ECLI:CZ:US:2010:2.US.559.09.1
sp. zn. II. ÚS 559/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Jiřího Nykodýma a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti V. L., zastoupeného JUDr. Petrem Cardou, advokátem se sídlem Pod věží 3, Svitavy, proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou č. j. 5 C 419/88-286 ze dne 12. 4. 2006, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 15 Co 299/2006-332 ze dne 5. 2. 2008 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3515/2008-354 ze dne 17. 12. 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojil stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů s odůvodněním, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), nebylo naplněno jeho legitimní očekávání, garantované čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol"), a obecné soudy rovněž nedostály své povinnosti zákonem stanoveným způsobem poskytovat ochranu právům, čímž porušily čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Z obsahu připojeného spisového materiálu se podává, že napadená rozhodnutí byla vydána v řízení, v němž se stěžovatel proti žalované společnosti DIAMO s. p., se sídlem ve Stráži pod Ralskem, o.z. Geam Dolní Rožínka (v řízení před Ústavním soudem dále jen "vedlejší účastnice") domáhal zaplacení částky 1.550.000,- Kč s příslušenstvím z titulu odškodnění nemoci z povolání. Žalovaná částka zahrnovala náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, náhradu za ztížení společenského uplatnění a bolestné. Nemoc z povolání (poškození kloubů, zejména levého kolenního kloubu, onemocnění páteře, zhoršení sluchu, údajné zdravotní potíže způsobené radiací) se dle tvrzení stěžovatele u něho rozvinula v důsledku dlouhodobého přetěžování organismu a nevhodného pracovního prostředí, kterému byl vystaven jako horník v podzemí při těžbě uranové rudy, kdy pracoval u právního předchůdce vedlejší účastnice, Uranových dolů k.p. Dolní Rožínka.
Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou (dále jen "okresní soud") rozsudkem č. j. 5 C 419/88-286 ze dne 12. 4. 2006 žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I.) a rozhodl, že se vedlejší účastnici i České republice - Okresnímu soudu ve Žďáře nad Sázavou - náhrada nákladů nepřiznává (výrok II. a III.). Jednalo se o již třetí rozhodnutí nalézacího soudu v řadě, kdy předchozí rovněž zamítavé rozsudky ze dne 26. 2. 1992 a ze dne 2. 4. 1997 byly zrušeny usneseními Krajského soudu v Brně ze dne 6. 3. 1995 a ze dne 23. 10. 2000. Okresní soud i po novém projednání věci dospěl k opakovanému závěru, že stěžovatel nemocí z povolání ve smyslu §190 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění rozhodném (dále jen "zákoník práce"), netrpí a není proto dán základ pro jakoukoliv náhradu škody.
Z hlediska skutkového stavu soud zjistil, že stěžovatel nastoupil dne 2. 2. 1981 jako horník k tehdejším Uranovým dolům k.p. Dolní Rožínka a byl zařazen na důl KHP Dolní Rožínka na pracoviště k těžbě uranové rudy a manipulaci s materiálem, kde byl zaměstnán od nástupu do 30. 11. 1987, a pak od 1. 12. 1987 do 6. 2. 1989 pracoval v pomocném provozu, přičemž v roce 1988 se již nacházel v pracovní neschopnosti. Od 6. 2. 1989 byl stěžovateli rozhodnutím ČSSZ Praha ze dne 20. 3. 1989 přiznán invalidní důchod. Toto rozhodnutí zrušil posléze Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem č. j. 11 C 177/89-46 ze dne 13. 5. 1993, konstatuje, že dle znaleckého posudku znalkyně doc. MUDr. I. D., DrSc., invalidita stěžovatele vznikla v důsledku nemoci z povolání. Novým rozhodnutím ČSSZ Praha ze dne 30. 9. 1993 byl tedy stěžovateli od 6. 2. 1989 přiznán invalidní důchod úrazový.
V průběhu samotného řízení před okresním soudem byly zpracovány dva obsáhlé znalecké posudky z oboru zdravotnictví, konkrétně znalecký posudek 3. lékařské fakulty UK Praha, Kliniky nemocí z povolání, vypracovaný v listopadu 1990, v reakci na námitky stěžovatele a nové skutečnosti doplněný dne 22. 1. 1996, a revizní znalecký posudek Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví, katedry posudkového lékařství, vypracovaný dne 1. 7. 2005, z nichž vyplynulo, že jen některá onemocnění stěžovatele mohou mít souvislost s jeho prací v dolech, žádné z nich však nelze charakterizovat jako nemoc z povolání, nýbrž je třeba je považovat za obecné choroby. V případě onemocnění levého kolenního kloubu nebyly podle znalců splněny podmínky, za kterých nemoc z povolání vzniká, především jednostrannost zátěže. Okresní soud, opíraje se o shora uvedené skutečnosti, shledal proto nedůvodnost žalobního návrhu stěžovatele a rozhodl o něm zamítavě.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. 15 Co 299/2006-332 ze dne 5. 2. 2008 rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3515/2008-354 ze dne 17. 12. 2008 odmítnuto pro nepřípustnost. Stěžovatelem předestřenou otázku zásadního právního významu, "zda je možné, aby vedle sebe existovala dvě pravomocná rozhodnutí, kdy jedno (v řízení o invalidní důchod) vychází z toho, že žalobce trpí chorobou z povolání, a druhé (v řízení o náhradu škody) vychází z toho, že žalobce chorobou z povolání netrpí, a to za situace, kdy právní úprava posuzování nemoci z povolání je (v rozhodné době byla) shodná pro obě řízení", s právním posouzením věci podle dovolacího soudu nesouvisela, neboť při řešení otázky příčinné souvislosti mezi nemocí z povolání a nezpůsobilostí k soustavné výdělečné činnosti nejde o otázku právní, nýbrž skutkovou, jež nemůže být řešena obecně, ale pouze v konkrétních souvislostech. Dodal, že z hlediska vzniku nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti není rozhodující, zda zaměstnanec je či není poživatelem dávky důchodového zabezpečení, neboť zohlednění případného invalidního nebo částečného invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu může mít význam jen z hlediska stanovení výše nároku (srov. §195 odst. 1 zákoníku práce).
Stěžovatel s rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí a prostřednictvím ústavní stížnosti se domáhá jejich zrušení. Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje ve vadném hodnocení důkazů obecnými soudy, jimž zejména vytýká nedostatečnou pozornost při hodnocení znaleckého posudku Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví, katedry posudkového lékařství, který "v podstatě opsal předchozí posudek 3. lékařské fakulty UK". Obecné soudy v této souvislosti pochybily, pokud nezohlednily obsah znaleckého posudku MUDr. I. D. a výpovědi svědka MUDr. Ch., CSc., dovozující u stěžovatele existenci nemoci z povolání. Stěžovatel podle svých slov legitimně očekával, že za situace, kdy mu jiný státní orgán v řádném řízení přiznal plnou invaliditu se zvýšením pro nemoc z povolání, bude mu i v řízení před obecnými soudy přiznán nárok na odškodnění ze stejného titulu, což se však nestalo. V příkrém rozporu s výsledkem řízení o přiznání invalidního důchodu bylo naopak tvrzení odvolacího soudu, že posudková komise dospěla k závěru, že stěžovatel je invalidní pro obecnou chorobu.
Argumentaci stěžovatel rozšířil v podání ze dne 23. 3. 2009, konstruovaném evidentně bez jeho právního zástupce. Po obsahové stránce se jednalo o doplnění skutečností stran údajné manipulace znaleckého posudku 3. lékařské fakulty UK Praha, Kliniky nemocí z povolání, k níž měla vést neúplná zdravotní dokumentace, "dopis pana M." a chybějící výpovědi svědků, kteří byli vyslechnuti k otázce popisu pracovního prostředí v podzemí. Závěrem stěžovatel podotkl, že řízení před obecnými soudy bylo záměrně prodlužováno.
II.
K obsahu ústavní stížnosti se na žádost Ústavního soudu vyjádřily dotčené obecné soudy jako účastníci řízení. Ve svých podáních přitom daly shodně najevo, že svá rozhodnutí pokládají za věcně správná, v podrobnostech dále odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí. Okresní soud výslovně odmítl možnost, že by v průběhu řízení došlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Zdůraznil, že byly vypracovány celkem tři znalecké posudky z oboru zdravotnictví, které vyzněly vůči stěžovateli negativně. Pokud jde o znalecký posudek obsahující pro stěžovatele příznivý závěr, tento se týkal jiného řízení. Jako oprávněnou shledal okresní soud toliko kritiku stěžovatele týkající se délky řízení před obecnými soudy.
Podle vyjádření Nejvyššího soudu stěžovatel v ústavní stížnosti pouze předkládá vlastní hodnocení provedených důkazů a polemizuje tak se skutkovými zjištěními soudů, ke kterým však tyto dospěly zákonem stanoveným způsobem, respektujíce přitom i veškerá procesní pravidla. Dovolací soud se dále vyslovil k otázce legitimního očekávání, které se vztahuje k dosavadním zvyklostem, obvyklé praxi a obvyklému běhu věcí. V dané věci nebylo možno o nenaplnění stěžovatelova legitimního očekávání uvažovat, neboť soud odmítl dovolání jako nepřípustné v souladu s příslušnou právní úpravou i ustálenou praxí.
Vyjádření účastníků řízení byla stěžovateli zaslána k případné replice. V dopise ze dne 23. 7. 2010 jeho právní zástupce konstatoval, že setrvává na ústavní stížnosti, včetně jejího doplnění ze dne 23. 3. 2009.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud, neztráceje ze zřetele shora vymezené poslání, přezkoumal napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Stěžovatel své námitky směřuje proti způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy a z něj vyvozovaných skutkových i právních závěrů. Jakkoliv se věci snaží dát ústavněprávní rozměr tím, že uvádí porušení ústavně zaručených základních práv, jedná se toliko o polemiku se závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví ovšem Ústavní soud do role třetí soudní instance, která mu, jak již dal výše najevo, nepřísluší. Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře připomíná, že proces dokazování i proces hodnocení důkazů je vlastní věcí obecných soudů, do níž není zásadně oprávněn zasahovat. Ke kasaci rozhodnutí obecných soudů přistupuje Ústavní soud pouze v případě, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování.
Pochybení tohoto charakteru však Ústavní soud nezjistil, neboť obecné soudy (soud prvního stupně i soud odvolací) velmi pečlivě, podrobně a podle zásad vyjádřených v §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), posoudily všechny předložené důkazy, na jejichž základě dostatečně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily.
Nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že obecné soudy při rozhodování sporu dostatečně nezohlednily předložený znalecký posudek MUDr. I. D. ze dne 7. 4. 1993, která pro účely řízení o přiznání invalidního důchodu zaujala zcela opačný názor na charakter onemocnění stěžovatele od názoru znalecké komise Kliniky nemocí z povolání 3. lékařské fakulty UK Praha (dále jen "3. LF UK"), vyjádřeném v posudku ze dne 28. 11. 1990. O zhodnocení znaleckých závěrů MUDr. I. D. formou doplňku ke znaleckému posudku nalézací soud požádal lékaře 3. LF UK a následně vyhověl návrhu stěžovatele a zadal Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví vypracování revizního znaleckého posudku. Oba znalecké ústavy přitom shodně konstatovaly, že onemocnění stěžovatele nejsou nemocemi z povolání podle platné legislativy, což podle názoru obecných soudů zpochybňovalo znalecké závěry MUDr. I. D., a to i s přihlédnutím k nedostatkům jejího posudku, na které poukázali znalci 3. LF UK. Znalkyně například nedisponovala potřebnou dokumentací zdravotnickou, tak i dokumentací vztahující se k charakteru stěžovatelem vykonávané práce. Znalkyně se podle znalecké komise dopustila i věcné nesprávnosti, když za artritis označila nezánětlivé dystrofické onemocnění kloubů, což je správně artrosa. Artritis nemůže být nadto podle platných předpisů považována za nemoc z povolání ve smyslu položky č. 29 Seznamu nemocí z povolání (příloha č. 1 vyhlášky č. 149/1988 Sb.). Komise vyjádřila pochyby, zda znalkyně při řešení otázky kladené jí soudem postupovala podle příslušných předpisů, respektive kdyby tomu tak bylo, nemohla by dojít k závěrům, které uvedla. Za nepravdivé označili znalci vyjádření MUDr. I. D. o údajné shodě jí přijatých závěrů se závěry lékařů 3. LF UK (podrobněji viz doplnění znaleckého posudku ze dne 22. 1. 1996, založeného na č. l. 162 - 169 spisu). Mimo pozornost obecných soudů nezůstala ani výpověď MUDr. Ch., soukromého ortopeda v Drozdovicích, o němž odvolací soud prohlásil, že jedinec, byť specialista v určitém oboru, nemůže zvrátit závěry lékařského kolektivu.
Stěžovatel se mýlí, dovozuje-li v souvislosti s odlišným výsledkem řízení o přiznání invalidního důchodu a řízení o odškodnění nemoci z povolání zásah do svého práva na legitimní očekávání. Legitimní očekávání zahrnuje princip spravedlnosti a rozumnosti v situaci, kdy má osoba očekávání nebo zájem, ve veřejné oblasti dodržovaný dlouhodobou praxí, nebo tam, kde osoba již obdržela určitý slib. Pokud tu má být legitimní očekávání, musí tu být i konkrétní akt aplikace práva či pravidelný způsob aplikace práva, který jej založí. Jinými slovy, pokud není dotyčným splněna podmínka stanovená zákonem, není zde ani legitimní očekávání.
Z ustanovení §190 odst. 1 a 3 zákoníku práce vyplývá, že předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání jsou pracovní úraz nebo existence nemoci z povolání vzniklé za stanovených pracovních podmínek, vznik škody a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem (nemocí z povolání) a vznikem škody. Ke vzniku nároku na náhradu škody je zapotřebí, aby všechny tyto předpoklady byly splněny současně. Pro posouzení důvodnosti nároku pracovníka na náhradu škody z pracovního úrazu (nemoci z povolání), uplatněného v občanském soudním řízení, není rozhodné, že podle rozhodnutí posudkové komise sociálního zabezpečení u žadatele o důchod šlo nebo nešlo o invaliditu při pracovním úrazu (nemoci z povolání), ani to, že podle rozhodnutí orgánu sociálního zabezpečení byl nebo nebyl přiznán invalidní důchod úrazový. Ustanovení §190 odst. 3 zákoníku práce vznik nároku na náhradu škody s tímto nespojuje.
V úvahu nemůže přicházet ani vázanost rozhodnutím ve věci důchodového zabezpečení ve smyslu ustanovení §135 odst. 2 občanského soudního řádu, neboť tu nejde o otázku, o níž by příslušelo rozhodovat jinému orgánu. Zda jde o pracovní úraz (nemoc z povolání), posuzují soudy v řízení o náhradu škody z pracovního poměru vždy samostatně. Rozhodnutí orgánu důchodového zabezpečení i posudky posudkových komisí sociálního zabezpečení či znalecké posudky vypracované pro účely řízení, na jejichž základě bylo takové rozhodnutí vydáno, mohou sloužit jen jako důkazní prostředky, které soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle zásad stanovených v §132 občanského soudního řádu.
Stran zbývajících námitek směřujících do rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně Ústavní soud odkazuje na obsah jejich odůvodnění, která jsou v daném ohledu zcela vyčerpávající. V reakci na stížnostní argumentaci Ústavní soud pouze na okraj dodává, že posudková komise, která zkoumala zdravotní stav stěžovatele před prvním rozhodnutím ČSSZ, dospěla k závěru, že dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav stěžovatele není zapříčiněn chorobou z povolání, a shledala ho invalidní pro chorobu obecnou. Konečné rozhodnutí ČSSZ o přiznání invalidního úrazového důchodu bylo vydáno až na podkladě zrušujícího rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 5. 1993. Tvrzením odvolacího soudu tudíž nelze nic vytknout.
Ústavní stížnost směřovala i proti rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ani zde neshledal Ústavní soud pochybení, protože dovolací soud v hranicích daných ustanovením §237 občanského soudního řádu posuzoval pouze přípustnost dovolání z toho pohledu, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu řeší otázku zásadního právního významu. Pokud dospěl k závěru, že tomu tak není, a svůj názor přesvědčivě a v souladu se svojí ustálenou rozhodovací praxí vyložil, nelze jeho rozhodnutí považovat za porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces.
Ke kritice délky celého, v meritu věci již uzavřeného a skončeného, soudního řízení Ústavní soud odkazuje na svoji rozhodovací praxi, ve které vyložil, že samotná existence průtahů nemůže zpravidla vést k odstranění rozhodnutí vydaných ve skončeném řízení, neboť ani jejich případné zjištění není zásadně způsobilé založit odlišný výsledek sporu. Ústavní stížností lze napadnout pouze aktuální, trvající zásah orgánu veřejné moci a stěžovatel tímto zásahem musí být již nebo ještě postižen. Procesním prostředkem k ochraně práva narušeného v již skončeném soudním řízení neodůvodněnými průtahy je nadto od účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., jímž byl novelizován zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), žaloba o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle jeho ustanovení §31a.
Ústavní soud uzavírá, že postupem obecných soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele jako účastníka řízení, z něhož napadená rozhodnutí vzešla. Ustanovení Listiny, která garantují právo na soudní ochranu, nelze přirozeně vykládat tak, že by zahrnovala právo na úspěch ve sporu, ale je jimi zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Tyto principy nebyly ve věci rozhodujícími soudy porušeny. Stěžovateli byl zaručen přístup k soudu a nebylo mu jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájil. Skutečnost, že se s rozhodnutími obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu