ECLI:CZ:US:2010:2.US.665.10.1
sp. zn. II. ÚS 665/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky A. K., zastoupené JUDr. Jiřím Drápalem, advokátem se sídlem Horní náměstí 5/12, 755 01 Vsetín, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. listopadu 2009, č. j. 10 Co 860/2009-58, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení s odůvodněním, že jím bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. listopadu 2009, č. j. 10 Co 860/2009-58, bylo v řízení o výkonu rozhodnutí vyklizením bytu s bytovou náhradou změněno rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že návrh oprávněné (stěžovatelky) na nařízení výkonu byl zamítnut. Odvolací soud dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky pro nařízení výkonu rozhodnutí, neboť oprávněná neprokázala, že pro povinného zajistila náhradní byt v souladu s vykonávaným rozhodnutím, takže rozhodnutí není doposud formálně vykonatelné. Odvolací soud konstatoval, že oprávněná nepředložila takové listiny, z nichž by beze všech pochybností vyplývalo právo povinného užívat do budoucna jako nájemce oprávněnou nabízený byt. Z nájemní smlouvy totiž vyplynulo, že možnost povinného užívat byt by zůstala závislá na vůli dalších osob (pronajímatele a stávajícího nájemce).
II.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení práva na spravedlivý proces, jehož se měl dopustit odvolací soud jednak tím, že ji dle jejího názoru nesprávně poučil o možnosti podat dovolání (v poučení soud uvedl, že dovolání není přípustné; stěžovatelka přesto dovolání podala), jednak i tím, že nesprávně hodnotil nájemní smlouvu. Zatímco soud prvního stupně ji vyhodnotil jako dostačují pro zajištění odpovídajícího náhradního bytu, odvolací soud ji jako dostačující neshledal. K porušení práva na spravedlivý proces došlo podle stěžovatelky i tím, že odvolací soud ve svém předchozím zrušovacím usnesení (usnesení ze dne 29. ledna 2009, č. j. 10 Co 1207/2008-24) nevyslovil svůj právní závěr, že nájemní smlouva neobstojí, zcela jasně a srozumitelně.
III.
4. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a v tomto případě to musí obzvláště zdůraznit, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
5. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") v §43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů v souzené věci.
6. Stěžovatelka ve stručně odůvodněné ústavní stížnosti v prvé řadě napadá nesprávnost poučení ze strany odvolacího soudu ohledně možnosti podat dovolání. V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že poučení odvolacího soudu o nemožnosti podat dovolání ve věci výkonu rozhodnutí je v naprostém souladu s občanským soudním řádem. S účinností od 1. července 2009 (viz čl. I odstavec 98 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony) se totiž nepočítá s možností podat dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí. S ohledem na znění čl. II. odstavec 12 citovaného zákona č. 7/2009 Sb., podle něhož se podle dosavadních předpisů projednají pouze dovolání směřující proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009), je třeba dospět k závěru, že proti rozhodnutí odvolacího soudu, které bylo vydáno 19. listopadu 2009, tedy až po nabytí účinnosti zákona č. 7/2009 Sb., není dovolání přípustné a poučení odvolacího soudu o nemožnosti podat dovolání bylo tedy správné. Vzhledem k tomu, že dovolání není ve věci přípustné, neodmítl Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky pro souběh s dovoláním [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], což by za jiných okolností (pokud by bylo dovolání přípustné) učinil.
7. Pokud stěžovatelka dále namítala, že odvolací soud nesprávně hodnotil nájemní smlouvu, je třeba zdůraznit, jak již bylo naznačeno výše, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavní soud dovodil, že obecným soudům nelze vytýkat, že by některý z důkazů pominul, nebo že by tyto důkazy v rozporu ze zásadami logiky mylně hodnotil.
8. K poslední námitce stěžovatelky, že odvolací soud ve svém předchozím zrušovacím usnesení (usnesení ze dne 29. ledna 2009, č. j. 10 Co 1207/2008-24) nevyslovil svůj právní závěr, že nájemní smlouva neobstojí, zcela jasně a srozumitelně, Ústavní soud podotýká, že odvolací soud rušil rozhodnutí soudu prvního stupně především z důvodu procesního pochybení (soud prvního stupně nenařídil jednání, ač tak učinit měl). Posouzením nájemní smlouvy se v podstatě nezabýval. Ve skutečnosti, že odvolací soud následně nájemní smlouvu posoudil jinak než soud prvního stupně (odvolací soud navíc dokazování nájemní smlouvou provedl), nelze spatřovat žádné porušení práva na spravedlivý proces. Možnost změny rozhodnutí soudu prvního stupně soudem odvolacím vyplývá přitom z apelačního systému, na němž je odvolací řízení postaveno.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. března 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu