ECLI:CZ:US:2010:2.US.3114.09.1
sp. zn. II. ÚS 3114/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Jiřího Nykodýma a Stanislava Balíka v právní věci stěžovatelky CZT a. s., se sídlem Bratranců Veverkových 396, Pardubice, IČ: 25272322, zastoupené JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem se sídlem Šaldova 34/466, Praha 8, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 6 Ca 313/2006-174 ze dne 29. 1. 2009, rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Aps 4/2009-226 ze dne 16. 9. 2009 a o návrhu na zrušení ustanovení §3 odst. 4 písm. c) zákona č. 185/2004 Sb., o Celní správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se navrhovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, vyplývající z čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K ústavní stížnosti stěžovatelka připojila též návrh na zrušení ustanovení §3 odst. 4 písm. c) zákona č. 185/2004 Sb., o Celní správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o celní správě").
Ústavní soud na základě připojeného listinného materiálu zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 6 Ca 313/2006-174 ze dne 29. 1. 2009 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na ochranu před nezákonným zásahem Generálního ředitelství cel (dále jen "vedlejší účastník"), kterého se mělo dopustit vydáním Stanoviska k tabákovým výrobkům Gullivers a Merlin č. j. 2006/3273/23 ze dne 22. 9. 2006 (dále jen "Stanovisko") a jeho rozesláním všem celním ředitelstvím a celním úřadům. V tomto Stanovisku vedlejší účastník konstatoval, že tabákové výrobky Gullivers Extra a Merlin, které jsou stěžovatelkou vyráběny, uváděny do volného oběhu a prodávány na trhu jako doutníky, je třeba z hlediska spotřební daně považovat za tabák ke kouření [§101 odst. 3 písm. c) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o spotřebních daních")], a že označené výrobky byly do kategorie doutníky a cigarillos [§101 odst. 3 písm. b) zákona o spotřebních daních] stěžovatelkou zařazovány za účelem uplatnění nižší sazby spotřební daně. Ve stanovisku vedlejší účastník dále odkázal na §2 odst. 3 a 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"), a uvedl, jakým způsobem mají celní úřady ve věci postupovat. Vůči stěžovatelce byla posléze na tomto podkladě vydána řada rozhodnutí příslušných správců daně, v čemž stěžovatelka spatřovala porušení svých práv. Městský soud v Praze dospěl nicméně k jinému názoru a rozhodl, jak shora uvedeno.
Proti rozhodnutí Městského soudu v Praze podala stěžovatelka kasační stížnost, jež byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Aps 4/2009-226 ze dne 16. 9. 2009 pro nedůvodnost zamítnuta.
Stěžovatelka se tedy obrátila na Ústavní soud. V projednávané ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas zejména s názorem Městského soudu v Praze stran oprávnění vedlejšího účastníka k vydání předmětného Stanoviska. Dle přesvědčení stěžovatelky vedlejší účastník překročil svou pravomoc k metodickému řízení celních úřadů svěřenou mu §3 odst. 4 písm. c) zákona o celní správě. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předkládá vlastní výklad pojmu "metodické řízení", do kterého Stanovisko nezapadá, neboť nesplňuje podmínku obecnosti (je zaměřeno proti konkrétnímu daňovému subjektu) a nezávaznosti. Stanovisko naopak předjímá rozhodnutí příslušných celních orgánů v dané věci tím, že jim určuje, jak mají jednat, a za celní orgány tak fakticky rozhoduje. Tímto postupem nutí vedlejší účastník jemu podřízené celní orgány k porušení zásad uvedených v §2 odst. 1, 3 a 8 zákona o správě daní a poplatků, čímž současně porušuje zásadu legality, stanovenou v čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny. Stěžovatelce bylo podle jejích slov odňato právo na spravedlivý "odvolací proces" a porušena rovnost subjektů, neboť výsledek navazujících daňových řízení byl s ohledem na existenci Stanoviska a specifičnost organizace celní správy, maje na mysli její vojenský charakter, předem znám. Do práva stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny zasáhly obecné soudy tím, že k výše uvedeným skutečnostem nepřihlédly.
Závěrem stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá zmatečnost rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, odkazuje-li ji na řízení o žalobě proti pravomocnému rozhodnutí správního orgánu, ve kterém bude moci být přezkoumána zákonnost Stanoviska, ačkoli jak Městský soud v Praze, tak Nejvyšší správní soud již v rámci řízení předcházejícího ústavní stížnosti jeho zákonnost stvrdily, čímž rozhodly o osudu případných námitek stěžovatelky v jiných řízeních.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již ustáleně judikuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů, jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti. Do činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout jen výjimečně, a to pokud zjistí porušení ústavně zaručených práv. Děje se tak zejména v případech, kdy právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), zakládá porušení základního práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí, ovšem vytýkané porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv neshledal. Je možno konstatovat, že správní soudy se věcí řádně zabývaly a věnovaly také dostatečnou pozornost všem námitkám stěžovatelky; své úvahy a závěry jasně a srozumitelně rozvedly v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž postupovaly v souladu se zákonem a respektovaly i hranice vymezené ústavněprávními předpisy. Většina námitek, které stěžovatelka vznesla v ústavní stížnosti, zazněla již v předchozím řízení, tedy je zřejmé, že stěžovatelka v ústavní stížnosti toliko polemizuje s právními závěry obecných soudů.
V řízení před správními soudy se stěžovatelka žalobou na ochranu před nezákonným zásahem bránila proti Stanovisku vydanému vedlejším účastníkem, jehož prostřednictvím měl údajně ovlivnit postup jemu podřízených orgánů v rámci jednotlivých daňových řízeních vedených proti stěžovatelce a zasáhnout tak do práv stěžovatelky. Městský soud v Praze podanou žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť neshledal splnění všech podmínek vyplývajících z ustanovení §82 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."). Předmětné Stanovisko nebylo podle jeho názoru způsobilé přímo se dotknout práv stěžovatelky, k tomu mohlo dojít nejdříve vydáním rozhodnutí příslušných správců daně o její daňové povinnosti. Jako podklad pro vydání těchto rozhodnutí pak nesloužilo Stanovisko, nýbrž důkazy shromážděné v každém jednotlivém řízení. Stanovisko podle Městského soudu v Praze pouze podávalo informaci, jak je vedlejším účastníkem nahlíženo na problém označování a zdanění stěžovatelkou vyráběných uvedených tabákových výrobků.
Závěry Městského soudu v Praze potvrdil posléze i Nejvyšší správní soud, který v odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázal i na další kriterium, ke kterému je v tomto případě třeba přihlédnout, a tím je existence jiných prostředků ochrany.
Je-li charakter žaloby podle §82 an. s. ř. s. subsidiární, s cílem bezprostředně zamezit trvající (alespoň ve svých důsledcích) nezákonný zásah či zásahu již skončenému, ale hrozící opakováním, nepřichází tato ochrana v souladu s §85 s. ř. s. v úvahu tam, kde existují jiné prostředky ochrany. Proto je třeba i u důsledků zásahu odlišit ty, které jsou přímým důsledkem nezákonného zásahu, jejichž odstranění nepřichází v úvahu za použití jiných prostředků ochrany, a u nichž přichází v úvahu (možné) obnovení stavu před zásahem (§87 odst. 2 s. ř. s.).
Kasační soud dal přitom jasně najevo, že prostřednictvím žaloby na ochranu před nezákonným zásahem nelze podrobovat testu zákonnosti jednotlivé procesní úkony správního orgánu, které zpravidla směřují k vydání rozhodnutí a samy o sobě nepředstavují zásah do práv účastníka řízení. Vůči stěžovatelce byla zahájena jednotlivá daňová řízení a v těchto řízeních byla vydána rozhodnutí. Tvrdí-li stěžovatelka, že se tak stalo na podkladě napadeného Stanoviska, je zřejmé, že vydání a posléze samotný obsah Stanoviska bude přezkoumán v rámci řízení o žalobách proti pravomocným rozhodnutím správců daně, ve kterých může stěžovatelka uplatnit většinu svých námitek, včetně té, zda vedlejší účastník přinutil jemu podřízené orgány zpronevěřit se zásadám uvedeným v §2 odst. 1, 3 a 8 zákona o správě daní a poplatků. Případný úspěch stěžovatelky v těchto řízeních pak povede k odstranění důsledků Stanoviska.
Jak z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dále vyplynulo, stěžovatelka pravomocná finální rozhodnutí daňových řízení napadla žalobami ve správním soudnictví, nezpochybňuje tedy možnost využití této soudní ochrany.
Jde-li o posouzení otázky, zda vedlejší účastník překročil své pravomoci při vydání Stanoviska, v řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti obecné soudy považovaly, vzhledem ke způsobu vyřízení předložené žaloby, za bezpředmětné se touto otázku zabývat. Vyslovil-li Městský soud v Praze v odůvodnění napadeného rozhodnutí, pouze zcela okrajově, svůj názor na zákonnost Stanoviska, nejedná se o posouzení otázky ve smyslu §135 odst. 2 alinea 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, jinými slovy není tento názor závazný pro ostatní orgány, jak se stěžovatelka mylně domnívá. Stejně tak nelze přisvědčit námitkám stran zmatečnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jež navzdory tvrzení stěžovatelky neobsahuje vyjádření k pravomocím vedlejšího účastníka dle §3 odst. 4 písm. c) zákona o celní správě s tím, že posouzení této problematiky náleží obecným soudům příslušným k řízení o žalobách proti rozhodnutím vydaným v jednotlivých daňových řízeních. Stěžovatelce tedy nic nebrání v uplatnění vznesených námitek v probíhajících řízeních před správními soudy. Jejich momentálnímu projednání v řízení před Ústavním soudem naopak brání zásada subsidiarity ústavní stížnosti.
Ústavní soud závěrem, ve vztahu k přetrvávajícímu nesouhlasu stěžovatelky se samotným výkladem problematiky provedeným správními soudy, dodává, že odlišný právní názor účastníka řízení od názoru vysloveného soudem rozhodujícím jeho spor ještě neznamená porušení práva na soudní ochranu. Rozsah práva na spravedlivý proces nelze v žádném případě vykládat jako garanci úspěchu v řízení, tj. jako zaručení přímého a bezprostředního práva jednotlivce na rozhodnutí, které podle jeho názoru odpovídá hmotněprávním poměrům, jak sám vnímá a interpretuje. Ustanovení čl. 36 odst. 2 Listiny garantuje každému právo na přístup k soudu ve věci přezkumu rozhodnutí učiněných orgánem veřejné správy, resp. představuje speciální ustanovení k obecnému ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny zakotvující právo každého na spravedlivé soudní řízení. Dle názoru Ústavního soudu byl v případě stěžovatelky naplněn smysl citovaných ustanovení Listiny, neboť jak vyplývá z přiloženého listinného materiálu, nebylo jí v souzené věci nijak bráněno, aby se stanoveným postupem svého práva nejprve u Městského soudu v Praze a posléze u Nejvyššího správního soudu domáhala. Stěžovatelka má také k dispozici další procesní prostředky, kterými se může domáhat přezkoumání postupu jednotlivých správců daně. Tímto nedochází k dotčení podstaty čl. 36 odst. 2 Listiny, jelikož právo fyzické a právnické osoby na soudní ochranu je dostatečně zajištěno tím, že je v pravomoci soudů přezkoumávat rozhodnutí správních orgánů, které mají povahu rozhodnutí konečného.
Ústavnímu soudu s ohledem na výše naznačené nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, nezbylo mu tedy než projednávanou ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Tento výsledek řízení o ústavní stížnosti předznamenává (negativně) - z povahy věci - i osud dalšího návrhu stěžovatelky, jmenovitě návrhu na zrušení ustanovení §3 odst. 4 písm. c) zákona o celní správě, jež musí být, coby návrh závislý, odmítnut rovněž [§43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu