ECLI:CZ:US:2010:2.US.3089.10.1
sp. zn. II. ÚS 3089/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. listopadu 2010 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. V., zastoupeného JUDr. Josefem Moravcem, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 25. 6. 2010 č. j. 114 EC 39/2010-40, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou faxem dne 29. 10. 2010 a doplněnou jejím originálem doručeným Ústavnímu soudu dne 1. 11. 2010, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti výše citovanému rozhodnutí okresního soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele, jíž se domáhal vydání elektronického platebního rozkazu proti žalované - Tělovýchovná jednota Sokol Lhotka na zaplacení částky 7 219 Kč s v žalobě specifikovaným příslušenstvím, a to z titulu neuhrazené kupní ceny z faktury vystavené stěžovatelem žalované za objednané zboží. Proti elektronickému platebnímu rozkazu, který okresní soud vydal dne 5. 3. 2010, podala žalovaná odpor s tím, že požadovaná částka byla řádně a včas zaplacena v hotovosti při osobním odběru zboží. Po provedeném dokazování (faktury a daňové doklady stěžovatele, svědecké výpovědi) soud dospěl k závěru, že "v prosinci 2009 při dodání a převzetí zboží bylo mezi účastníky řízení postupováno stejně jako ve dvou předcházejících případech, že zboží bylo zaplaceno žalovanou při jeho převzetí v hotovosti." (str. 4 rozsudku).
Stěžovatel v ústavní stížnosti tento právní závěr okresního soudu zpochybňoval a namítané porušení svého práva na spravedlivý proces podpořil argumentací, v níž v rovině podústavního práva polemizuje se způsobem hodnocení důkazů i s právním posouzením předmětného sporu ze strany okresního soudu. Konkrétně namítal, že pokud okresní soud měl za prokázané, že bylo zaplaceno v hotovosti a tedy že žalovaná splnila svoji důkazní povinnost, měl o tom stěžovatele včas poučit a dát mu tak prostor k náležitému prosazení svého nároku. Stěžovatel za takovýchto okolností neměl důvod se domnívat, že jeho žaloba se soudu jeví jako nedůvodná a rozhodnutí soudu tak bylo pro něj překvapivé a nepředvídatelné, čímž bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces. Proto navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citované rozhodnutí svým nálezem zrušil.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, neboť jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy (k tomu srov. nález sp. zn. I. ÚS 4/04, N 42/32, SbNU str. 405 nebo nález sp. zn. I. ÚS 553/05, N 167/42, SbNU str. 407).
Stěžovatel navzdory svému opakovanému tvrzení v ústavní stížnosti, že si je role a postavení Ústavního soudu vědom, přesto staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Námitky stěžovatele se pohybují ryze v rovině podústavního práva, jsou ve svém obsahu pouze polemikou s právním názorem okresního soudu a stěžovatelem předestřená argumentace stran porušení práva na spravedlivý proces je ve skutečnosti pouze nesouhlasným stanoviskem se způsobem vyřešení sporu, a to v jeho neprospěch. Okresní soud dle názoru Ústavního soudu při rozhodování přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotil a právní normy aplikoval s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině. Odůvodnění napadeného rozhodnutí považuje Ústavní soud v tomto směru za dostatečné a přiléhavé. Nelze se tak ztotožnit s námitkou stěžovatele vůči způsobu vedení dokazování okresním soudem, neboť z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že okresní soud vedl dokazování k tvrzení obou stran sporu, a bylo na stěžovateli, stejně jako na žalované, aby k prokázání svých tvrzení navrhovali a předkládali důkazy. Pokud se stěžovatel stran některých tvrzení ocitl v důkazní nouzi, a to i vlastní vinou (nepředložení pokladní knihy s údaji o platbách v hotovosti či neschopnost zdůvodnit nezaslání upomínky o zaplacení dlužné částky, navzdory své zaběhnuté praxi), nelze tuto skutečnost přičítat k pochybení okresního soudu, ale spíše svědčí o liknavém přístupu stěžovatele k prokazování existence své tvrzené pohledávky.
Stejně tak nepřípadnou shledal Ústavní soud námitku stran překvapivosti a nepředvídatelnosti napadeného rozhodnutí, kterou stěžovatel spojuje s poučovací povinností okresního soudu, když tvrdí, že jej soud nepoučil o tom, že hodlá věc posoudit odlišně od jím předestřené argumentace. Podle Ústavního soudu nelze překvapivost rozhodnutí vztahovat k hodnocení skutkového stavu. Hodnocení skutkového stavu a na něm založený právní závěr soudu, odlišující se od právních názorů traktovaných účastníky řízení, ještě samo o sobě nemůže být považováno za překvapivé rozhodování v tom smyslu, že by mohlo založit porušení práva účastníka řízení na spravedlivý proces. Jinak je tomu ovšem v případě, kdy obecný soud uplatní na skutkový stav naprosto odlišnou právní kvalifikaci, s čímž účastník řízení nepočítá a je mu znemožněno se k nastalé situaci vyjádřit (např. pokud soud na skutkový stav použije zcela jiný právní institut, než jak jej tvrdil účastník řízení, nebo zcela jinou právní úpravu upravující sice druhově stejný institut, ale co do obsahu odlišně - srov. k tomu nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 218/95 N 160/9 SbNU str. 381 či sp. zn. nález sp. zn. I. ÚS 654/03 N 27/32 SbNU str. 255). Za překvapivé rozhodnutí tak nelze považovat, pokud se obecný soud na základě hodnocení provedených důkazů neztotožnil s argumentací jednoho z účastníků řízení, na jejímž základě konstruuje svůj hmotněprávní nárok, a jím podaný návrh zamítne jako nedůvodný, jako tomu bylo v posuzovaném případě. V takových případech obecný soud nemá povinnost účastníka řízení se svým právním závěrem a priori seznamovat. Samotný nesouhlas stěžovatele s právními závěry okresního soudu tak pochopitelně překvapivost jeho rozhodnutí nezpůsobuje, stejně jako nemůže sám o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a už v žádném případě nelze v této skutečnosti spatřovat zásah do základních práv stěžovatele, jak namítal v ústavní stížnosti.
Ústavní soud proto neshledal v napadeném rozhodnutí porušení základních práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2010
Jiří Nykodým
předseda senátu