ECLI:CZ:US:2010:2.US.3322.09.1
sp. zn. II. ÚS 3322/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. ledna 2010 v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Jiřího Nykodýma a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. J. S., zastoupené Mgr. Michalem Doležalem, advokátem, se sídlem Helénská 4, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2009 sp. zn. 29 Cdo 4547/2008, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2008 sp. zn. 7 Cm 310/2007 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2007 sp. zn. 5 Cm 210/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 21. 12. 2009 a doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 12. 2009 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti tvrdí, že byla porušena její základní práva garantovaná v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2007 sp. zn. 5 Cm 210/2003 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky jako menšinové akcionářky společnosti Harvardský průmyslový holding, a. s. - v likvidaci (dále jen "cílová společnost") na vyslovení neplatnosti všech usnesení valné hromady konané dne 12. 10. 2003. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2008 sp. zn. 7 Cm 310/2007 bylo odvoláním napadené rozhodnutí městského soudu jako věcně správné v celém rozsahu potvrzeno. Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2009 sp. zn. 29 Cdo 4547/2008 odmítnuto, neboť Nejvyšší soud odvoláním napadené rozhodnutí neshledal právně významným.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti předkládá zcela totožnou argumentaci jako v řízení před obecnými soudy pohybující se v rovině podústavního práva. Argumentaci stěžovatelky, jíž pléduje pro vyslovení neplatnosti všech rozhodnutí valné hromady, lze rozdělit na tři tvrzení: A) Předmětná valná hromada byla svolána osobou k tomu neoprávněnou, tedy pouze jedním členem dozorčí rady. B) Svolavatel neměl při svolání valné hromady aktuální výpis z registru emitenta Střediska cenných papírů. C) Na předmětné valné hromadě byla žalobou napadená usnesení schválena díky většině přítomných akcionářů, kteří však řádně nenahlásili jednání ve shodě a neměli tak vůbec vykonávat své hlasovací právo.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jak jsou povinny obecné soudy v jednotlivých instancích z hledisek běžné zákonnosti. Jinak řečeno, dojde-li i k nezákonnému postupu obecných soudů, nemusí se zároveň nutně jednat o zásah do základních práv stěžovatele ["zásah do práva je jedna věc a porušení základního práva je věc jiná; ne každý zásah do základního práva je současně jeho porušením," viz usnesení sp. zn. III. ÚS 438/05 ze dne 13. 12. 2006 (U 15/43 SbNU 661), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími a s argumenty obsaženými v ústavní stížnosti (které jsou zcela totožné, jako argumenty přednesené v řízení před obecnými soudy!) konstatuje, že obecné soudy dospěly ve vztahu k námitkám stěžovatelky ad A) a B) k závěru, který lze ústavně právně akceptovat. V rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud nenašel pochybení, která by svědčila o porušení základních práv stěžovatelky. Naopak, zvláště rozhodnutí městského soudu je pečlivě vyargumentováno, rozhodnutí vrchního soudu pak přesvědčivě odpovídá na námitky stěžovatelky. Obecné soudy v rozsahu argumentace stěžovatelky ad A) a B) ústavně přijatelně, na základě provedeného dokazování, zjistily skutkový stav, na který aplikovaly přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu, a proto Ústavní soud nevidí důvod k zásahu.
Pro posouzení relevance námitky ad C) z pohledu porušení základních práv stěžovatelky je především rozhodné následující: Ústavní soud zjistil z obsahu napadených rozhodnutí, že usneseními předmětné valné hromady bylo rozhodováno výhradně o změně orgánů cílové společnosti. Jak uvedeno výše, stěžovatelka napadá pouze postup svolání valné hromady a způsob zvolení orgánů cílové společnosti, aniž by konkrétně uvedla, jak tímto postupem bylo zasaženo do jejího vlastnického práva, resp. jaké negativní důsledky pro ni jako menšinovou akcionářku tímto postupem vyvstaly. Za takové tvrzení nelze považovat stěžovatelkou namítané nezákonné zvolení orgánů cílové společnosti s odůvodněním, že ty pak měly ze společnosti vyvádět majetek.
Rovněž porušení práva na spravedlivý proces je třeba zkoumat ve shora naznačeném rámci stěžovatelčiných námitek ve vztahu ke svolání valné hromady a volby orgánů společnosti, přičemž je třeba připomenout, že oprávnění svolávat valnou hromadu, resp. právo být členem orgánů společnosti, nejsou chráněna žádným základním právem. Dále je třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces především zahrnuje právo na přístup k soudu, který musí být oprávněn zkoumat žalobou vymezený předmět sporu jak z hlediska skutkového posouzení, tak z hlediska právního a učinit závazné rozhodnutí.
A konečně je třeba uvést, že obecný soud musí brát v úvahu základní práva všech účastníků sporu, který řeší, rozpoznat jejich působení a dostanou-li se do kolize (což je v civilněprávních věcech pravidlem), musí přistoupit k jejich vzájemnému vyvažovaní tak, aby byla nastolena jejich praktická konkordance.
Pod zorným úhlem řečeného posoudil Ústavní soud stěžovatelčinu námitku shora uvedenou ad C) a dospěl k závěru, že ji nelze v daném případě dopřát relevanci z pohledu ochrany stěžovatelčina základního práva na spravedlivý proces. To přesto, že se Ústavní soud neztotožňuje se závěry obecných soudů ohledně posouzení tzv. "jednání ve shodě", kdy obecné soudy přehlédly, že ustanovení §134 o. s. ř. o provádění důkazu veřejnou listinou (kterou bezpochyby bylo rozhodnutí Komise pro cenné papíry ze dne 31. 7. 2003, které v soudním řízení bylo zjevně provedeno k důkazu) dává jasný pokyn stran hodnocení pravdivosti takového důkazu. V řízení bylo, dle názoru Ústavního soudu, prokázáno, že předmětné společnosti nikdy jednání ve shodě cílové společnosti neoznámily, a to ani na základě rozhodnutí Komise, přičemž se i nadále účastnily valných hromad. V rozhodnutí Komise je mj. uvedeno: na základě výše uvedených skutečností má Komise za prokázané, že společnost Elobenium Trading Co. Ltd. ..... jednající vzájemně ve shodě a jednající ve shodě také se společností Fiction Holdings Co. Ltd. ..... neoznámily tuto skutečnost v zákonem stanovené lhůtě cílové společnosti (str. 10 rozhodnutí) a dále (str. 11) se v rozhodnutí Komise uvádí ohledně těchto společností že pokud se účastnily valné hromady cílové společnosti konané dne 16. 8. 2001 a jiných valných hromad a hlasovaly na nich, aniž předtím splnily svou oznamovací povinnost, vystavily se riziku neplatnosti usnesení této valné hromady soudem. Na valné hromadě ze dne 12. 10. 2003 pak tyto dvě společnosti, tvořící hlasovací většinu přítomných akcionářů, schválily stěžovatelkou napadená rozhodnutí. Toto zjištění však nic nemění na tom, že k posouzení tvrzených porušení základních práv je třeba přistupovat při aplikaci principů shora vymezených, která v daném případě znemožňuje přiznat zjištěnému porušení zákona ústavní rozměr.
Z důvodů vyložených shora má Ústavní soud za to, že ústavní stížnost stěžovatelky, při absenci porušení subjektivních základních práv, směřuje pouze k hájení prostých práv menšinových akcionářů, resp. k hájení institucionální garance občanského soudního řízení (řízení o žalobě na neplatnost usnesení valné hromady).
Tímto rozhodnutím Ústavní soud neřeší otázku případné škody, která stěžovatelce mohla vzniknout nezákonným postupem obecných soudů.
Ústavní stížnost je procesní prostředek, jehož účelem je jen ochrana základních práv (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu), a protože Ústavní soud porušení základních práv stěžovatelky neshledal, bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. ledna 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu