ECLI:CZ:US:2010:2.US.455.10.1
sp. zn. II. ÚS 455/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky E. H., zastoupené JUDr. Jiřím Knoppem, advokátem, se sídlem Dobrovského 31, Litoměřice, proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. 15 C 231/2002 ze dne 11. září 2003, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 10 Co 6/2004 ze dne 11. května 2005 a proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 632/2009 ze dne 25. listopadu 2009, za účasti Okresního soudu v Litoměřicích, Krajského soudu v Ústí nad Labem, Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem, který i v ostatním splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí s odůvodněním, že v postupu obecných soudů spatřuje zásah do svého ústavně zaručeného práva na rovnost účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Pro skutkovou základnu je určující, že stěžovatelka se domáhala zaplacení částky 200 000 Kč nebo zaplacení 40 000 Kč s příslušenstvím na M. K. Svoji žalobu odůvodnila tím, že na základě dlužního úpisu ze dne 26. 11. 1946 půjčila právní předchůdkyni žalované částku 200.000 Kčs v hotovosti, uvedená částka byla úročena 3% úrokem p. a. a v případě jejího včasného nezaplacení bylo provedeno úročení dalšími 5%, podle uvedeného dlužního úpisu bylo vloženo právo zástavní ve prospěch oprávněné E. H. v částce 200 000 Kčs s příslušenstvím na majetek povinné M. D. t. j. 2/3 nemovitostí připsaných ve vložce č. 1387 pozemkové knihy pro k. ú. Vršovice a to domu čp. 447 se stavební parcelou č. kat. 423/2 v Praze Vršovicích. Povinná M. D. dne 27. 11. 1962 bezplatně nabídla a odevzdala své 2/3 nemovitostí zaspané v knihovní vložce č. 1387 Československému státu, v této souvislosti oprávněná E. H. byla nucena vzdát se své pohledávky vůči M. D. Dle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 3. 1992 č. j. 17 C 396/1991-16, který nabyl právní moci dne 17. 9. 1992, se výslovně konstatuje, že vzdání se zástavního práva za pohledávku 200 000 Kčs s přísl. oprávněnou E. H. je neplatné, neboť se jednalo o právní úkon učiněný v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Žalovaná M. K. uplatnila posléze restituční nárok na předmětnou nemovitost patřící dříve její matce M. D. Dne 21. 4. 1995 smlouvou o postoupení pohledávky převedla své zástavní právo na 200 000 Kč s přísl. oprávněná E. H. na svoji dceru E. H. Žalovaná nabyla majetek po své zemřelé matce M. D. (zemřela dne XX. X. XXXX) na základě rozhodnutí státní notářky v Kolíně ze dne 12. 3. 1982 č. j. D188/82. Podle tohoto rozhodnutí nabyla žalovaná majetek stávající se z vkladní knížky České státní spořitelny ze zůstatkem 3 094 Kč a starých osobních svršků. Žalovaná nenabyla žádný další majetek resp. žádná další pasiva plynoucí z tohoto dědictví. Žalovaná uzavřela dne 1. 4. 1992 s bytovým podnikem Praha 10 s. p. dohodu o vydání věci, podle které jí byl vydán spoluvlastnický podíl ve výši 2/3 vzhledem k celku na domě čp. 447, Petrohradská 9 se stavební parcelou č. 2054 v k. ú. Vršovice - obec, Praha 10, zbylá 1/3 nemovitosti zůstala ve vlastnictví státu. Dohoda byla registrována státním notářem pro Prahu 10 dne 4. 5. 1992 s tím, že v této dohodě o zástavním právu, které by na nemovitostech vázlo, není ničeho.
Okresní soud v Litoměřicích žalobu stěžovatelky zamítl rozsudkem ze dne 11. září 2003 sp. zn. 15 C 231/2002 a Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 11. května 2005 sp. zn. 10 Co 6/2004 rozhodnutí potvrdil. Oba soudy dospěly k názoru, že žalobě nelze vyhovět z toho důvodu, že v době smrti matky - s ohledem na učiněné vzdání se práva - předmětný dluh neexistoval. Pokud stěžovatelka opírá svůj nárok na zaplacení částky o restituční zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nelze stěžovatelce přisvědčit. V úvahu by připadala aplikace ustanovení §10 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., které stanoví, že pokud vázlo na věci v době jejího vydání zástavní právo a věc se vydá, je povinná osoba povinna závazek vypořádat nebo jinak zajistit. Pokud by mělo dojít k aplikaci ustanovení §10 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., musela by se stěžovatelka domáhat proti povinné osobě, tj. bývalému Bytovému podniku v Praze 10 a nikoli proti žalované.
Dovolání stěžovatelky odmítl Nejvyšší soud jako nepřípustné, neboť napadaný rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud uvádí, že nelze přisvědčit námitce stěžovatelky, že odvolací soud pochybil, pokud zjištěný skutkový stav věci nepoměřoval ustanovením §10 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., neboť odvolací soud správně a přesvědčivě vysvětlil, že zákon č. 87/1991 Sb. řešení situace, v níž se nalézala právní předchůdkyně stěžovatelky, nepředvídá, resp. nepřiznává dotčeným osobám právo na obnovení zástavního práva na nemovitostech, které v rozhodném období přešly či byly převedeny na stát, příp. povinnou osobu. Ustanovení §10 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. neřeší vztahy mezi oprávněnou osobou a osobou, jejíž pohledávka vůči právní předchůdkyni oprávněné osoby byla zajištěna zástavním právem. Stanoví pouze, že pokud vázlo na věci v době jejího vydání zástavní právo a věc se vydá, je povinná osoba (Bytový podnik Praha 10) povinna závazek vypořádat nebo jinak zajistit. Povinná osoba, kterou E. H. správně se svým nárokem na vypořádání závazku zajištěného zástavní právem oslovila, její nárok odmítla uspokojit s odůvodněním, že se svého práva na uspokojení pohledávky za M. D., která byla zajištěna zástavním právem, vůči státu i vůči dlužnici výslovně vzdala. Nejvyšší soud dále uvádí, že pokud stěžovatelka s tímto postupem povinné osoby nesouhlasila, mohla, resp. měla se domáhat svého práva u soudu, avšak výhradně vůči povinné osobě, nikoli vůči osobě oprávněné. Nejvyšší soud dále dodává, že odvolací soud však právní posouzení věci založil na skutečnosti, že právní předchůdkyně žalované (M. K.) stěžovatelce žalovanou částku nedluží, neboť na ni dluh, který původně měla její matka M. D. vůči matce stěžovatelky E. H., děděním nepřešel (§470 odst. 1 obč. zák.) a tento závěr stěžovatelka, na němž rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá, nijak nezpochybňovala.
Stěžovatelka v rámci své stížnost v zásadě opakuje argumentaci předestřenou před obecnými soudy, když tvrdí, že obnova vlastnictví podle citovaného zákona č. 87/1991 Sb. byla řádně provedena nejen vydáním vlastnictví oprávněné osobě, ale i obnovou původního závazku ve prospěch právní předchůdkyně žalobkyně, a to i pravomocným rozsudkem Okresního soudu pro Prahu 10 č. j. 17 C 396/91-16, který nabyl právní moci dne 17. 9. 1992. Stěžovatelka (žalobkyně) je toho názoru, že podstata restitučního zákona je odstranění majetkových křivd z doby nesvobody a že majetková pohledávka její právní předchůdkyně ve formě učiněného závazku tímto majetkem je.
V souladu s ustanovením §32 zákona o Ústavním soudu vyzval soud účastníky řízení, Okresní soud v Litoměřicích, Krajský soud v Ústí nad Labem a Nejvyšší soud, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili. Ústavní soud vyzval rovněž vedlejšího účastníka řízení D. K., aby se k předmětné ústavní stížnosti vyjádřil, ten však na výzvu soudu nijak nereagoval.
Okresní soud v Litoměřicích, Krajský soud v Ústí nad Labem i Nejvyšší soud nepovažuje stížnost za důvodnou, neboť stěžovatelka pouze opakuje argumentaci, která již byla vedena v nalézacím soudním řízení před soudy různých stupňů. Obecné soudy odkázaly na odůvodnění napadaných rozhodnutí, na kterých trvají. Dále pak výslovně odmítly, že by řízení bylo vedeno tak, že by obecné soudy nerespektovaly ustanovení o rovnosti účastníků řízení. Obecné soudy vyslovily souhlas s upuštěním od ústního jednání dle §44 odst. 2 zák. o Ústavním soudu.
Ústavní soud zaslal stěžovatelce k odpovědi vyjádření účastníků řízení, ke kterému však stěžovatelka nezaujala žádná další stanoviska. Stěžovatelka vyslovila souhlas s upuštěním od ústního jednání dle §44 odst. 2 zák. o Ústavním soudu.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů.
Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Uvedené podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí soudů obecných v případě posuzované ústavní stížnosti splněny nejsou. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, neboť rozhodnutí ve věci jednajících soudů splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí ustanovením §157 občanského soudního řádu a z ústavněprávního hlediska jim proto podle Ústavního soudu nelze nic vytknout.
Předně je namístě uvést, že z obsahu ústavní stížnosti je zjevné, že stěžovatelka v podstatě otevřela spor - primárně - o výklad podústavního práva, který Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší; Ústavní soud je povolán toliko k hodnocení, zda soudy v dané věci podaný výklad není svévolný, zda má racionální základnu, resp. je na první pohled extrémní (viz výše). Takový závěr evidentně namístě není; právní názory, které obecné soudy aplikovaly, také rozumně a uspokojivě odůvodnily. Stěžovatelka v ústavní stížnosti jen pokračuje v polemice s nimi a dožaduje se přezkumu Ústavním soudem v postavení další soudní instance, jíž však svým ústavním vymezením není.
Nelze se přiklonit k názoru stěžovatelky, že obnova vlastnictví podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, byla řádně provedena nejen vydáním vlastnictví oprávněné osobě, ale i obnovou původního závazku ve prospěch právní předchůdkyně žalobkyně.
Obecné soudy nepochybily, pokud zjištěný skutkový stav věci nepoměřovaly ustanovením §10 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., neboť odvolací soud správně a přesvědčivě vysvětlil, že zákon č. 87/1991 Sb. řešení situace, v níž se nalézala právní předchůdkyně stěžovatelky, nepředvídá, resp. nepřiznává dotčeným osobám právo na obnovení zástavního práva na nemovitostech, které v rozhodném období přešly či byly převedeny na stát, příp. povinnou osobu. Ustanovení §10 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. neřeší vztahy mezi oprávněnou osobou a osobou, jejíž pohledávka vůči právní předchůdkyni oprávněné osoby byla zajištěna zástavním právem. Pokud vázlo na věci v době jejího vydání zástavní právo a věc se vydá, je povinná osoba povinna závazek vypořádat nebo jinak zajistit. Povinná osoba, v tomto případě Bytový podnik Praha 10, na kterou se E. H. správně se svým nárokem na vypořádání závazku zajištěného zástavní právem obrátila, její nárok odmítla uspokojit s odůvodněním, že se svého práva na uspokojení pohledávky za M. D., která byla zajištěna zástavním právem, vůči státu i vůči dlužnici výslovně vzdala. Pokud stěžovatelka s tímto postupem povinné osoby nesouhlasila, mohla, resp. měla se domáhat svého práva u soudu, avšak výhradně vůči povinné osobě, nikoli vůči osobě oprávněné. Obecné soudy se s argumentací stěžovatelky ústavně konformním způsobem vypořádaly, a Ústavní soud proto neshledává důvod jejich argumentaci znovu podrobně opakovat a odkazuje na ni.
Po prostudování spisu Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. 15 C 231/2002 Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy neporušily stěžovatelčino právo na rovnost účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2010
Jiří Nykodým
předseda senátu