ECLI:CZ:US:2010:2.US.510.10.1
sp. zn. II. ÚS 510/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Beck International, s. r. o., se sídlem Blatecká 3344, 276 01 Mělník, zastoupeného JUDr. Josefem Svobodou, advokátem, se sídlem Poupětova 3, 170 00 Praha 7, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. prosince 2009, č. j. 37 Co 13/2008, 37 Co 468/2009-103, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i do práva na ochranu majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě. Napadenými rozhodnutími měl být porušen i čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny stanovující vázanost soudce zákonem.
2. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. prosince 2009, č. j. 37 Co 13/2008, 37 Co 468/2009-103, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 16. října 2007, č. j. 6 C 80/2006-70, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 5. října 2009, č. j. 6 C 80/2006-91, jímž byla zamítnuta žaloba žalobce (stěžovatele) na zaplacení částky 5.228 Kč. Obecné soudy vyšly ze skutkového zjištění, že mezi žalobcem (podnikatelem) a žalovanou (důchodkyní) byla uzavřena inominátní smlouva o pronájmu věci (dvě deky, matrace, polštář, vozík a deštník) s následnou koupí, která není upravena v části osmé občanského zákoníku (závazkové právo), a je proto dle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), ve spojení s §52 obč. zák. ve znění účinném k dni 27. srpna 2004 (tj. ke dni uzavření předmětné smlouvy) neplatná. Soudy konstatovaly, že inominátní smlouva, pokud byla uzavřena mezi dvěma subjekty, které mají fakticky nerovné postavení (podnikatel a spotřebitel), je smlouvou, jež se svým obsahem a účelem příčí právnímu předpisu.
II.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá shora uvedené porušení ústavně zaručených práv. Porušení ochrany vlastnictví, jehož se měly dopustit obecné soudy, spočívá dle názoru stěžovatele v tom, že má legitimní očekávání na splnění pohledávek vyplývajících ze smlouvy. Dovozuje, že žalovanou byl porušen princip pacta sunt servanda. Obecné soudy dále pochybily tím, že se řádně nevypořádaly s právní argumentací stěžovatele a svůj názor řádně nezdůvodnily. Další pochybení spočívá v tom, že obecné soudy požadovaly po stěžovateli větší míru povinností, než která mu byla uložena právními předpisy. Vyslovil přesvědčení, že obecnými soudy tvrzená nerovnost v postavení účastníků byla odstraněna možností odstoupit od smlouvy a informováním žalované o právech spotřebitele, přičemž v předmětné smlouvě jsou zachovány všechny prvky spotřebitelských smluv. V rozsudku chybí zdůvodnění, na základě jakého chování stěžovatele byla žalovaná zkrácena na svých právech. V řízení nebylo nikterak prokázáno, že by žalovaná byla na svých právech zkrácena. Stěžovatel tvrdí, že účastníci smlouvy uplatnili zásadu autonomie vůle a je pouze na jejich uvážení, jaký bude obsah uzavřené smlouvy a jaká bude její forma, pokud uzavřená smlouva neodporuje obsahu a účelu zákona. Obecné soudy tím, že se omezily pouze na gramatický výklad §52 resp. §39 obč. zák. narušily nežádoucím způsobem zásadu právní jistoty a autonomie vůle subjektů. Podle názoru stěžovatele byla uzavřena platná inominátní smlouva, na jejímž základě vznikl mezi smluvními stranami synallagmatický právní vztah. Předmětná smlouva obsahuje všechny podstatné náležitosti a svým obsahem neodporuje obsahu a účelu zákona.
III.
4. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině a Úmluvě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
5. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu (srovnej např. IV. ÚS 188/94), Ústavní soud připouští, že v některých případech se může stát, že interpretace právních předpisů obecnými soudy, která se jeví jako interpretace na první pohled zákonná, může být natolik extrémní, že vybočí z mezí ústavnosti. Tak tomu bude zejména tehdy, jestliže bude např. výklad natolik extenzivní, že zasáhne do některého ústavně garantovaného základního práva, a tím poruší čl. 4 odst. 4 Listiny, který ukládá orgánům aplikujícím právo šetřit podstatu a smysl základních práv. Toto se však v daném případě nestalo.
6. Ústavní soud úvodem předesílá, že ve sporu se jedná o částku 5.288 Kč, tj. částku která je svou výší na úrovni bagatelních sporů. I když bylo v dané věci odvolání stěžovatele projednáno, podle stávající úpravy s účinností od 1. července 2009 [§202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")] již není odvolání proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000 Kč, přípustné. Vzhledem k bagatelní povaze sporu přichází opodstatněnost (resp. i projednatelnost) ústavní stížnosti v takové věci v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální. Mělo-li by jít o jiná ústavně zaručená práva, je implicitním předpokladem jejich ochrany před Ústavním soudem, aby byla - alespoň tvrzena - existence podstatné újmy, jež byla stěžovateli zásahem do nich způsobena (viz kupříkladu rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 1295/09, sp. zn. III. ÚS 3021/09 nebo III. ÚS 3119/09). Podaný výklad přitom nelze mít za denegatio iustitiae, nýbrž je výrazem "celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů o výkladu základních práv, resp. o stanovení jejich hranice".
7. V dané věci Ústavní soud žádné extrémní vybočení ze základních standardů rozhodování neshledal. Naopak, ústavněprávní argumentace stěžovatele je v daném případě spíše opakováním nesouhlasné polemiky s právními závěry obecných soudů. Prostý nesouhlas stěžovatele a jeho odlišný právní názor na zjištěné skutkové okolnosti nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Stěžovatel navíc vychází z mylného předpokladu, že vztah mezi ním a žalovanou je vztahem zcela rovným. V dané věci se jednalo o klasický spotřebitelský vztah, kdy na jedné straně vystupuje podnikatel a na straně druhé spotřebitel, kterému je právě díky nerovnému postavení přiznána občanským zákoníkem určitá nadstandardní ochrana. Právě proto, aby nedocházelo k obcházení zákona, bylo třeba považovat smlouvu, s níž §52 obč. zák. ve znění účinném v rozhodné době (tj. ke dni uzavření předmětné smlouvy) nepočítal, za neplatnou.
8. Rovněž nelze uvažovat o tom, že by bylo dotčeno právo stěžovatele na ochranu vlastnictví. Ve sporu o plnění nebyl stěžovateli přiznán pouze nárok na toto plnění vyplývající z neplatné smlouvy. Vlastnictví k movitým věcem, které byly předmětem smlouvy, nebylo nikterak dotčeno a stěžovatel se jejich vydání může dále domáhat.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. dubna 2010
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu