ECLI:CZ:US:2010:2.US.567.10.1
sp. zn. II. ÚS 567/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Pavla Rychetského (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti P. H., právně zastoupeného Mgr. Davidem Kubešem, advokátem, se sídlem Bratranců Veverkových 645, Pardubice, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 10 C 199/2008-27 ze dne 29. května 2009 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j 62 Co 428/2009-49 ze dne 3. února 2010, jakož i "zamítavému rozhodnutí" Ministerstva spravedlnosti ČR č. j. 664/2008-ODSK- ODSK/16 ze dne 15. 10. 2008, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Návrhem došlým dne 25. února 2010 byla Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené ustanovením §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, avšak nesplňujícím další formální podmínky [ustanovení §30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], doručena ústavní stížnost proti shora citovaným rozhodnutím. Stěžovatel byl proto vyzván k odstranění vad, k němuž dne 2. 6. 2010 došlo. V mezidobí byly Ústavnímu soudu dne 5. 3. 2010 a 9. 4. 2010 doručeny ještě další stěžovatelovy přípisy.
2. Stěžovatel tvrdí, že citovanými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho základního práva garantovaného čl. 3 odst. 3, čl. 7 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 10 odst. 1 a čl. 40 odst. 2, jakož i čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina"), protože se obecné soudy, ani vedlejší účastník nezabývali porušením lidských práv, resp. přezkoumáním rozhodnutí týkajících se lidských práv, spočívající v neprojednání nároku na odškodnění z důvodu protizákonné vazby a nerespektování presumpce neviny.
II.
3. Ústavní soud nepovažoval za nutné vyžádat si kompletní spis, neboť z přiložených rozhodnutí a z tvrzení v ústavní stížnosti uvedených se podávají všechny rozhodné skutečnosti.
4. Z rozhodnutí obecných soudů, jakož i z přípisu vedlejšího účastníka plyne, že se stěžovatel domáhal žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 2 a posléze u Městského soudu v Praze (v rámci podaného odvolání) výroku, jímž mu bude přiznáno právo proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti na zaplacení 200 000,- Kč.
5. Nalézací soud žalobu zamítl s tím, že právo stěžovatele je promlčeno. Na základě provedených důkazů zjistil, že stěžovatel byl v rámci trestního řízení v době od 10. 8. 1999 do 1. 2. 2000 vzat do vazby, přičemž toto řízení skončilo zproštěním obžaloby; zprošťující rozsudek nabyl právní moci dne 5. 4. 2000. Žaloba byla zamítnuta vzhledem k tomu, že zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění do 30. 4. 2001, v ustanovení §33, upravující promlčecí dobu nároku, kogentně stanovil lhůtu, v níž měl stěžovatel povinnost uplatnit své právo, chtěl-li být v žalobě úspěšný; vedlejší účastník (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti) námitku promlčení vznesl. Promlčecí doba uplynula 5. 4. 2002 a stěžovatel sám uvedl, že se se svým nárokem obrátil na Českou republiku - Ministerstvo spravedlnosti až dne 31. 3. 2008.
6. Odvolací soud rozsudek soudu prvého stupně potvrdil, neboť se ztotožnil jak se skutkovým, tak s právním hodnocením věci.
III.
7. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
8. Zákon o Ústavním soudu přikazuje podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) nejprve zjišťovat, zda návrh není zjevně neopodstatněný. V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem je tak dána pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Předpokladem je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
9. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s výsledkem rozhodovací činnosti obecných soudů. Těžiště argumentace v odůvodnění ústavní stížnosti spočívá v polemice s jimi provedeným právním posouzením věci, tedy v polemice v oblastech a na úrovni tzv. "podústavního" práva. Z obsahu ústavní stížnosti je zcela zjevné, že stěžovatel namítá pouhou "nesprávnost" napadených rozhodnutí, což však k tomu, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny hodnocení, nestačí; stěžovatel podléhá (mylné) představě, že ústavní stížnost je "běžným" opravným prostředkem v režimu obecného soudnictví.
10. Ústavní soud si sice všiml, nad rámec "argumentace" podané stěžovatelem, že se obecné soudy nezabývaly ve svých odůvodněních otázkou, zda připuštění námitky promlčení je v souladu s dobrými mravy, v nastíněné situaci je však zřejmé, že uplatnění námitky promlčení nebylo projevem zneužití práva (vedlejšího účastníka) na úkor stěžovatele, jenž by marné uplynutí promlčecí doby nezavinil. Obdobně jako obiter dictum Ústavní soud podotýká, že přípis vedlejšího účastníka č. j. 664/2008- ODSK-ODSK/16 ze dne 15. 10. 2008 nepředstavuje zásah orgánu veřejné moci, jímž by mohlo být zasaženo resp. porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele zaručené ústavním pořádkem.
11. Na podkladě řečeného je namístě uzavřít, že nejsou splněny podmínky, za kterých by bylo možné soudy provedené řízení a jeho výsledek označit za "nespravedlivé", anebo "překračující hranice ústavnosti."
IV.
12. Vzhledem k právním závěrům obecných soudů lze uzavřít, že v projednávané věci postupovaly tyto soudy ústavně konformně, rozhodly předvídatelným způsobem a v souladu s ustálenou judikaturou; samotný nesouhlas stěžovatele s právním posouzením předestřené věci obecnými soudy nemůže založit opodstatněnost tvrzení o porušení vyjmenovaných základních práv a svobod.
13. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. srpna 2010
Jiří Nykodým
předseda senátu