ECLI:CZ:US:2010:2.US.3363.09.1
sp. zn. II. ÚS 3363/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. ledna 2010 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Vojena Güttlera a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Z. Z., zastoupené Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem Čs. legií 5, Moravská Ostrava, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2009 č. j. 4 Tmo 144/2009-379, a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 7. 2009 č. j. 7 Tm 95/2007-368, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností předanou k poštovní přepravě dne 23. 12. 2009, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť je toho názoru, že jimi byla porušena její základní práva garantovaná čl. 9 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 4 odst. 2 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, dále měly být porušeny čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy ČR, čl. 1 a čl. 2 odst. 3 Listiny.
V záhlaví citovaným usnesením zamítl Krajský soud v Ostravě stížnost stěžovatelky do v záhlaví rovněž citovaného usnesení Okresního soudu v Ostravě, kterým soud přiznal na nákladech nutné obhajoby obhájci ml. M. J. - stěžovatelce celkovou částku 39 127 Kč. Naopak stěžovatelce nepřiznal částku 2 318,32 Kč, kterou účtovala jako cestovné z advokátní kanceláře v Moravské Ostravě k Okresnímu soudu v Ostravě a zpět a dále za ztrátu času ve smyslu příslušných ust. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a komerčních právníků za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v tehdy platném znění, a zák. č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách. Krajský soud zamítnutí stížnosti stěžovatelky odůvodnil mimo jiné i odkazem na argumentaci obsaženou v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 215/05, na nějž upozornila ve své stížnosti i sama stěžovatelka.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti na podporu svých tvrzení o porušení celé řady svých základních práv předestřela obdobnou argumentaci, která byla již obsahem výše zmíněné stížnosti a která se ve věci samé pohybuje na úrovni podústavního práva. Nadto stěžovatelka předestřela velmi podrobnou polemiku s právními závěry krajského soudu a jeho rozhodnutí nepřiznat jí požadované náklady. Základ své argumentace stěžovatelka založila na kritice způsobu, jakým krajský i okresní soud interpretovaly právní závěry vyplývající z citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 215/2005, které pak aplikovaly na nyní posuzovaný případ, přičemž stěžovatelka tuto interpretaci považuje za nesprávnou a porušující její základní práva. V závěru stěžovatelka poukázala na skutečnost, že rozhodování zmíněných obecných soudů, ale i Krajského státního zastupitelství v Ostravě je nepředvídatelné, neboť o téže věci je rozhodováno různým způsobem. S ohledem na výše uvedené proto navrhla, aby ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů svým nálezem zrušil.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů v tom rozsahu, jak jej již před ním učinily obecné soudy v jednotlivých instancích, a z hledisek běžné zákonnosti, resp. z hlediska zákonné interpretace a aplikace podústavního práva.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s výkladem ustanovení §14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu ve věci nákladů trestního řízení podle §151 odst. 3 tr. řádu, jak jej podaly obecné soudy, a rovněž její nesouhlas se způsobem interpretace závěrů vyplývajících z citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 215/2005 ze strany obecných soudů.
Není pochyb, že náhrada za promeškaný čas přísluší advokátu jen za splnění určitých zákonných podmínek. K těm, jež jsou zakotveny v ustanovení §14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 215/05 podal výklad, jímž zdůraznil jeho účel, oslabil hledisko "místa" jakožto "obce" a naopak zdůraznil hlediska "vzdálenosti" a "dopravní dostupnosti". Ústavní soud zde mimo jiné konstatoval, že účelem ustanovení §14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu "je poskytnutí určité míry kompenzace za to, že advokát z objektivního důvodu nemůže poskytovat právní službu, neboť v daném čase se přemisťuje z místa svého sídla či bydliště do místa poskytování právní služby. Pro takové vyřazení advokáta z jeho běžné činnosti není rozhodující, zda se přesouvá ze svého sídla či bydliště do jiného kraje, okresu, obce, městské části či ulice, nýbrž to, jaká je vzdálenost těchto dvou míst, jak jsou tato dvě místa objektivně dopravně dostupná." V tehdy posuzovaném případě pak Ústavní soud obecným soudům vytkl, že se uvedenou výkladovou alternativou nezabývaly a zvolily interpretaci, jíž nedostály své povinnosti poskytovat ochranu základním právům stěžovatele (čl. 4 Ústavy ČR).
To však v posuzované věci neplatí. Krajský soud v Ostravě citovaný nález Ústavního soudu při svém rozhodování uplatnil právě v tomto smyslu, kdy při svých úvahách o důvodech nepřiznání náhrady stěžovatelce za promeškaný čas vycházel právě z hlediska "vzdálenosti" a "dopravní dostupnosti" a své závěry založil na relativně podrobném výkladu dopravní dostupnosti obou relevantních míst (tedy sídla advokátní kanceláře stěžovatelky a příslušného soudu) a použitelného dopravního prostředku vůbec ("hustá síť hromadné dopravy i četnost jejích spojů"), které zhodnotil jako "velmi dobré a komfortní". Krajský soud tak konkrétní situaci stěžovatelky v dané věci neshledal "mimořádnou" v tom smyslu, že by spojení k místu procesních úkonů představovalo zátěž nad běžnou, resp. očekávatelnou míru (odpovídající zátěži spojenou typicky s "týmž místem"). Okolnost, že krajský soud nepřisvědčil námitkám stěžovatelky, stejně jako skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry obecných soudů nepřiznat jí požadované náklady, nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a v žádném případě je nelze považovat za porušení jejího práva na spravedlivý proces. S polemikou stěžovatelky tak nelze souhlasit a Ústavní soud v daném případě neshledal důvod k zásahu.
Další námitky a tvrzení stěžovatelky týkající se prokázání odůvodněnosti jejího požadavku na přiznání požadovaných nákladů považuje Ústavní soud za irelevantní a místy až za hranicí racionality (viz např. tvrzení o nevhodnosti a neadekvátnosti používání dopravních prostředků MHD ve vztahu ke "společenskému významu profese advokáta"), a proto neměl důvod se jimi jakkoli dále zabývat. Naopak z charakteru těchto námitek, stejně jako z poukazu stěžovatelky na "nejednotnost" a "nepředvídatelnost" rozhodování příslušných obecných soudů a státního zastupitelství o posuzované otázce, spíše vyplývá, že stěžovatelka ne zcela pochopila jednak povahu ústavní stížnosti jakožto procesního prostředku, který dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR slouží k ochraně ústavně zaručených individuálních základních práv a svobod, nikoliv k ochraně jiných práv, které vyplývají pouze z podústavního práva a nejsou zaručeny právem ústavním, popř. k ochraně práv třetích osob, jednak specifické postavení Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti. Předmětem řízení před Ústavním soudem tak je toliko ochrana základních práv a svobod a ústavněprávní dimenze případu, nikoliv otázky případně nejednotné interpretace a aplikace jednoduchého práva. Ke sjednocování výkladu jednoduchého práva je v posuzované oblasti rozhodování příslušný Nejvyšší soud, nikoliv Ústavní soud.
Ústavní soud proto neshledal v napadených rozhodnutích porušení základních práv stěžovatelky, jak tvrdila v ústavní stížnosti, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. ledna 2010
Jiří Nykodým
předseda senátu