zaslán až dne 25. 10. 2010, je zřejmé, že se tak stalo po zákonem stanovené 60 denní lhůtě (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Zřetelné pochybení stěžovatele, spočívající v zaslání ústavní stížnosti soudu, jenž k jejímu projednání neměl pravomoc, Ústavní soud nemůže reparovat, neboť citované kogentní ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu vylučuje prominutí zmeškání lhůty, v níž je nutno ústavní stížnost podat (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 248/96, Sb.n.u., sv. 6, str. 601). Okresní soud jakožto orgán veřejné moci sice nemá stanovenou povinnost postoupit návrh Ústavnímu soudu, nicméně měl by to pokud možno obratem učinit, a to už v zájmu udržení důvěryhodnosti soudnictví ve vztahu k veřejnosti. Učiní-li tak opožděně "nelze považovat lhůtu vyžadovanou k podání příslušného návrhu za zachovanou, pokud není dodržena v okamžiku doručení takového postoupeného návrhu Ústavnímu soudu (resp. v okamžiku, kdy tento orgán předal postoupený návrh k přepravě)" (srov. Wagnerová, E. a kol. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 113).
Vzhledem k výše uvedenému soudci zpravodaji nezbylo než stížnost odmítnout jako podanou po lhůtě zákonem stanovené pro její podání (§43 odst. 1 písm. b) ve spojení s §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění). Byť ústavní stížnost vykazovala i četné další vady (zejména stěžovatel nebyl zastoupen právním zástupcem ve smyslu ust. §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, přičemž Ústavní soud advokáty stěžovatelům nepřiděluje, ale v případě problémů s jeho obstaráním je třeba se obrátit na Českou advokátní komoru; v návrhu dále absentovalo označení konkrétních základních práv a svobod, jejichž ochrany se stěžovatel u Ústavního soudu dovolává, jakož i vylíčení rozhodujících skutečností), Ústavní soud však vzhledem k výše uvedenému nevyzýval k jejich odstranění.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2010
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj