ECLI:CZ:US:2010:2.US.3331.09.1
sp. zn. II. ÚS 3331/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti Ing. M. F., zastoupeného Mgr. et Mgr. Patrikem Tauerem, advokátem se sídlem Praha 3, Vinohradská 126, proti sdělení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 2. 11. 2009, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného sdělení, kterým mělo být porušeno jeho právo "domáhat se stanoveným postupem svého práva u jiného orgánu" dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Dříve než Ústavní soud může přikročit k věcnému přezkumu rozhodnutí, opatření, nebo jiných zásahů orgánů veřejné moci, o nichž je tvrzeno, že jimi bylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem, musí ověřit, zda jsou pro takový přezkum splněny podmínky předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž je Ústavní soud podle čl. 88 odst. 2 Ústavy vázán. V dané věci Ústavní soud konstatuje, že věcný přezkum stěžovaných zásahů orgánu veřejné moci je vyloučen, a to z důvodů dále vyložených.
Projednávanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti sdělení Nejvyššího státního zastupitelství, které považuje za protiústavní pro naprostou nepřezkoumatelnost.
Dle ustanovení §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda.
Jelikož se stěžovatel v petitu svého podání domáhá zrušení rubrikovaného sdělení, je zřejmé, že jej není možno podřadit pod tzv. jiný zásah [srov. dikci ustanovení §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Stěžovatelem napadené sdělení by tak v kontextu projednávané ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu bylo možno podřadit toliko pod pojmy "pravomocné rozhodnutí" nebo "opatření".
O "pravomocné rozhodnutí" se však v případě napadeného sdělení jednat nemůže, neboť postrádá nejen formální, ale i potřebné materiální znaky rozhodnutí, jelikož nezakládá, nemění ani neruší práva a povinnosti stěžovatele (srov. Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V.: Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2. přepracované a rozšířené vydání. Praha: C.H.Beck, 2007 s. 495); napadené sdělení přitom není možno podřadit ani pod (ve své podstatě "zbytkový") pojem "opatření" (srov. ibid. s. 495-496 a Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem, ASPI a. s., Praha, 2007, s. 326).
K otázce způsobilosti "vyrozumění" či "sdělení" orgánů činných v trestním řízení poškozenému být předmětem efektivní ústavní stížnosti se již Ústavní soud vícekrát vyjádřil. Ve své judikatuře Ústavní soud opakovaně dovodil, že napadená "vyrozumění" či "sdělení" orgánů činných v trestním řízení z podstaty věci nelze kvalifikovat jako "rozhodnutí" ani jako tzv. "jiný zásah" orgánu veřejné moci ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Jedná se toliko o sdělení výsledku určitého postupu, který Ústavní soud není oprávněn korigovat; ostatně jinak by zasáhl do činnosti orgánů činných v trestním řízení, což mu nepřísluší (srov. např. usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 868/06, III. ÚS 921/06, II. ÚS 471/07, I. ÚS 2433/09, II. ÚS 2245/09).
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podnět ve smyslu ustanovení §174a trestního řádu takový "stanovený postup" evidentně nepředstavuje a jeho posouzení Nejvyšším státním zastupitelstvím tudíž nepředstavuje "uplatnění státní moci", jež by mohlo být jakkoli reflektovatelno v poměrech jeho "práva" ve smyslu uvedeného článku Listiny. Stěžovateli proto nesvědčí ani legitimace k ústavněprávní kritice postupu, který Nejvyšší státní zastupitelství ve vztahu k jeho podnětu zvolilo.
Protože se v případě "sdělení" Nejvyššího státního zastupitelství zjevně nejedná o rozhodnutí ani tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele a vzhledem k tomu, že Ústavní soud je povinen, jakožto orgán veřejné moci a orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), při své činnosti respektovat jednu ze základních zásad právního státu, jíž je uplatňování státní moci jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny), musel Ústavní soud podání, kterým se stěžovatel domáhá vydání rozhodnutí, ke kterému není Ústavní soud příslušný (srov. Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem, ASPI a. s., Praha, 2007, s. 143) dle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2010
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj