ECLI:CZ:US:2010:2.US.356.10.2
sp. zn. II. ÚS 356/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelů Bytového družstva Výletní 356, se sídlem Výletní 356, 142 00 Praha 4 - Libuš, BYTOVÉHO DRUŽSTVA BĚLOCERKEVSKÁ 2, se sídlem Bělocerkevská ul. čp. 1438/2, 100 00 Praha 10 - Vršovice, Bytového družstva Na Okruhu 391, se sídlem Na Okruhu 391/9, 142 00 Praha - Písnice, Bytového družstva Mezi domy 369, Mezi domy 369/6, 142 00 Praha - Písnice, Občanského sdružení nájemců Výletní č. 351, se sídlem Výletní 351/32, 142 00 Praha - Písnice, Sdružení nájemců domu na Okruhu 390, se sídlem Na Okruhu 390, 142 00 Praha - Písnice a Bytového družstva Ke Kurtům 375/19, se sídlem Ke Kurtům 375/19, 142 00 Praha 4, Bytového družstva Výletní 357/20, se sídlem Výletní 357/20, 142 00 Praha - Písnice, Bytového družstva Ke Kurtům 378, se sídlem Ke Kurtům 378, 142 00 Praha - Písnice, všech zastoupených Janem Kalvodou, advokátem se sídlem Bělohorská 35, 169 00 Praha 6 - Břevnov, o ústavní stížnosti Bytového družstva Ke Kurtům 382/5, se sídlem Ke Kurtům 382/5, 142 00 Praha - Písnice, zastoupeného JUDr. Ladislavem Kolačkovským, advokátem se sídlem Rybná 682/14, Burzovní palác, 110 00 Praha 1, a o ústavní stížnosti J. K., advokáta, který se označil jako právní zástupce Bytového družstva Ke Kurtům 374, se sídlem Ke Kurtům 374/21, 142 00 Praha - Písnice, Bytového družstva Ke Kurtům 377, se sídlem Ke Kurtům 377/15, 142 00 Praha - Písnice, Sdružení občanů Výletní 360, se sídlem Výletní 360, 142 00 Praha - Písnice, Bytového družstva Výletní, se sídlem Výletní 399, 142 00 Praha - Písnice, Bytového družstva Mezi Domy čp. 368, družstvo, se sídlem Mezi Domy čp. 368, 142 00 Praha, směřujících proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2010, č. j. 33 Cdo 912/2008-349, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2005, č. j. 17 Co 190/2005-296, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. října 2004, č. j. 20 C 131/2003-119, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelé se podanými ústavními stížnostmi, které byly usnesením pléna Ústavního soudu ze dne 2. března 2010 spojeny ke společnému projednání, domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a soudní ochranu [čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], a práva vlastnit majetek, resp. práva na ochranu proti zásahu do pokojného užívání majetku (čl. 11 Listiny, resp. čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod).
2. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 25. října 2004, č. j. 20 C 131/2003-119, zamítl žalobu jíž se žalobci (stěžovatelé) domáhali, aby s nimi žalovaný (ČEZ, a. s.) uzavřel kupní smlouvy blíže specifikované v přílohách rozsudku na prodej bytových domů rovněž specifikovaných v těchto smlouvách (dále jen "předmětné nemovitosti" nebo "bytové domy"). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný je vlastníkem bytových domů a připravoval jejich prodej právnickým osobám složeným z nájemníků bytů v bytových domech. Za tím účelem oslovil žalovaný v průběhu září a října 2003 jednotlivé žalobce dopisem označeným jako Nabídka prodeje nemovitostí (dále jen "Nabídka"), v němž byly specifikovány podmínky prodeje. Přílohou Nabídky byly i texty návrhů kupních smluv a dalších smluvních dokumentů potřebných pro převod bytových domů. Všichni žalobci obratem žalovanému sdělili, že jeho nabídku bez výhrad akceptují a jsou připraveni přistoupit k uzavření kupní smlouvy, tak i smluv souvisejících. Následně žalovaný žalobcům dopisem sdělil, že svou nabídku prodeje ruší s ohledem na skutečnost, že má možnost domy prodat za výhodnější cenu.
3. Spor mezi účastníky řízení se vedl o to, jaký charakter Nabídka a návrhy smluv mají. Soud prvního dospěl k závěru, že Nabídku nelze považovat za návrh na uzavření smlouvy ve smyslu §43a odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), neboť obsah závazku, který měl být předmětem smlouvy, není vymezen dostatečně určitě. Navíc z textu vyplývá, že mezi stranami měla proběhnout další jednání, na nichž by byla připravena konečná verze kupní smlouvy a smluv návazných. Pokud měla Nabídka představovat návrh na uzavření smlouvy o smlouvě budoucí kupní, musela by obsahovat i závazek žalovaného ve stanovené době uzavřít kupní smlouvu. Soud prvního stupně však konstatoval, že Nabídka jednoznačný závazek neobsahuje, takže chybí jeden ze základních předpokladů pro to, aby Nabídka mohla být návrhem na uzavření smlouvy o smlouvě budoucí kupní. Soud prvního stupně uzavřel, že Nabídka nemohla být právně relevantním návrhem ani proto, že ze strany žalovaného byla podepsána pracovníkem, který nebyl k takovému právnímu úkonu oprávněn.
4. K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. listopadu 2005, č. j. 17 Co 190/2005-296, rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího usnesení ze dne 24. listopadu 2004, č. j. 20 C 131/2003-127, a opravného usnesení ze dne 6. ledna 2005, č. j. 20 C 131/2003-179, ve věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že listiny, které žalovaný žalobcům zaslal, nelze považovat za řádné návrhy na uzavření příslušných kupních smluv na nemovitosti. K tomu dále uvedl, že žalovaným zaslaný návrh jím nebyl podepsán. Vzhledem k této skutečnosti a s ohledem na znění §46 odst. 1 a 2 obč. zák., podle něhož musí být u smlouvy o převodu nemovitostí projevy účastníků na téže listině, nemohl být návrh smlouvy o koupi předmětných nemovitostí řádným návrhem. O písemný návrh na uzavření smlouvy o koupi nemovitostí mohlo jít až v okamžiku, kdy jej jednotliví žalobci sami podepsali a zaslali žalovanému zpět k podpisu. Protože však žalovaný tento jednotlivými žalobci podepsaný návrh neakceptoval, nemohla být ani uzavřena smlouva. Žalobou uplatněné nároky nemohly být vyvozeny ani z Nabídky, která provázela zasílaný koncept kupní smlouvy. Nabídku nelze podle odvolacího soudu považovat za návrh smlouvy o smlouvě budoucí, což vyplývá z kontextu celého předcházejícího jednání a okolností věci.
5. Následné dovolání žalobců bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2010, č. j. 33 Cdo 912/2008-349, odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolatelé tím, že brojili proti nesprávným popř. neúplným skutkovým zjištěním, resp. namítali vadné hodnocení důkazů, neuplatnili způsobilý dovolací důvod. Skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Pokud dovolatelé argumentovali nesprávným právním posouzením, pak jen v tom směru, že kdyby odvolací soud vycházel z jiného (podle nich správného) skutkového závěru, musel by následně dospět k jinému (rovněž správnému) právnímu závěru.
II.
6. Stěžovatelé v ústavních stížnostech namítají porušení shora uvedených ústavně zaručených základních práv, zejména práva na spravedlivý proces a práva na ochranu majetku. V úvodní části poměrně obsáhle formulovaných ústavních stížností rekapitulují svoje skutková tvrzení a celkové okolnosti projednávané věci. Souhrnně řečeno konstatují, že jednání o odkupu předmětných nemovitostí probíhala se žalovaným s různou intenzitou již od roku 2000 a vyvrcholila ve druhé polovině roku 2003, kdy žalovaný adresoval Nabídku na odkoupení předmětných bytových domů. V mezidobí byly založeny různé subjekty, na které měly být nemovitosti převedeny. Stěžovatelé dále popisují obsah jednotlivých žalovaným předložených listin (zejména Nabídky a kupní smlouvy).
7. V další části ústavní stížnosti se stěžovatelé věnují polemice s právním posouzením věci. Nesouhlasí s tím, jak obecné soudy posoudily Nabídku a návrhy na uzavření jednotlivých kupních smluv. Stěžovatelé vycházejí z toho, že návrhy na uzavření kupních smluv splňují všechny požadované náležitosti a jsou i dostatečně určité, přičemž akceptací a jejich doručením žalovanému došlo k uzavření smluv o smlouvách budoucích kupních. Za nesprávné považují naopak vývody odvolacího soudu, o které opřel svoje rozhodnutí, že podpisy stran na smlouvě musí být na jedné listině. Stěžovatelé totiž vycházejí z předpokladu, že neuzavírali přímo smlouvu kupní, nýbrž smlouvu o smlouvě budoucí kupní, u které, byť se týká nemovitostí, nemusí být podpisy na jedné listině. Stěžovatelé dále namítají, že se odvolací soud odmítl zabývat se Nabídkou jako návrhem smlouvy o smlouvě budoucí. Dle názoru stěžovatelů přitom z kontextu celého tříletého jednání vyplývá, že smyslem Nabídky byl právě návrh na uzavření smlouvy o smlouvě budoucí. V této souvislosti dospívají k závěru, že přijetím Nabídky došlo k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí, a že vůli účastníků vztahu je třeba interpretovat s ohledem na vůli projevenou při předsmluvních jednáních.
8. Ústavněprávní argumentace (porušení práva na spravedlivý proces - čl. 36 Listiny) stěžovatelů spočívá v tom, že obecné soudy se nevypořádaly se základními tvrzeními stěžovatelů a jejich argumentací, že přijetím návrhů došlo k uzavření smluv o smlouvě budoucí, ale naopak vyšly z toho, že stěžovatelé nepodepsali přílohy obsahující text žalovaným zamýšlených kupních smluv, takže nemohlo dojít k jejich uzavření. Takový závěr je dle názoru stěžovatelů svévolný, a proto je i protiústavní. Stěžovatelé spatřují svévolnost rozhodnutí v extrémním nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními. Odvolací soud nerespektuje podle názoru stěžovatelů kogentní normy (konkrétně §50a obč. zák.) tím, že pro smlouvu o smlouvě budoucí vyžaduje podpisy smluvních stran na jedné listině. Obecné soudy dále popírají zásady ochrany dobré víry a zásady Pacta sunt servanda. Porušení práva na ochranu majetku lze podle stěžovatelů spatřovat v tom, že na základě několikaletých jednání směřujících k převodu předmětných nemovitostí získali oprávněné očekávání, že jim tyto nemovitosti budou převedeny do vlastnictví. Toto očekávání je chráněno jako součást ústavního práva vlastnit majetek.
III.
9. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a v tomto případě to musí obzvlášť zdůraznit, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byli stěžovatelé účastníky, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelé se dovolávali ochrany svých základních práv obsažených v Listině a Úmluvě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
10. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu (srovnej např. IV. ÚS 188/94), Ústavní soud připouští, že v některých případech se může stát, že interpretace právních předpisů obecnými soudy, která se jeví jako interpretace na první pohled zákonná, může být natolik extrémní, že vybočí z mezí ústavnosti. Tak tomu bude zejména tehdy, jestliže bude např. výklad natolik extenzivní, že zasáhne do některého ústavně garantovaného základního práva, a tím poruší čl. 4 odst. 4 Listiny, který ukládá orgánům aplikujícím právo šetřit podstatu a smysl základních práv. Toto se však v daném případě nestalo.
11. Stěžovatelé, přestože jsou jejich ústavní stížnosti formulovány velmi podrobně, v zásadě pouze zpochybňují skutková zjištění a z nich vyvozené právní závěry. Jakkoliv se jim snaží dát ústavněprávní rozměr tím, že uvádí porušení několika ústavně zaručených základních práv (konkrétně se jedná o právo na spravedlivý proces a právo na ochranu majetku), jedná se v podstatě o polemiku (navíc opakovanou, neboť stejnou argumentaci uplatňovali v průběhu celého řízení) se závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
12. V dané věci šlo především o posouzení, jaký charakter má Nabídka, resp. k ní připojené návrhy kupních smluv. Tedy, zda se jedná o právně relevantní návrhy smluv s důsledky předvídanými v §43c obč. zák. i s ohledem na povinnou formu podle §46 obč. zák. Přestože lze dát stěžovatelům zčásti za pravdu v tom směru, že odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je poněkud nepřehledné, nelze v žádném případě hovořit o tom, že by byl rozsudek nesrozumitelný a vykazující prvky svévole. Obecné soudy po provedeném dokazování, jež stěžovatelé nezpochybňují, dospěly k jednoznačnému závěru, že jak návrhy kupních smluv, tak i Nabídku nelze považovat za řádné návrhy na uzavření smlouvy (ať již smlouvy kupní nebo smlouvy o smlouvě budoucí) podle příslušných ustanovení občanského zákoníku. Své závěry i řádným způsobem odůvodnily. Nabídku nepovažovaly za návrh smlouvy o smlouvě budoucí z důvodu její neurčitosti, absence závazku žalovaného, do kdy by měl budoucí kupní smlouvu podepsat (srov. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 7), a nedostatku podpisu oprávněné osoby žalovaného. Jednotlivé návrhy kupních smluv pak nemohly být považovány za uzavřené smlouvy z důvodu absence podpisů smluvních stran na jedné listině (návrhy smluv byly podepsány pouze jednotlivými žalobci). Proti takovým závěrům nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska žádné výhrady. Prostý nesouhlas stěžovatelů a jejich odlišný právní názor na zjištěné skutkové okolnosti nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Právo na spravedlivý proces totiž neznamená právo na vítězství ve sporu.
13. V napadených rozhodnutích nelze spatřovat ani porušení práva na ochranu majetku, k němuž mělo dojít tím, že stěžovatelé po několikaletém vyjednávání se žalovaným získali oprávněné očekávání na převod nemovitostí do vlastnictví. K tomu lze podotknout, že proklamovaný příslib, byť prezentovaný několik let, nemůže založit takové očekávání, které by mělo být chráněno jako ústavněprávní hodnota. Jestliže probíhala předsmluvní (a právními předpisy neregulovaná) jednání mezi potenciálními smluvními stranami, nemůže vést rozhodnutí jedné smluvní strany nakonec neuzavřít žádnou smlouvu ke vzniku jakéhokoliv nároku. Právě výklad prezentovaný stěžovateli by mohl vést k porušení smluvní autonomie. Poukaz stěžovatelů na porušení zásady pacta sunt servanda je pak zcela nepřípadný, neboť, jak dovodily obecné soudy, mezi účastníky žádné smlouvy nevznikly.
14. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelů, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
15. Ve vztahu k ústavní stížnosti J. K., který se označil jako právní zástupce Bytového družstva Ke Kurtům 374, se sídlem Ke Kurtům 374/21, 142 00 Praha - Písnice, Bytového družstva Ke Kurtům 377, se sídlem Ke Kurtům 377/15, 142 00 Praha - Písnice, Sdružení občanů Výletní 360, se sídlem Výletní 360, 142 00 Praha - Písnice, Bytového družstva Výletní, se sídlem Výletní 399, 142 00 Praha - Písnice, a Bytového družstva Mezi Domy čp. 368, družstvo, se sídlem Mezi Domy čp. 368, 142 00 Praha, Ústavní soud podání odmítl podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným. J. K. se sice v ústavní stížnosti označil jako právní zástupce výše uvedených subjektů, avšak přes výzvu Ústavního soudu nedoložil řádnou plnou moc k zastupování, proto bylo třeba ve vztahu k němu ústavní stížnost odmítnout z výše uvedeného důvodu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. května 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu