ECLI:CZ:US:2010:2.US.3268.09.1
sp. zn. II. ÚS 3268/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Jiřího Nykodýma a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti S. P., zastoupené Mgr. Eliškou Hlavsovou, advokátkou se sídlem Molákova 10, Praha 8, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 5. 2006 č. j. 13 C 49/2000-187, ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 13. 11. 2006 č. j. 13 C 49/2000-210, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2007 č. j. 19 Co 106/2007-230 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2009 č. j. 30 Cdo 4242/2007-295, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojila stěžovatelka proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů, tvrdíce, že jimi bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv, vyplývajících z čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak Ústavní soud z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným rozsudkem ze dne 23. 5. 2006 č. j. 13 C 49/2000-187, ve spojení s opravným usnesením ze dne 13. 11. 2006 č. j. 13 C 49/2000-210, Obvodní soud pro Prahu 1 uložil stěžovatelce jako straně žalované povinnost zaplatit žalobci částku 421.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 11 % ročně od 9. 10. 1999 do zaplacení, oproti povinnosti žalobce vydat stěžovatelce osobní automobil, v rozsudku blíže specifikovaném (výrok I.). Ohledně částky 9.000,- Kč s příslušenstvím a ohledně úroků z prodlení za dobu od 2. 6. 1999 do 8. 9. 1999 bylo řízení zastaveno (výrok II.). Pokud bylo na úrocích žalováno více než 11 % ročně, byla žaloba zamítnuta (výrok III.), ve zbývajících výrocích IV. - VI. soud rozhodl o nákladech řízení.
V řízení bylo prokázáno, že mezi stěžovatelkou jako prodávající a žalobcem jako kupujícím byla dne 2. 6. 1999 uzavřena smlouva o prodeji osobního automobilu tovární značky JEEP CHEROKE a určeného čísla karoserie. Ve skutečnosti však žalobce obdržel jiné vozidlo, s odlišným číslem karoserie, navíc, jak se později ukázalo, jednalo se o ukradené vozidlo. Z tohoto důvodu shledal nalézací soud uzavřenou kupní smlouvu za absolutně neplatnou od samého počátku ve smyslu ustanovení §37 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), přičemž v dané situaci je dle ustanovení §457 občanského zákoníku každý z účastníků smlouvy povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Jelikož se tedy žalobce oprávněně domáhal, aby mu stěžovatelka vrátila kupní cenu vozidla, sníženou toliko o částku představující opotřebení vozidla nastalé v době, kdy žalobce vozidlo provozoval, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1 tak, jak shora uvedeno.
K odvolání stěžovatelky rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil Městský soud v Praze, a to rozsudkem ze dne 25. 4. 2007 č. j. 19 Co 106/2007-230.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Nejvyšší soud dovolání odmítl usnesením ze dne 9. 9. 2009 č. j. 30 Cdo 4242/2007-295 jako nepřípustné podle §243b odst. 5, ve spojení s §218 písm. c) občanského soudního řádu.
Stěžovatelka se v dalším obrátila na Ústavní soud. V projednávané ústavní stížnosti vytýká obecným soudům nesprávné hodnocení důkazů a z toho vyplývající nesprávné právní posouzení věci. Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí "ponechaly nepovšimnuty důkazy, které odporovaly důkazům jiným", respektive tyto nevyhodnotily v jejich vzájemné souvislosti, nebo jinak, provedené důkazy vyložily k její tíži. Stěžovatelka zásadně nesouhlasí se závěry obecných soudů, podle nichž předala žalobci vozidlo odlišné od toho, které bylo předmětem uzavřené kupní smlouvy. Uvedenou skutečnost podle jejího názoru nelze z provedených důkazů dovodit, pokud tak obecné soudy učinily, porušily kautely pro hodnocení důkazů dle §132 občanského soudního řádu, v návaznosti na ustanovení §157 odst. 2 citovaného předpisu. Stěžovatelka proto Ústavnímu soudu navrhla, aby předmětná rozhodnutí zrušil.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti, jakož i posouzením obsahu dovolání stěžovatelky a odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž napadá usnesení Nejvyššího soudu, zjevně neopodstatněná, a v části, v níž napadá rozsudky soudů prvního a druhého stupně, podaná po lhůtě stanovené pro její podání.
Pro posuzovanou ústavní stížnost je klíčovým přezkum rozhodnutí dovolacího soudu, kterým bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto jako nepřípustné.
Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, dovolací soud, aniž by se zabýval meritem věci, posuzoval otázku, zda stěžovatelkou podané dovolání je přípustné, jestliže v úvahu přicházela přípustnost dovolání výhradně podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Vyšel z obsahu dovolacích námitek, jejichž podstatu tvořily výtky týkající se vadného hodnocení důkazů a z toho vyplývajícího nesprávného právního hodnocení věci, a dospěl k závěru, že tímto způsobem obsahově vymezený dovolací důvod nelze v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu použít.
Uvedenou argumentaci Nejvyššího soudu shledává Ústavní soud ústavně konformní, neboť z dovolání stěžovatelky, které je svým obsahem obdobné s námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti, se skutečně podává jen polemika s tím, jak soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy. Pokud stěžovatelka poukazuje na nesprávné právní posouzení věci, pak pouze v tom směru, že pokud by soudy nepochybily ve svých skutkových závěrech a uvěřily její obraně, musely by dospět k odlišnému právnímu posouzení. Stěžovatelka tak sice formálně uplatnila přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve skutečnosti však žádnou právní otázku, natož pak otázku zásadního právního významu, nevznesla, neboť tvrzení o nesprávném právním posouzení věci je opřeno o kritiku správnosti a úplnosti skutkových zjištění. Samotným rozhodnutím dovolacího soudu tak právo stěžovatelky na spravedlivý proces porušeno nebylo.
Z výše uvedených zjištění je pak třeba vycházet při posouzení části ústavní stížnosti, směřující proti rozsudkům soudů nižších stupňů. Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle čtvrtého odstavce tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
V usnesení sp. zn. III. ÚS 10/06 ze dne 7. 3. 2006 Ústavní soud uvedl, že podmínka ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu (kdy je dovolání Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení) není splněna také tehdy, když stěžovatel v dovolání zpochybnil pouze úplnost (zákonnost) nebo správnost skutkových zjištění (a uplatnil nezpůsobilé dovolací důvody - srov. §241a odst. 3 občanského soudního řádu), anebo když dovoláním sice zpochybnil právní posouzení věci, leč v otázce, na jejímž posouzení rozhodnutí nespočívá [srov. §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu]. Bylo-li dovolání, přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, jen z těchto důvodů (jako nepřípustné) odmítnuto, nestalo se tak z "důvodů závisejících na jeho uvážení", a proto neplatí, že lze podat ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu ještě ve lhůtě šedesáti dnů od doručení rozhodnutí soudu dovolacího. Odmítnutí dovolání totiž není výrazem "uvážení" dovolacího soudu, ale jde o přímý a nevyhnutelný důsledek nedostatků v dovolacích důvodech.
Tak tomu je i v dané věci, neboť přípustnost stěžovatelčina dovolání přicházela do úvahy pouze podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, avšak stěžovatelka předestřela námitky nezpůsobilé naplnit příslušný dovolací důvod. Nutným důsledkem pak bylo odmítnutí dovolání, aniž by měl Nejvyšší soud příležitost posuzovat jakoukoli právní otázku, natož její specifický judikatorní význam ve smyslu §237 odst. 3 občanského soudního řádu. Ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu tak nelze aplikovat §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Lhůta pro podání ústavní stížnosti v tomto případě počala běžet následujícím dnem od doručení rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 25. 4. 2007. Ústavní stížnost proti rozsudku odvolacího soudu a jemu předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně byla tedy podána zjevně opožděně.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh v části zjevně neopodstatněný a v části podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. května 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu