ECLI:CZ:US:2010:2.US.333.10.1
sp. zn. II. ÚS 333/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Jiřího Nykodýma a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti S. E., zastoupeného JUDr. Marcelou Karešovou, advokátkou se sídlem Vodičkova 41, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 15 Cm 30/2004-256 ze dne 23. 3. 2007, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 8 Cmo 334/2007-317 ze dne 5. 5. 2008 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 4678/2008- 338 ze dne 3. 11. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojil stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z obsahu připojeného spisového materiálu se podává, že napadená rozhodnutí byla vydána v řízení, v němž se stěžovatel proti žalované společnosti KRÁSNÁ PANÍ, s. r. o. (v řízení před Ústavním soudem dále jen "vedlejší účastnice"), domáhal zaplacení částky 369.941,70 Kč s příslušenstvím, zahrnující fakturami č. 2021, 2022 a 2026 vyúčtované grafické práce, provedené stěžovatelem na Lunárním kalendáři vedlejší účastnice, v částce 253.350,- Kč, náklady na provoz grafického studia umístěného v bytě stěžovatele v částce 51.391,70 Kč a výrobu internetových stránek vedlejší účastnice v částce 65.200 Kč.
Městský soud v Praze rozhodl ve věci rozsudkem č. j. 15 Cm 30/2004-256 ze dne 23. 3. 2007, kterým žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I.), uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici na nákladech řízení částku 44.089,50 Kč (výrok II.) a přiznal zástupci stěžovatele odměnu za zastupování (výrok III.).
Nalézací soud na základě provedeného dokazování zjistil, že stěžovatel vykonával pro vedlejší účastnici práce na Lunárním kalendáři, a to v rámci hlavního pracovního poměru od 1. 1. 2000 do 31. 3. 2000, kdy byl pracovní poměr ve zkušební době ze strany stěžovatele ukončen. Jelikož stěžovatel odmítl vydat vedlejší účastnici grafické studio, umístěné v jeho bytě, a práce na Lunárním kalendáři nebyly ze strany stěžovatele dokončeny, došlo mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí k dohodě, že stěžovatel bude práce na Lunárním kalendáři nadále provádět na základě živnostenského oprávnění (to však získal až 12. 7. 2000) a měsíčně si fakturovat částku 25.000 Kč. Spolupráce mezi oběma účastníky byla ukončena ke dni 30. 6. 2000. Jak soud prvního stupně zjistil, vedlejší účastnice splnila všechny své závazky vyplývající jak z pracovního poměru, tak i z následného smluvního vztahu. Stěžovateli se nepodařilo prokázat, že by fakturované grafické práce byly jiné, nežli ty, které vykonal do 30. 6. 2000, a že by stěžovatel eventuelně vykonané práce nad uvedený rámec vedlejší účastnici předal. Neprokázal ani uzavření smlouvy o dílo s vedlejší účastnicí v období po 30. 6. 2000. Rovněž v řízení nebylo prokázáno, že by si vedlejší účastnice u stěžovatele objednala výrobu internetových stránek a že by jí stěžovatel jakékoli dílo předal. Stejně tak stěžovatel neosvědčil, že by mu vznikly a v jakém rozsahu fakturou účtované náklady na provoz grafického studia. Soud naopak považoval postup stěžovatele za šikánózní s ohledem na skutečnost, že vedlejší účastnice vyhověla žádosti stěžovatele, který údajně z psychických důvodů nechtěl pracovat v kolektivu lidí, a přesunula svoje grafické studio do jeho bytu. Vrácení grafického studia se posléze domohla až po více než dvou letech od ukončení spolupráce se stěžovatelem. Ze všech shora uvedených důvodů proto soud rozhodl o žalobě zamítavě.
K odvolání stěžovatele rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil Vrchní soud v Praze rozsudkem č. j. 8 Cmo 334/2007-317 ze dne 5. 5. 2008.
Nejvyšší soud odmítl posléze usnesením č. j. 32 Cdo 4678/2008-338 ze dne 3. 11. 2009 stěžovatelem podané dovolání pro nepřípustnost.
Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v postupu obecných soudů, které rozhodovaly o jeho právu na odměnu za odevzdanou práci, aniž by řádně zhodnotily všechny předložené důkazy. Především zcela opomenuly skutečnost, že mezi účastníky řízení byla ode dne 1. 11. 1999 uzavřena ústní smlouva o dílo, kterou zmiňuje i vedlejší účastnice ve své žalobě ze dne 8. 1. 2002, podané u Obvodního soudu pro Prahu 4 ve snaze domoci se po stěžovateli vydání grafického studia. Stěžovatel rovněž trvá na tom, že žalované dílo vedlejší účastnici předal, což je dle jeho názoru potvrzováno tím, že byl uveden na výsledném produktu jako výtvarný redaktor. Za libovůli soudu stěžovatel označil konstatování soudů obou stupňů, že neprokázal své tvrzení, že by pro vedlejší účastnici po červnu roku 2000 pracoval, když podle pokynů vedlejší účastnice ještě v červenci, srpnu a také září roku 2000 část díla, odevzdaného již v červnu, upravoval. V rozporu s ustanovením §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, měl pak jednat nalézací soud, odmítl-li se zabývat hodnocením některých listinných důkazů předložených stěžovatelem. Na podporu své argumentace stěžovatel odkazuje a cituje hojně judikaturu Ústavního soudu, věnující se otázce volného hodnocení důkazů, neprovedení navrhovaných důkazů a důkaznímu břemenu. Závěrem žádá, aby Ústavní soud ve věci vydaná rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není důvodná.
Jádro ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatele se způsobem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a se skutkovými i právními závěry vyslovenými v jejich rozhodnutích. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do role třetí soudní instance, která mu, jak již dal výše najevo, nepřísluší. Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře připomíná, že není zásadně oprávněn zasahovat do úvah, jaké důkazy soud v řízení provede, ani přehodnocovat myšlenkové operace obecných soudů ve smyslu přisuzování různé váhy tomu či onomu provedenému důkazu a činit odlišné skutkové závěry. Výjimka z tohoto pravidla přichází v úvahu pouze v případě, kdy jsou v rozhodnutích obecných soudů zřejmé extrémní rozpory mezi důkazní situací, skutkovými zjištěními a následnými právními závěry soudu. Taková situace však nenastala.
V posuzované věci obecné soudy zkoumaly mimo jiné oprávněnost nároku stěžovatele na zaplacení odměny za vykonané grafické práce na Lunárním kalendáři. V rozporu s tvrzením stěžovatele, podle něhož veškeré grafické práce prováděl na základě ústní smlouvy o dílo, a to až do září roku 2000, dospěly obecné soudy k závěru, že stěžovatel předmětné práce vykonával pro vedlejší účastnici nejprve v rámci pracovního poměru a teprve v následujícím období, od dubna roku 2000, na základě ústní smlouvy o dílo, která byla ukončena ke dni 30. 6. 2000.
Vytýká-li stěžovatel obecným soudům, že pominuly při svém rozhodování ústní smlouvu o dílo uzavřenou mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí dne 1. 11. 1999, jejíž existence byla v jiném soudním řízením, vedeném mezi totožnými účastníky, jednoznačně prokázána, nelze mu v jeho argumentaci přisvědčit. Stěžovatelem zmiňované řízení u Obvodního soudu pro Prahu 4 bylo zastaveno pro zpětvzetí žaloby ze strany vedlejší účastnice. Z důvodu absence meritorního rozhodnutí ve věci samé nemohlo tudíž v daném řízení dojít k osvědčení existence předmětné smlouvy o dílo, jak prohlašuje stěžovatel. Dále ani ze samotného znění žaloby, podané u Obvodního soudu pro Prahu 4, není možné dovodit uzavření smlouvy, jejímž předmětem by byly práce fakturované stěžovatelem, tedy práce na Lunárním kalendáři. Vedlejší účastnice zde toliko připustila, že "vedle krátké epizody s pracovní smlouvou" uzavřela se stěžovatelem ústní smlouvu o dílo, podle které byl ode dne 1. 11. 1999 povinen spravovat grafické studio. V doplnění téže žaloby pak uvedla, že většina věcí patřících k vybavení grafického studia byla pořízena během listopadu a prosince roku 1999, kdy pro ni stěžovatel vykonával práce spočívající ve vedení účetnictví a zařizování grafického studia na základě ústní smlouvy o dílo.
Co se týče fakturace prací, údajně vykonaných na Lunárním kalendáři ještě po datu 30. 6. 2000, nalézací soud nezjistil nic, co by svědčilo o vzniku obohacení vedlejší účastnice na úkor stěžovatele. Odvolací soud se s tímto zcela ztotožnil a dodal, že byť obsah některých listin předložených stěžovatelem (v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nesprávně označen jako žalovaný namísto žalobce) by mohl nasvědčovat tomu, že stěžovatel nějaké činnosti na Lunárním kalendáři prováděl, nepodařilo se mu prokázat rozsah takových činností a jejich předání vedlejší účastnici. Ústavní soud s ohledem na stížností argumentaci k tomu dodává, že nelze usuzovat na předání jednotlivých vykonaných prací pouze ze jména stěžovatele otištěného na konečném díle.
Z výše uvedeného je zcela zjevné, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí. Obecné soudy na základě velmi rozsáhlého dokazování správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily. Na popsaném postupu obecných soudů, kdy hodnocení důkazů těmito nenese byť jen náznak vady způsobující neoprávněný zásah do práv stěžovatele garantovaných mu Listinou, neshledává Ústavní soud ničeho protiústavního a napadaná rozhodnutí obecných soudů je tak potřeba vnímat jako výsledek nezávislého soudního rozhodování, jež z hlediska ústavněprávního bezpochyby obstojí. Pouhý nesouhlas stěžovatele se závěry, které obecné soudy vyvodily z dokazování, nelze podle ustálené judikatury Ústavního soudu považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou či Úmluvou.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než projednávanou ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. června 2010
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu