ECLI:CZ:US:2010:2.US.326.10.1
sp. zn. II. ÚS 326/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Z. L., zastoupené Mgr. MUDr. Igorem Piňosem, CSc. advokátem Advokátní kanceláře v Praze, Široká 6, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2009 č. j. 54 Co 233/2009-372, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. 1 a čl. 90 Ústavy ČR domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., jímž bylo určeno, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení tak, že odvolací soud uložil stěžovatelce zaplatit žalované náklady řízení ve výši 22 044,75 Kč a dále na náklady odvolacího řízení ve výši 952,- Kč .
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že v řízení u obecných soudů se domáhala náhrady škody na zdraví - ztížení společenského uplatnění, způsobené jí zaměstnancem žalované při dopravní nehodě. Žaloba byla zamítnuta, odvolání stěžovatelka nepodala, neboť jak uvádí, byla znavena dlouhým sporem a nechtěla absolvovat další lékařská vyšetření.
Stěžovatelka nesouhlasí s formulací odůvodnění rozhodnutí městského soudu, zejména pokud jde o tvrzení že "šlo o zjevně nedůvodné uplatňování práva", neboť je jednoznačné, že utrpěla při dopravní nehodě zaviněné zaměstnancem žalované vážná zranění, jejichž trvalé následky přetrvávají dodnes. Žalovanou vyplacené odškodnění je nepatrnou částkou vzhledem ke způsobené škodě. Nesouhlasí ani s tím, že žalované vznikaly další náklady za právní zastoupení jen proto, že stěžovatelka navrhovala stále nové znalecké posudky, protože jí původní znalecké posudky nesvědčily. Naopak to byla žalovaná, která si z důvodu úmrtí znalce, jenž tak nemohl být slyšen v řízení, vyžádala revizní znalecký posudek. Poukazuje i na to, že městský soud používá dehonestující výrazy, když zdůrazňuje, že "se jí dostalo značného dobrodiní již v tom, že jí nebyla uložena (ani z části) povinnost k náhradě nákladů státu za znalecké posudky". Po zaplacení nákladů řízení žalované a vlastních procesních nákladů převýšily náklady celého procesu skutečně vyplacenou náhradu škody ve výši 30 000 Kč.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným rozhodnutím z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Ústavní soud předesílá, že ve své rozhodovací praxi, týkající se otázky náhrady nákladů, opakovaně konstatoval, že tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje intenzity představující porušení základních práv a svobod; z hlediska kritérií spravedlivého procesu by mohla nabýt ústavně právní dimenze zpravidla teprve tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. I v takovémto případě, s ohledem na neexistenci bezprostřední souvislosti s ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí "kvalifikované" vady dosahovat značné intenzity, a to nepochybně větší, než kdyby šlo o věc samu, aby vůbec věc posouvaly do ústavněprávní roviny. Takováto pochybení v projednávané věci však zjištěna nebyla.
Ústavní soud ověřil, že odvolací soud se otázkou nákladů řízení velmi důkladně zabýval, přičemž zohlednil, že stěžovatelka se původně žalobou domáhala zaplacení částky 318 230 Kč s příslušenstvím. Řízení bylo částečně zastaveno pro částku 15 000 Kč, kterou žalovaná plnila po podání žaloby, dále bylo zastavováno z důvodu zpětvzetí návrhu stěžovatelkou a ve zbytku - pro částku 75 000 Kč - byla žaloba zamítnuta. Krajský soud proto dospěl k závěru, že nebyl dán důvod pro postup dle §150 o.s.ř., neboť stěžovatelka byla úspěšná jen ve zlomku žalované částky, přičemž ve zbytku se jednalo o zjevně nedůvodné uplatňování práva, a proto při rozhodování aplikoval ust. §142 odst. 3 o.s.ř. Stěžovatelce přitom nebyla uložena povinnost k náhradě nákladů státu za znalecké posudky, včetně jí navrhovaných revizních posudků.
Ústavní soud tedy konstatuje, že odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení v souladu s §157 odst. 2 a 169 odst. 4 o.s.ř. podrobně a srozumitelně vyložil, z jakých důvodů změnil usnesení okresního soudu ohledně nákladů řízení, přičemž jeho závěry mají podklad v obsahu spisu. Řádně odůvodněný právní závěr odvolacího soudu, učiněný v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci v rámci jeho volné úvahy, není Ústavní soud oprávněn přehodnocovat. Ústavní soud rovněž ověřil, že stěžovatelce bylo zasláno odvolání žalované do rozhodnutí o nákladech řízení, a stěžovatelka tak měla možnost se k námitkám vyjádřit, což také učinila.
Ústavní soud proto uzavírá, že za situace, kdy napadenému rozhodnutí nelze z ústavního hlediska nic vytknout, se stěžovatelce nepodařilo prokázat namítané porušení základních práv; v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují.
Jakkoliv lze chápat, že stěžovatelka může subjektivně vnímat rozhodnutí soudu za nespravedlivé, sama okolnost, že se jednalo o žalobu na náhradu škody způsobené na zdraví, neposouvá věc bez dalšího do ústavní roviny. I v této věci bylo zcela na stěžovatelce, které byl ze strany žalované vyplacen dvojnásobek částky stanovené dle bodového ohodnocení, aby důkladně zvážila, a to i z hlediska dopadu na přiznání nákladů řízení v případě neúspěchu sporu, zda a v jakém rozsahu bude o svůj nárok usilovat a zda na něm bude trvat.
Vzhledem k tomu, že krajský soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu