ECLI:CZ:US:2010:2.US.557.10.1
sp. zn. II. ÚS 557/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosi Z. P., zastoupeného JUDr. Františkem Kollmanem, advokátem se sídlem Komenského 511, Náchod, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009 čj. 33 Cdo 3263/2008-269, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 12. 2007 čj. 20 Co 152/2007-230 a rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 20. 10. 2006 čj. 7 C 171/2001-203, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 26. 2. 2010, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces, garantované Listinou základních práv a svobod, Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Ústavou.
Stěžovatel obecným soudům vytýká, že neprovedly veškeré důkazy rozhodné pro výsledek sporu a vadně posoudily skutkový stav věci, následkem čehož dospěly k nesprávnému právnímu závěru, že uznání dluhu bylo dlužníkem podepsáno v okamžiku uzavření ústní (konkludentní) smlouvy o půjčce. Poukazuje na to, že dlužník jednoznačně deklaroval, že uznává svůj závazek (co do výše a důvodu), který již vznikl. Soudy přesto nesprávně dovodily, že obě právní skutečnosti nastaly současně. Dle jeho názoru se právo písemně uznané co do důvodu i výše v době, kdy již dluh existoval, promlčuje za deset let poté, co k uznání došlo. V jeho případě, kdy byla sjednána lhůta k plnění, běží promlčecí doba až od uplynutí této lhůty, tedy až po dni 30. 12. 1997. Zásadní právní význam napadených rozhodnutí spatřuje v tom, že se soudy nezabývaly skutečnostmi tvrzenými v jeho výpovědi, kterou je postaveno najisto, že uznání dluhu ze dne 25. 3. 1997 bylo skutečně uznáním dluhu, který proběhl v roce 1996. Tím, že si soudy nesprávně vyložily skutkové okolnosti věci tak, že spojily v jeden moment poskytnutí půjčky s podpisem dlužního úpisu, se zbavily možnosti zjistit řádně skutkový děj a stěžovatele tak poškodily na jeho právu na spravedlivý proces.
Z obsahu listin, připojených k ústavní stížnosti, bylo zjištěno následující:
Okresní soud v Trutnově zamítl napadeným rozsudkem návrh, aby žalovaný byl povinen zaplatit stěžovateli částku 499.191,- Kč s přísl. z titulu smlouvy o půjčce ze dne 25. 3. 1997. Současně rozhodl o nákladech řízení.
O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Hradci Králové druhým napadeným rozsudkem, kterým rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl, že nalézací soud provedl dostatečné dokazování, důkazy řádně zhodnotil a vyvodil z nich i správné skutkové a právní závěry. Potvrdil, že z dokazování jednoznačně vyplynulo, že mezi účastníky byla dne 25. 3. 1997 uzavřena a realizována smlouva o půjčce, podle níž se žalovaný zavázal vrátit stěžovateli půjčené peníze (včetně další částky za výrobu pivních etiket) do 30. 12. 1997. Od 31. 12. 1997 tedy začala ohledně půjčky běžet tříletá promlčecí doba a ohledně bezdůvodného obohacení dvouletá promlčecí doba. Stěžovatel tak mohl žalobu o zaplacení půjčené částky podat nejpozději do 31. 12. 2000. Pokud stěžovatel žalobu podal až 19. 3. 2001, učinil tak až po uplynutí promlčecí doby, k čemuž musel soud vzhledem k námitce žalovaného přihlédnout. Námitku stěžovatele o uznání dluhu odvolací soud neshledal, stejně jako soud prvního stupně, za důvodnou, neboť samotnou smlouvou o půjčce ze dne 25. 3. 1997 nemohlo dojít k současnému uznání dluhu a stěžovatel ani netvrdil a neprokázal, že by k uzavření a realizaci smlouvy o půjčce došlo před uvedeným dnem.
Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o s. ř. Dovolací soud dovolání dalším napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. Uvedl, že námitky odvolatele vystihují dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., který míří na pochybení soudu při zjištění skutkového stavu věci. Takové námitky jsou však v řízení o dovolání přípustném jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nevýznamné, neboť skutkový základ sporu nelze při zvažování přípustnosti podle tohoto ustanovení zpochybnit. Proto i právní závěr, který odvolatel na svých skutkových námitkách založil, a sice že listina z 25. 3. 1997 je platným uznáním dluhu z roku 1996, je pro účely daného dovolacího přezkumu bezcenný.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti, jakož i posouzením obsahu odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, zjevně neopodstatněná, a v části, v níž napadá rozsudky soudů nižších stupňů, je podaná po lhůtě stanovené pro její podání.
Pro posuzovanou ústavní stížnost je klíčovým přezkum rozhodnutí dovolacího soudu, kterým bylo dovolání stěžovatele odmítnuto jako nepřípustné.
Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, dovolací soud, aniž by se zabýval meritem věci, posuzoval otázku, zda stěžovatelem podané dovolání je přípustné, jestliže v úvahu přicházela přípustnost dovolání výhradně podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Vyšel z obsahu dovolacích námitek, jejichž podstatu tvoří výtky týkající se vadného hodnocení důkazů a nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, a dospěl k závěru, že tímto způsobem obsahově vymezený dovolací důvod nelze v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. použít.
Uvedenou argumentaci Nejvyššího soudu shledává Ústavní soud ústavně konformní, neboť z dovolání stěžovatele, které je svým obsahem obdobné s námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti, se skutečně podává jen polemika s tím, jak soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy. Pokud stěžovatel poukazuje na nesprávné právní posouzení věci, pak pouze v tom směru, že pokud by soudy nepochybily ve svých skutkových závěrech a uvěřily jeho obraně, musely by dospět k odlišnému právnímu posouzení. Stěžovatel tak sice formálně uplatnil přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve skutečnosti však žádnou právní otázku, natož pak otázku zásadního právního významu nevznesl, neboť tvrzení o nesprávném právním posouzení věci je opřeno o kritiku správnosti a úplnosti skutkových zjištění. Samotným rozhodnutím dovolacího soudu tak právo stěžovatele na spravedlivý proces porušeno nebylo.
Z výše uvedených zjištění je pak třeba vycházet při posouzení části ústavní stížnosti, směřující proti rozsudkům soudů nižších stupňů. Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle 4. odstavce tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
V usnesení sp. zn. III. ÚS 10/06 ze dne 7. 3. 2006 Ústavní soud uvedl, že podmínka ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu (kdy je dovolání Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení) není splněna také tehdy, když stěžovatel v dovolání zpochybnil pouze úplnost (zákonnost) nebo správnost skutkových zjištění (a uplatnil nezpůsobilé dovolací důvody - srov. §241a odst. 3 o. s. ř.), anebo když dovoláním sice zpochybnil právní posouzení věci, leč v otázce, na jejímž posouzení rozhodnutí nespočívá (srov. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Bylo-li dovolání, přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jen z těchto důvodů (jako nepřípustné) odmítnuto, nestalo se tak z "důvodů závisejících na jeho uvážení", a proto neplatí, že lze podat ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu ještě ve lhůtě šedesáti dnů od doručení rozhodnutí soudu dovolacího. Odmítnutí dovolání totiž není výrazem "uvážení" dovolacího soudu, ale jde o přímý a nevyhnutelný důsledek nedostatků v dovolacích důvodech.
Tak tomu je i v dané věci, neboť přípustnost stěžovatelova dovolání přicházela do úvahy pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., avšak stěžovatel předestřel námitky nezpůsobilé naplnit příslušný dovolací důvod. Nutným důsledkem pak bylo odmítnutí dovolání, aniž by měl Nejvyšší soud příležitost posuzovat jakoukoli právní otázku, natož její specifický judikatorní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. Ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu tak nelze aplikovat §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Lhůta pro podání ústavní stížnosti v tomto případě počala běžet následujícím dnem od doručení rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 4. 12. 2007. Ústavní stížnost proti rozsudku odvolacího soudu a jemu předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně byla tedy podána zjevně opožděně.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud část ústavní stížnosti směřující proti usnesení Nejvyššího soudu odmítl pro zjevnou neopodstatněnost (§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu) a ve zbytku ji odmítl jako opožděnou (§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu