ECLI:CZ:US:2010:2.US.528.10.2
sp. zn. II. ÚS 528/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele Ing. J. M., zastoupeného JUDr. Michalem Filoušem, advokátem se sídlem v Olomouci, Koželužská 5, o ústavní stížnosti proti postupu Městského úřadu v Rýmařově, odboru dopravy a silničního hospodářství, ve věci sp. zn. DASH 614/2009 MAL/8 a sp. zn. DASH 614/2009 MAL/28, postupu Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství, ve věci sp. zn. DSH/38178/2009/Zez a sp. zn. DSH/45566/2009/Slo, a proti rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství, ze dne 3. 3. 2010 č. j. MSK 37781/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 2. 2010 a doplněnou podáním ze dne 12. 3. 2010, se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud vyhověl jeho ústavní stížnosti a uložil Městskému úřadu v Rýmařově, odboru dopravy a silničního hospodářství a Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství, aby nepokračovaly v zásahu spočívajícím v nečinnosti těchto orgánů co do neprovedení navrhovaných relevantních důkazů a nepřezkoumání napadeného postupu, resp. navrhl, aby Ústavní soud zahájil prošetření jejich postupu a rozhodnutí. Současně Ústavní soud požádal, aby do doby prošetření uložil těmto orgánům povinnost nevydávat v těchto věcech rozhodnutí, v důsledku kterých by hrozila reálná újma na jeho právech.
V ústavní stížnosti stěžovatel předeslal, že její přípustnost dovozuje z ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kdy sice nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje, ale jeho stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy, neboť byl aplikován předpis, který vyvolává potíže v praxi a vyžaduje novelizaci. Tímto předpisem, resp. jeho ustanovením, je dle stěžovatele §63 odst. 2 písm. a) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, kterým jsou stanoveny podmínky pro zjišťování totožnosti osoby na výzvu policejního orgánu.
Stěžovatel vyjádřil přesvědčení o nedbalostním postupu Policie České republiky při ukládání blokových pokut, neboť v jeho věci policisté řešící projednávané přestupky neověřovali totožnost osoby, která se přestupku dopustila a tato nemohla předložit platný občanský průkaz stěžovatele, tedy musela svou totožnost prokázat jinak. Stěžovatel od počátku tvrdil, že uváděná vozidla neřídil a podpisy na blocích o přestupcích nejsou jeho vlastní podpisy, když proto navrhoval i provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví. Je mu známo, že mohl podat proti blokovým pokutám správní žalobu, ovšem rozhodnutí o blokových pokutách mu nikdy nebyla oznámena ani doručena.
V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel výslovně napadl v záhlaví uvedené rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství, ze dne 3. 3. 2010 a současně Ústavnímu soudu sdělil, že proti rozhodnutí podal správní žalobu.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k projednání a rozhodnutí věci samé, je povinen přezkoumat, zda pro podání ústavní stížnosti byly splněny všechny formální náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Při výkonu svých kompetencí musí respektovat i jeden ze základních principů právního státu, zakotvený v článku 2 odst. 3 Ústavy a v článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a příslušnost, které nemůže překročit.
Kompetence Ústavního soudu při posuzování ústavní stížnosti jsou upřesněny v ustanovení §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je oprávněn především zrušit rozhodnutí orgánu veřejné moci. Směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, je Ústavní soud oprávněn zakázat příslušnému orgánu, aby v porušování práva pokračoval, a přikázat mu, aby obnovil stav před porušením, jestliže je to možné. Pokud ovšem navrhovatel v petitu svého návrhu ze dne 23. 2. 2010, jímž je Ústavní soud vázán, navrhuje, aby Ústavní soud uložil orgánům veřejné moci nepokračovat v nečinnosti při provádění navrhovaných důkazů a zakázal jim ve shora uvedených věcech vydávat rozhodnutí, pak musí Ústavní soud konstatovat, že k takovému rozhodnutí není podle Ústavy a zákona o Ústavním soudu příslušný.
Ústavní soud dále konstatuje, že ústavní stížnost dle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod. Z ustanovení §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně práv, který je možno zásadně využít po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Přímo v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z pojmových znaků ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), který poskytuje ochranu základním právům a svobodám jednotlivce teprve tehdy, pokud tato práva a svobody nebyly respektovány ostatními orgány veřejné moci. V subsidiaritě ústavní stížnosti se fakticky projevuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu při rozhodování o ústavní stížnosti stěžovatele v části, v níž napadá rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství, ze dne 3. 3. 2010, proti kterému současně podal správní žalobu.
Ústavní soud musí v dané věci konstatovat, že rozhodování o přestupcích je rozhodováním v rámci správního řízení, které podléhá přezkumu v rámci správního soudnictví na základě podání správní žaloby ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Není tedy pochyb, že se stěžovatel má možnost domáhat ochrany svých práv v řízení před obecnými soudy.
Z výše uvedených důvodů má Ústavní soud za to, že stěžovatel dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; tomu odpovídají i důsledky, jež předjímá výše citované ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Pokud stěžovatel s poukazem na ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu navrhoval projednání ústavní stížnosti z důvodu nutnosti výkladu dotčeného ustanovení zákona o Policii České republiky, Ústavní soud připomíná, že jeho posláním je posuzovat tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (čl. 83 Ústavy), nikoli činit výklad podústavního práva. To je primárním úkolem především Nejvyššího správního soudu v rámci sjednocování judikatury správních soudů. Jak bylo uvedeno výše, přijetím ústavní stížnosti za situace, kdy nebylo rozhodnuto o správní žalobě stěžovatele ani jeho případné kasační stížnosti, by Ústavní soud do této jeho pravomoci nepřípustně zasáhl. Z uvedeného důvodu proto aplikace ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu nepřichází v úvahu.
Za této situace nezbylo Ústavnímu soudu, než návrh, dle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) a písm. e) zákona o Ústavním soudu, odmítnout z části jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, a z části jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2010
Stanislav Balík
soudce zpravodaj