ECLI:CZ:US:2010:2.US.3338.09.1
sp. zn. II. ÚS 3338/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatele MVDr. J. L., zastoupeného JUDr. Ivanem Werlem, advokátem se sídlem ve Velkém Meziříčí, Vrchovecká 74/2, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2009 č. j. 17 Co 52/2009-69 a rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 21. 10. 2008 č. j. 10 C 125/2007-46, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 12. 2009, která splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to s odkazem na údajné porušení jeho práv zakotvených v ustanovení čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy.
Z obsahu spisu Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou sp. zn. 10 C 125/2007, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:
Stěžovatel se žalobou domáhal po žalovaném J. L. (dále též "žalovaný") zaplacení částky ve výši 7.998,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která stěžovateli vznikla demontáží starého a montáží nového krbového ventilátoru. Tvrdil, že žalovaný v listopadu 2003 provedl umístění a obestavbu krbové vložky, jejíž součástí bylo i zabudování ventilátoru, který se však v podzimních měsících roku 2005 poškodil, přičemž žalovaný nereagoval na výzvy stěžovatele, a proto si nechal stěžovatel ventilátor opravit sám.
Rozsudkem ze dne 21. 10. 2008 č. j. 10 C 125/2007-46 Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou žalobu stěžovatele zamítl. Proti rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, o kterém Krajský soud v Brně rozhodl rozsudkem ze dne 14. 9. 2009 č. j. 17 Co 52/2009-69 tak, že rozhodnutí soud prvého stupně potvrdil, neboť dospěl k závěru, že okresní soud ve věci úplně a správně zjistil skutkový stav a z něj vyvodil správné právní závěry.
Stěžovatel napadl shora uvedená rozhodnutí projednávanou ústavní stížností a tvrdil, že tato rozhodnutí spočívají na příkrém nesouladu mezi skutkovými zjištěními obecných soudů a jejich úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Uvedl, že k zamítnutí žaloby došlo v podstatě na základě jediného mylného výroku stěžovatele o tom, ve kterém měsíci v roce 2005 nevpustil žalovaného do svého domu, a který stěžovatel pronesl až na závěrečný dotaz soudu prvého stupně těsně před vynesením rozsudku. Soudy však zcela opominuly dřívější tvrzení stěžovatele v jeho výpovědi a také listinné důkazy, ze kterých správné časové zařazení události vyplývá. Stěžovatel uvedl, že dne 26. 11. 2005 telefonicky u žalovaného reklamoval vadu ventilátoru a žalovaný se po dvou až třech dnech dostavil, nepohodli se však, a proto ho stěžovatel do nemovitosti nevpustil, ale ventilátor byl ještě zamontován v krbu. Žalovaný nereagoval na výzvu stěžovatele, aby do týdně navrhl řešení, takže stěžovatel po marném uplynutí lhůty začal věc řešit sám a nechal teprve pak ventilátor demontovat. Teprve při druhém setkání v prosinci 2005 stěžovatel ukazoval žalovanému demontovaný ventilátor, z čehož pak soudy mylně vyvodily, že stěžovatel znemožnil odstranění vady (když žalovaný v listopadu stejně odstranit vadu odmítl). Přestože pak právní zástupce stěžovatele v řízení před odvolacím soudem navrhoval opětovný výslech stěžovatele, odvolací soud takto dokazování již nedoplnil.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení, a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Úkolem Ústavního soudu je toliko zkoumat, zda napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyly porušeny základní práva nebo svobody, zakotvené v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti primárně vznesl námitky proti hodnocení důkazů a zjištěnému skutkovému stavu. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, za jakých podmínek může přistoupit k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování.
Co do skutkové roviny řízení platí, jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (v podrobnostech k podmínkám, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod, viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodnily. I kdyby napadený skutkový závěr byl kritizovatelný z hlediska správnosti, je třeba podotknout, že ústavněprávní reflex má jen takové vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, které by současně mělo konkrétní dopad na právní závěry soudu v dané věci.
V projednávané věci soudy dospěly k závěru, že stěžovatelův nárok na zaplacení částky 7.998,- Kč je třeba hodnotit jako nárok z odpovědnosti za vady díla podle §644 a násl. obč. zákoníku. S odkazem na judikaturu obecných soudů konstatovaly, že zhotovení obestavby krbové vložky spolu se zabudováním ventilátoru je stavbou, pro kterou je dána záruční doba tří let, jež platí i pro předmětný ventilátor jako součást věci hlavní. V projednávané věci nebylo pochyb, že stěžovatel uplatnil reklamaci za vady včas, a tedy měl možnost na základě tvrzené vady domáhat se jejího bezplatného odstranění z titulu odpovědnosti za vady. Soudy však současně dospěly k závěru, že stěžovatel svým jednáním v rozporu s ustanovením §648 obč. zákoníku znemožnil žalovanému jako zhotoviteli bezplatné, včasné a řádné odstranění vady či vyřízení reklamace jiným způsobem s ohledem na charakter vady ventilátoru. Pokud se stěžovatel domáhal zaplacení žalované částky za demontáž ventilátoru a montáž ventilátoru nového, byl jeho nárok z titulu odpovědnosti za vady shledán nedůvodným.
Jádrem argumentace stěžovatele, jíž brojil proti napadeným rozhodnutím, byla v podstatě snaha vyvrátit závěr soudů o tom, zda stěžovatel znemožnil žalovanému odstranění vytýkané vady, a to na základě tvrzení o tom, při které z návštěv žalovaného ukazoval žalovanému v garáži již demontovaný ventilátor. Stěžovatel dovozoval, že o žádném neumožnění odstranění vady nemůže být řeč, neboť již při prvním setkání v listopadu 2005 žalovaný odmítl věc řešit a vadu odstranit, když zpochybňoval i záruční dobu a ani po týdnu svůj odmítavý postoj nepřehodnotil. Ústavní soud je však toho názoru, že tvrzení stěžovatele, i kdyby byla správná (tj. spálený ventilátor byl při první návštěvě žalovaného u stěžovatele ještě v krbu), nemají na výsledek řízení žádný vliv. Stěžovatel údajnou vadu ventilátoru řádně vytknul v zákonné lhůtě a tím si vytvořil podmínky k případnému uplatnění nároku s odpovědnosti za vady u soudu, kde by se soud povahou vady musel náležitě zabývat. Svým další postup si však možnost věcného hodnocení před soudy sám znemožnil. Vycházeje z odůvodnění napadených rozhodnutí, pro celkové posouzení věci totiž zjevně nebylo podstatné, při které z návštěv stěžovatel ukazoval žalovanému již demontovaný ventilátor, ale vůbec skutečnost, že sám do díla nenávratně zasáhnul, přestože mu zákon pro úspěšné uplatnění nároku z odpovědnosti za vady předepisuje postup jiný (viz ustanovení §648 obč. zákoníku). Ústavní soud má za to, že v uvedeném závěru nelze obecným soudům vytknout žádné pochybení, neboť je výsledkem aplikace a interpretace provedené v mezích ústavnosti a obecné soudy svá rozhodnutí přezkoumatelným způsobem odůvodnily.
Ústavní soud proto konstatuje, že postupem obecných soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele jako účastníka řízení, z něhož napadená rozhodnutí vzešla. Ustanovení Listiny, která garantují právo na soudní ochranu, nelze přirozeně vykládat tak, že by zahrnovala i právo na úspěch ve sporu. Okolnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu