ECLI:CZ:US:2010:2.US.3107.09.1
sp. zn. II. ÚS 3107/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti společnosti Modrá pyramida stavební spořitelna, a.s., Praha 2, Bělehradská 128, zastoupené JUDr. Petrem Permanem advokátem Advokátní kanceláře Praha 1, Dlouhá 16, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 12. 2008 čj. 3 Cmo 215/2008-162 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2008 čj. 33 Cm 226/2005-138, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, kterými byla zavázána k zaplacení částky 880 441 Kč s příslušenstvím. Dodatečně Ústavnímu soudu zaslala kopii rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2009 sp.zn. 23 Cdo 2093/2009, kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto její dovolání proti rozhodnutí vrchního soudu a plnou moc, z níž je zřejmé, že byla udělena i pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že žalobkyně se domáhala proti žalované společnosti Modrá pyramida stavební spořitelna, a.s. (stěžovatelka) zaplacení odškodného dle ustanovení §669 a násl. obch. zák. Vrchní soud potvrdil ve věci samé rozsudek městského soudu, jenž žalobě vyhověl a ztotožnil se s jeho závěrem, že smlouva, kterou účastnice mezi sebou uzavřely dne 1. 10. 2004, není podle obsahu mandátní smlouvou, jak byla smluvními stranami s odkazem na §566 a násl. obch. zák. označena, ale smlouvou o obchodním zastoupení ve smyslu §652 a násl. obch. zák. Soudy přitom vyšly ze zjištění smluvního ujednání, podle něhož žalobkyně, jako obchodní zástupkyně, měla pro stěžovatelku dlouhodobě vyvíjet činnost směřující k uzavírání určitého druhu smluv, vyhledávání zájemců o uzavření smluv jménem stěžovatelky a na její účet. Smlouva byla ukončena ke dni 31. 10. 2005 výpovědí ze strany stěžovatelky z důvodů na její straně, nikoliv na straně žalobkyně. Žalobkyni proto soudy přiznaly podle §669 obch. zák. právo na odškodnění ve výši požadované žalobou a na zaplacení úroků z prodlení. (Soudy při posouzení výše odškodnění přihlédly k dlouhodobé činnosti žalobkyně pro stěžovatelku, ke konkurenční doložce sjednané ve smlouvě a rovněž ke ztrátě provize, jejíž výše uvedená v žalobě byla účastnicemi řízení brána za nespornou skutečnost.)
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v dané věci se nejednalo o rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. Uvedl, že odvolací soud i soud prvního stupně posoudily smlouvu v souladu s ustanovením §652 odst. 1 obch. zák., odškodnění žalobkyně je ve smyslu §669 obch. zák. spravedlivé a otázka nároku na zaplacení odškodnění nebyla řešena v rozporu s hmotným právem.
Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud posoudil, zda nebylo obecnými soudy porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zda v důsledku úzce formalistického přístupu a zjevně jednostranného posuzování věci, aniž by byly zohledněny její námitky a dostatečným způsobem byla odůvodněna jejich irelevantnost, nedošlo ze strany obecných soudů k porušení čl. 2 odst. 2 Listiny.
Stěžovatelka především nesouhlasí s právním názorem soudu, dle nějž se jednalo o smlouvu o obchodním zastoupení, která je považována za specielní smluvní typ, přičemž v případě smlouvy mandátní jde o smlouvu obecnější povahy, jejím předmětem je zpravidla vedle zařízení obchodních záležitostí provedením právních úkonů i zajištění různých dalších činností. Nelze proto souhlasit s tím, že činnost spočívající ve vyhledávání zájemců o uzavření obchodů je nutno bez ohledu na účastníky sjednaný smluvní typ vždy posuzovat podle ustanovení §652 a násl. obch. zák. upravující právní režim smlouvy o obchodním zastoupení. Soudy obou stupňů nepřihlédly k projevům vůle účastníků posuzované smlouvy mandátní a důvodům, proč pro vymezení práv a povinností zakládaného právního vztahu zvolili jako smluvní typ smlouvu mandátní. Nezhodnotily, že dle smlouvy mandatář vedle vyhledávaní zájemců o uzavření smlouvy, prováděl i další činnosti na základě zmocnění (např. úkony přímo související s uzavřením příslušné smlouvy, poradenskou, informační a reklamní činnost, jakož i činnosti s tím související a též činnosti řídící a organizační v rámci skupiny obchodních zástupců). V souvislosti s paušalizací příjmů žalobkyně bylo přisouzeno žalobkyni odškodnění i za činnosti, se kterými zákon tento nárok nespojuje. Mimo pozornost obou soudů zůstala též otázka posouzení platnosti či neplatnosti uzavřené smlouvy a dále bližší zdůvodnění, zda byla v případě smlouvy s účinností od 1. 10. 2004 splněna zákonná podmínka písemné formy smlouvy o obchodním zastoupení, když řada ustanovení tohoto smluvního typu nebyla do smlouvy uzavřené účastníky pojata.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
S ohledem na předmět sporu u obecných soudů, argumentaci ústavní stížnosti a na rozsah svých kompetencí, se proto Ústavní soud zaměřil na zjištění, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí". Taková pochybení však nezjistil a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné a důkladné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí ve věci. Z odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu vyplývá, že stěžovatelka učinila jak písemně tak při jednání soudu nespornými tvrzení uvedená v žalobě včetně tvrzení týkající se provize. Po poučení dle §118a a §119a o.s.ř. právní zástupce stěžovatelky výslovně uvedl, že nechce doplnit skutková tvrzení ani nenavrhuje provedení dalších důkazů, neboť mezi účastníky není spor o skutková tvrzení. Námitky stěžovatelky, týkající se tvrzení o možné neplatnosti smlouvy z důvodů nedostatku písemné formy všech ujednání a ohledně výše provize, tak nejsou důvodné. Ústavní soud dále konstatuje, že obecné soudy se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatelky (totožnými jako v ústavní stížnosti) a své právní závěry, dle nichž předmětnou smlouvu posoudily jako platně uzavřenou smlouvu o obchodním zastoupení, neboť obsahovala všechny podstatné části smlouvy pojmenované v §652 odst. 1 obch. zák., patřičně odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Bylo zdůrazněno, že žalobkyně se zavázala pro stěžovatelku, jako pro zastoupeného, dlouhodobě vyvíjet činnost směřující k uzavírání určitého druhu smluv (obchodů), k vyhledávání zájemců o uzavírání takových smluv jménem stěžovatelky a na její účet. Není proto možné, aby si smluvní strany platně sjednaly jinou pojmenovanou smlouvu, či smlouvu nepojmenovanou, jestliže smluvní ujednání obsahuje podstatné části konkrétní pojmenované smlouvy obsažené v obchodním zákoníku. Na tomto závěru nemůže změnit nic ani skutečnost, že si strany sjednaly i další ujednání se smlouvou související (o provádění činnosti poradenské, informační a reklamní). Vzhledem k podrobnému a logickému odůvodnění rozhodnutí považuje Ústavní soud za nadbytečné se k meritu věci duplicitně vyjadřovat a na odůvodnění rozhodnutí odkazuje.
Ústavní soud zdůrazňuje, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Uvedené zcela platí i pro projednávanou věc a Ústavnímu soudu nepřísluší do shora nastíněného výkladu a aplikace jednoduchého práva provedeného obecnými soudy jakkoliv zasahovat.
Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelka neprokázala porušení práv, jichž se dovolává. V předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují, přičemž stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru (porušení práva na spravedlivý proces spatřuje v tom, že obecné soudy rozdílně od ní hodnotily skutková zjištění a dovodily právní závěry, se kterými se stěžovatelka neztotožňuje). Právní závěr, dle něhož v uvedené věci se podle obsahu smlouvy jednalo o smlouvu o obchodním zastoupení a nikoliv o smlouvu mandátní, přičemž v souvislosti s výpovědí smlouvy dané stěžovatelkou vzniklo žalované právo na odškodnění, ani nelze hodnotit jako závěr, který by byl v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplýval, a kdy by z tohoto důvodu mohla být napadená rozhodnutí zrušena.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka především dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla a nepochybně využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelka žádné námitky neuvádí ani ho nezmiňuje v petitu návrhu a patrně od doručení rozhodnutí pouze odvíjí lhůtu k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud proto nad rámec konstatuje, že Nejvyšší soud, který se při posuzování dovolání zabýval výhradně otázkou jeho přípustnosti (otázkou procesní), odpovídajícím způsobem objasnil, z jakých důvodů nebyly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm.c) o.s.ř., přičemž Ústavní soud neshledal důvod z ústavněprávního hlediska závěr o nepřípustnosti dovolání jakkoliv zpochybňovat.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu