ECLI:CZ:US:2010:2.US.555.10.1
sp. zn. II. ÚS 555/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. března 2010 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. M., zastoupeného JUDr. Janou Trčkovou, advokátkou se sídlem Pozořice, Na Městečku 247, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 12. 2009 sp. zn. 8 Cmo 256/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 25. 2. 2010, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti výše citovanému rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho základní právo, garantované čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 38 (?) Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel se domáhá toho, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a aby bylo jemu předcházející usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 5. 2009 sp. zn. 35/36 Cm 96/2005 potvrzeno (!).
Napadeným usnesením bylo změněno citované rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení a to tak, že nově bylo stěžovateli uloženo, aby na nákladech řízení uhradil původně 1. žalovanému 35 870 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí a dále byl stěžovatel uznán povinným zaplatit 1. žalovanému 800 Kč do 3 dnů od právní moci rozhodnutí na náhradě nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatel obsáhle polemizuje s tímto rozhodnutím tak, že zpochybňuje skutkové závěry, které soud učinil, jakož i jejich právní hodnocení. Jeho polemika je však vedena toliko v úrovni podústavního práva a pokud poukazuje na svrchu uvedená ustanovení Listiny, která garantují určitá základní práva, k jejichž poruše mělo dojít rozhodnutím odvolacího soudu, vyvozuje svá tvrzení toliko z faktu, že soud nepřisvědčil jeho tvrzením skutkovým a jeho právnímu hodnocení.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoli ochrana běžné zákonnosti. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a neprovádí dozor nad rozhodovací činností obecných soudů z hlediska dodržování prosté zákonnosti. Do jejich činnosti zasáhne jen tehdy, byla-li rozhodnutími obecných soudů porušena základní práva stěžovatele.
Tvrdí-li stěžovatel, že výše citovaným rozhodnutím došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces v aspektech, které blíže nerozvádí, je třeba jeho tvrzení odmítnout, neboť ze skutečnosti, že soud nerozhodl způsobem, který stěžovateli konvenuje, nelze usoudit na to, že by bylo zároveň porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces. Toto právo totiž nelze interpretovat tak, že byl zaručovalo právo stěžovatele na rozhodnutí v jeho prospěch.
S ohledem na výše uvedené nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele ohledně porušení jeho základních práv, a proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. března 2010
Jiří Nykodým
předseda senátu