ECLI:CZ:US:2010:2.US.3118.10.1
sp. zn. II. ÚS 3118/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. listopadu 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného JUDr. Martinem Kölblem, advokátem, se sídlem Štěpánská 39, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 3. 2009 sp. zn. 17 Co 345/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 1. 11. 2010 a doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 11. 2010 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaného rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva garantovaná v čl. 90 Ústavy České republiky a v čl. 1, čl. 2, čl. 3, čl. 4, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. K výzvě Ústavního soudu přiložil stěžovatel k ústavní stížnosti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010 sp. zn. 28 Cdo 3906/2009, přičemž k jednoznačnému dotazu Ústavního soudu výslovně uvedl, že ústavní stížností napadá toliko jen rozhodnutí krajského soudu, nikoli rozhodnutí Nejvyššího soudu, což je zřejmé i ze znění petitu, označení účastníků, obsahu a argumentace stěžovatele.
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 3. 2009 sp. zn. 17 Co 345/2008 byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě sp. zn. 7 C 20/2007, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010 sp. zn. 28 Cdo 3906/2009 bylo odmítnuto dovolání stěžovatele, neboť dovolací soud dospěl k závěru, že řešená otázka není zásadního právního významu.
Ústavní stížnost byla podána po lhůtě stanovené k jejímu podání.
Návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti musí splňovat řadu zákonem stanovených náležitostí včetně dodržení lhůty k podání ústavní stížnosti. Dle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to ovšem neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
Pokud však stěžovatel takový mimořádný opravný prostředek uplatní a napadne jím rozhodnutí odvolacího soudu, neboť jej sám považuje za poslední procesní prostředek způsobilý zajistit mu ochranu svých práv, přičemž Nejvyšší soud jej posléze na základě své úvahy odmítne jako nepřípustný, je podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu stěžovateli zachována lhůta k podaní ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, a to 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. V takovém případě je však nezbytné ústavní stížnost směřovat nejen proti rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž i proti rozhodnutí soudu dovolacího, neboť se rovněž jedná o rozhodnutí, které by mohlo být minimálně způsobilé v zásahu do práv stěžovatele pokračovat, pokud by Ústavní soud konstatoval, že rozhodnutí odvolacího soudu základní práva stěžovatele porušila. Opačný výklad by mohl vést k situaci, kdy by Ústavní soud sice v daném řízení shledal porušení základních práv stěžovatele, avšak mohl by zrušit pouze ústavní stížností napadené rozhodnutí odvolacího, příp. nalézacího soudu, přičemž rozhodnutí Nejvyššího soudu by zůstalo vyjmuto z ústavního přezkumu. Takový výklad nepovažuje Ústavní soud za přípustný, neboť žádné rozhodnutí soudu, ať už jde o rozhodnutí učiněné v řízení o řádném nebo o mimořádném opravném prostředku, se nemůže vymknout ústavní kontrole co do ochrany základních práv a svobod jednotlivce, a to tím spíše, pokud by dovolací soud při zkoumání podmínek pro připuštění dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. nedostál v čl. 4 Ústavy České republiky stanovené povinnosti, poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2030/07, dostupný v el. databázi rozhodnutí http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud dále posuzoval, zda v konkrétním případě odmítnutí ústavní stížnosti bude ještě proporcionálním z hlediska vztahu mezi základním právem stěžovatele na přístup k soudu a důsledným (nikoliv formalistickým) trváním na splnění zákonných (procesních) podmínek realizace tohoto práva. Ústavní soud tuto proporci vážil i s ohledem na právní názory traktované Evropským soudem pro lidská práva ve věcech Bulena proti ČR (rozsudek ze dne 20. 4. 2004) a Kadlec a ostatní proti ČR (rozsudek ze dne 25. 5. 2004), v nichž byla rozhodovací činnost Ústavního soudu podrobena kritice za nadměrný formalismus při aplikaci podmínek přístupu k Ústavnímu soudu.
Evropský soud pro lidská práva v těchto rozhodnutích uvedl, že soudy jsou povinny při uplatňování procesních pravidel zamezit jak nadměrnému formalismu, který by byl v rozporu se spravedlivostí řízení, tak přílišné volnosti, která by ve svém důsledku vedla k odbourání procesních náležitostí upravených zákonem. Nyní posuzovaný případ se od těchto případů liší a podle Ústavního soudu se již ocitá za hranicí toho, kde musí převážit prosazení procesních pravidel formujících soudní řízení tak, aby se právo přístupu k soudu nestalo právem bez pravidel, resp. aby se soudní řízení nestalo bezbřehým procesem, v němž procesní aktivitu stran supluje soud.
Pokud totiž stěžovatel ústavní stížností brojí toliko jen proti rozhodnutí odvolacího soudu, nezbylo soudci zpravodajovi než ústavní stížnost z důvodů výše uvedených odmítnout pro opožděnost, neboť lhůta šedesáti dnů plynoucí ode dne doručení rozsudku odvolacího soudu již v okamžiku podání ústavní stížnosti dávno marně uplynula a podmínky §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zde nebyly ze strany stěžovatele splněny (obdobně usnesení sp. zn. II. ÚS 543/09 ze dne 31. 3. 2009). Soudce zpravodaj pak dodává, že v minulosti již byla odmítnuta ústavní stížnost stěžovatele z týchž důvodů (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 2390/10 ze dne 24. 8. 2010, doručené právnímu zástupci stěžovatele dne 25. 8. 2010); odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele bez meritorního (či kvazimeritorního) přezkumu tak nelze chápat jinak něž jako důsledek profesního selhání právního zástupce stěžovatele.
Nad rámec odůvodnění tohoto usnesení uvádí Ústavní soud, že stěžovatelem uplatněné námitky již byly opakovaně podrobeny přezkumu Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 719/02, I. ÚS 291/06), přičemž byly shledány nedůvodnými.
Proto soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2010
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj