ECLI:CZ:US:2010:2.US.3201.10.1
sp. zn. II. ÚS 3201/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. listopadu 2010 v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. H., zastoupeného Mgr. Alicí Huspekovou, advokátkou se sídlem Plachého 880/26, 301 00 Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 9. 2010 č. j. 61 Co 349/2010-81 a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 15. 6. 2010 č. j. 15 Nc 56/2010-43, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas zaslanou ústavní stížností, splňující formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť měl za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na rovnost účastníků řízení garantované čl. 37 odst. 3 Listiny.
Napadeným rozsudkem okresního soudu byla stěžovatelova nezl. dcera L. svěřena do výchovy matky s tím, že stěžovatel je povinen přispívat na její výživu částkou 3 500 Kč měsíčně, a nezl. syn M. byl svěřen do střídavé péče obou rodičů. Zároveň bylo určeno, že je stěžovatel povinen přispívat na výživu nezl. syna částkou 4 000 Kč měsíčně, zatímco matka jen částkou 2 000 Kč. Proti stanovené výši výživného pro nezletilé děti podal stěžovatel odvolání, avšak krajský soud rozsudek okresního soudu potvrdil. Podle odvolacího soudu soud I. stupně provedl důkazní řízení a zjistil skutkový stav způsobem, který postačuje k vyvození odpovídajících skutkových i právních závěrů, když ani doplněním dokazování před odvolacím soudem nebyly zjištěny žádné nové skutečnosti. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí k okresním soudem stanovené výši výživného uvedl, že "reálný příjem otce je vyšší nežli prokazoval, neboť s ohledem na jeho funkci jednatele je schopen ovlivnit prokazování výše výživného." Vyčíslení nákladů navíc mnohonásobně převyšuje jeho čistý měsíční příjem, jenž je navíc výrazně navyšován cestovními náhradami. Též absolvováním pracovních cest podle názoru odvolacího soudu stěžovatel uspokojuje své životní potřeby. Odvolací soud přihlédl i k tomu, že matka má ve své péči nezletilou dceru, která s ní žije ve společné domácnosti, a zabezpečuje tak její osobní potřeby vyšší mírou nežli otec.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že v průběhu řízení bylo přihlédnuto zejména k důkazům a tvrzením navrhovaných matkou, ačkoliv neměla řada z nich podporu v provedeném důkazním řízení. K argumentům stěžovatele nebylo během řízení téměř přihlíženo, nebo byly bagatelizovány. Odůvodnění obou rozsudků proto podle jeho názoru zčásti postrádá logiku a nemá oporu v provedeném dokazování, v některých částech jde naopak nad jeho rámec a hodnotí důkazy a tvrzení, která nebyla před soudem projednána a dokazována. Nespravedlnost stěžovatel spatřoval v tom, že ačkoliv je syn ve střídavé péči a o syna se stará stejně jako matka, výživné bylo určeno v procentní části z příjmu rodičů zcela nepřiměřeně, neboť nebyla stanovena stejná procentní výše výživného pro oba rodiče. Fakticky nastal stav, kdy při stejné péči obou rodičů je výživné hrazené stěžovatelem stanoveno v dvojnásobné procentní výši z příjmů v neprospěch otce.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
S námitkami stěžovatele ohledně porušení jeho základních práv, které mělo spočívat v nespravedlivém stanovení výše výživného pro nezletilého syna, se Ústavní soud neztotožnil, neboť takový zásah neshledal. Po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími musí Ústavní soud konstatovat, že obecné soudy řádně zjistily skutkový stav a aplikovaly právní normy ústavně konformním způsobem. Při svém rozhodování přihlédly ke všem podstatným okolnostem, které vyšly v průběhu řízení najevo a vycházely z dostatečného množství relevantních podkladů stran stanovení výše výživného, přičemž rozdíl mezi výživným otce a matky řádně vysvětlily (viz především str. 5 rozhodnutí odvolacího soudu). Ústavnímu soudu se způsob posouzení věci a určení výše výživného ze strany obecných soudů jeví jako spravedlivý a dané situaci naprosto přiměřený. Postup obecných soudů nelze označit za svévolný, a proto Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že napadená rozhodnutí nebyla ve svém důsledku způsobilá zasáhnout do základních práv stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti.
Napadená rozhodnutí neporušila základní práva stěžovatele, a proto bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2010
Jiří Nykodým
předseda senátu