ECLI:CZ:US:2010:2.US.454.10.1
sp. zn. II. ÚS 454/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti E. D., zastoupena Mgr. Janem Koptišem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 8 Co 1409/2009 ze dne 29. října 2009, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a Jihočeského kraje, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 15. února 2009 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž byl k odvolání vedlejšího účastníka řízení změněn rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 23 C 317/2008-164 ze dne 16. března 2009 tak, že její žaloba o zaplacení 42.990 Kč s příslušenstvím byla zamítnuta. Stěžovatelka se domnívá, že napadeným rozhodnutím byla porušena její základní práva podle čl. 4 odst. 4, čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a dále čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.
2. V ústavní stížnosti je podrobně rekapitulována podstata sporu, jež, stručně řečeno, spočívala v tom, že stěžovatelka jako pracovnice stavebního úřadu druhého stupně byla zařazena do 10. platové třídy, ačkoliv podle rozsáhlé argumentace stěžovatelky měla být s ohledem na povahu a rozsah vykonávané práce zařazena do 11. platové třídy. Předmětem řízení tedy byl rozdíl mezi vyplaceným platem a platem, který měl být podle stěžovatelky správně vyplácen.
3. Stěžovatelka podává vlastní výklad §3 nařízení vlády č. 564/2006 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě, který podle ní musí respektovat rovné zacházení se zaměstnanci ve smyslu §16 odst. 1 zákoníku práce. Má zato, že pokud nesplňovala podmínku dosaženého vzdělání pro zařazení do 11. platové třídy bylo na vedlejším účastníkovi řízení, aby jí udělil výjimku dle nejnáročnější práce, již vykonávala. jestliže tak učinit nechtěl, měl pracovní smlouvu stěžovatelce změnit tak, aby jí byla přidělována práce, která odpovídá vzdělání stěžovatelky. Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 417/2003 ze dne 14. května 2003, z nějž vycházel odvolací soud, podle stěžovatelky neobsahuje vůbec žádné relevantní závěry pro danou věc. Odvolacímu soudu dále vytýká směšování pojmu kvalifikace a vzdělání s tím, že splňovala požadavek kvalifikace chápané jako zvláštní odborné způsobilosti. Argumentaci odvolacího soudu považuje za absurdní, neboť by umožňovala např. odměňovat vedoucího odboru krajského úřadu platem v 9. platové třídě, ačkoliv se jedná o práci náležející do 13. platové třídy. Tím vším byla podle stěžovatelky porušena její základní procesní práva v souvislosti s jejím nárokem na spravedlivou odměnu.
4. Ústavní soud při své rozhodovací činnosti setrvale zdůrazňuje, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními závěry rozhodnutí obecných soudů, a to v zásadě ve shodném smyslu a rozsahu jako před obecnými soudy, pak takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s poukazem na čl. 83 Ústavy, zjevně nepřísluší.
5. V posuzovaném případě odvolací soud zcela jasně vyložil, že podmínka vzdělání je kumulativním kvalifikačním předpokladem pro zařazení do 11. platové třídy, tedy kvalifikačním předpokladem existujícím vedle kvalifikačního předpokladu výkonu určité práce. Vycházel přitom mimo jiné z předchozí rozhodovací činnosti obecných soudů, reprezentované právě usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 417/2003 ze dne 14. května 2003, v jehož předposledním odstavci je v souvislosti s argumentací obhajoby rozebrána totožná problematika, byť reflektující tehdy platné normy. Odvolací soud přitom podrobně rozebral obdobnost právní úpravy účinné v posuzovaném případě, a to včetně možnosti zaměstnavatele udělit při nedostatku vzdělání časově omezenou výjimku pro zařazení do vyšší platové třídy, jež byla ostatně v případě stěžovatelky aplikována jejím zařazením do 10. platové třídy, zatímco podle svého vzdělání měla být zařazena do 9. platové třídy. Lze tedy uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu se řádně vypořádalo s argumentací uplatněnou stranami v řízení, bylo předvídatelné a šetřilo principů obsažených v čl. 28 odst. 2 Listiny. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti tedy není ničím jiným než polemikou se závěry obecného soudu, která není způsobilá posunout věc do ústavněprávní roviny.
6. Ústavní soud proto neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu