ECLI:CZ:US:2010:2.US.734.10.1
sp. zn. II. ÚS 734/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti A. D., zastoupeného Mgr. Markem Nespalou, advokátem v Čelákovicích, Stankovského 144, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2009 č. j. 18 Co 406/2009-73 a ze dne 13. 5. 2009 č. j. 18 Co 194/2009-64, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
S odkazem na údajné porušení práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek, jakož i garanci jeho zákonného obsahu a ochrany, stěžovatel se domáhal zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Městského soudu v Praze.
Z podání stěžovatele a k němu připojených listin vyplynuly následující, pro rozhodnutí o ústavní stížnosti, relevantní skutečnosti. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem pro zmeškání ze dne 21. 7. 2005 sp. zn. 4 C 199/2004 vyhověl stěžovatelově žalobě, jíž se domáhal zaplacení peněžité pohledávky s příslušenstvím. Žalovaný se proti rozsudku dne 12. 6. 2006 odvolal s tím, že o soudním řízení nevěděl, neboť se dlouhodobě zdržoval v cizině, že nebyly splněny předpoklady rozhodnout rozsudkem pro zmeškání a že mu nebyl řádně doručen rozsudek. Zároveň žádal o prominutí zmeškání lhůty, kteréžto žádosti obvodní soud nevyhověl (usnesení ze dne 25. 10. 2006 č. j. 4 C 199/2004-35); toto rozhodnutí následně potvrdil odvolací soud (usnesení ze dne 14. 7. 2008 č. j. 18 Co 285/2008-57).
V mezidobí ovšem stěžovatel jako oprávněný navrhl exekuci na majetek povinného podle výše uvedeného rozsudku pro zmeškání, kterou také Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 2. 12. 2005 (č. j. 34 Nc 6145/2005-4) nařídil. Povinný se sice i v tomto případě odvolal, ale obvodní soud dne 18. 12. 2008 jeho odvolání jako opožděné odmítl. Odvolal se tedy i proti tomuto usnesení a Městský soud v Praze usnesením č. j. 18 Co 194/2009-64 ze dne 13. 5. 2009 (napadeným nyní ústavní stížností) prvoinstanční rozhodnutí změnil tak, že se odvolání povinného neodmítá. Následně dne 11. 1. 2010 převzal stěžovatel druhé z nyní napadených rozhodnutí (usnesení ze dne 1. 10. 2009 č. j. 18 Co 406/2009-73), jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně a návrh na nařízení exekuce byl zamítnut. Odvolací soud zkoumal, zda byly dány skutečnosti pro nařízení exekuce, tedy zda byl exekuční titul vydán orgánem, který k tomu má pravomoc, zda je rozhodnutí po formální i materiální stránce vykonatelné, zda jsou oprávněný a povinný věcně legitimováni, zda je exekuce navrhována v rozsahu dostatečném pro uspokojení oprávněného, zda přiznané právo nezaniklo prekluzí, eventuálně zda byla splněna podmínka či vzájemná povinnost. V daném případě žalovaný - povinný namítal, že exekuční titul není vykonatelný, neboť mu nebyl řádně doručen. A podle odvolacího soudu také prokázal, že v době doručování rozsudku se v místě trvalého bydliště nezdržoval, neboť dlouhodobě pobýval v Irsku. Doručení rozsudku tak bylo ve smyslu příslušných ustanovení občanského soudního řádu neúčinné.
Stěžovatel namítá, že postupem odvolacího soudu došlo k zásahu do jeho základních práv, jak je uvedeno shora. Byl především postaven do absurdní situace, kdy rozhodnutím obvodního soudu, potvrzeným následně soudem odvolacím, bylo rozhodnuto, že žalovanému - povinnému se nepromíjí zmeškání lhůty pro podání odvolání. Tím podle názoru stěžovatele ponechaly soudy předmětný rozsudek pro zmeškání pravomocný a vykonatelný. Na druhé straně byl ovšem zamítnut stěžovatelův návrh na nařízení exekuce právě podle tohoto rozsudku. Stěžovatel má tedy pravomocný a vykonatelný rozsudek, ovšem nemá možnost plnění jím přiznané vymoci. Městský soud v Praze mu tedy zabránil chránit své vlastnické právo. Překročil navíc svou pravomoc, když v rámci exekučního řízení přezkoumával včasnost odvolání proti exekučnímu titulu, ačkoliv v tomto směru již existovalo pravomocné rozhodnutí, a to nelze; zde stěžovatel odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 7. 2006 sp. zn. 20 Cdo 610/2006.
Nejprve bylo nutno zkoumat, tak jako v jiných případech, zda návrh z hlediska formálních náležitostí vyhovuje zákonu č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a zda je podán včas a je přípustný. Zde došel k závěru částečně negativnímu.
V petitu svého podání určil stěžovatel za jedno z napadených rozhodnutí usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2009 č. j. 18 Co 194/2009-64. Jím, jak bylo výše uvedeno, bylo změněno rozhodnutí prvoinstančního soudu o odmítnutí odvolání proti usnesení o nařízení exekuce jako opožděného tak, že toto odvolání se neodmítá. Rozhodnutí odvolacího soudu o tom, že odvolání nebylo opožděné a neodmítá se, nelze považovat za konečné rozhodnutí ve věci. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když stěžovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). K tomu zpravidla před konečným rozhodnutím ve věci nedojde. Pak je ale ochrana práv fyzických a právnických osob na obecných soudech, které jsou k ní především povolány, a teprve není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti. Je evidentní, že ve věci stěžovatele je "konečným rozhodnutím" daného procesního úseku až navazující usnesení odvolacího soudu o zamítnutí návrhu na exekuci. To teprve je způsobilé zasáhnout právní sféru stěžovatele.
Vzhledem k popsaným skutečnostem byla ústavní stížnost v této části (tj. směřuje-li proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2009 č. j. 18 Co 194/2009-64) podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako nepřípustná, aniž by bylo třeba se dalšími formálními aspekty této části návrhu zabývat.
V části směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2009 č. j. 18 Co 406/2009-73 je návrh přípustný a byl podán ve lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu. Zde nicméně dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že není opodstatněný, a bez dalšího proto rozhodl, jak je uvedeno ve výroku.
Ústavní soud jako obvykle nejprve připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi vedené řízení, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod.
V posuzované věci byl stěžejním pro podobu výroku napadeného usnesení závěr dokazování, podle něhož povinný v exekučním řízení prokázal, že v době doručování exekučního titulu pobýval dlouhodobě v Irsku. Tedy v den, kdy nebyl doručujícím orgánem v místě bydliště zastižen, ani v následujících deseti dnech od uložení zásilky u pošty se v místě bydliště nezdržoval. Doručení rozsudku proto nebylo účinné, ten se nestal pravomocným ani vykonatelným.
Proti těmto zjištěním samotným stěžovatel nic nenamítá, brojí ale proti tomu, že soud vůbec toto dokazování prováděl. Stěžovatel zde má pravdu v tom, že rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se ustálila na výkladu, podle něhož usnesením nalézacího soudu o odmítnutí odvolání proti exekučnímu titulu pro opožděnost je exekuční soud vázán a nemůže otázku včasnosti odvolání znovu přezkoumávat. Ale tento právní názor není s napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze v žádném rozporu. Uvedený výklad znamená, že otázku včasnosti odvolání proti exekučnímu titulu lze v exekučním řízení zkoumat pouze tehdy, není-li tu v tomto směru pravomocné rozhodnutí nalézacího soudu. Ale ve stěžovatelově věci takové pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu vydáno nebylo. Obecné soudy se zabývaly pouze žádostí, resp. návrhem žalovaného - povinného na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání. Tuto žádost odmítly s tím, že tvrdí-li dotyčný, že mu předmětný rozsudek nebyl řádně doručen, pak odvolací lhůta ani nemohla začít běžet a nebylo ji možno ani zmeškat. Toto rozhodnutí (o návrhu na prominutí zmeškání lhůty) neznamená, jak se mylně stěžovatel domnívá, že původní rozsudek pro zmeškání zůstává pravomocným a vykonatelným. Teprve ve chvíli, kdy byl (či bude) rozsudek řádně doručen, začala (začne) žalovanému - povinnému běžet lhůta pro podání odvolání proti němu. Teprve v rámci rozhodování o tomto odvolání se bude otázka jeho včasnosti řešit způsobem, který měl Nejvyšší soud v citovaném judikátu (jakož i rozhodnutích jemu předcházejících) na mysli, tedy který založí překážku přezkumu této otázky v exekučním řízení.
Uvedené argumenty vyvracejí též druhou námitku stěžovatele, totiž že byl vadným postupem soudu vmanévrován do situace, kdy se nemůže domáhat nuceného výkonu pravomocného a vykonatelného rozhodnutí; fakt, že obecné soudy nevyhověly z výše uvedených důvodů žádosti o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání, neznamená bez dalšího, že se původní rozsudek stal pravomocným a vykonatelným. Pokud k tomu dojde a žalovaný - povinný uloženou povinnost dobrovolně nesplní, bude moci stěžovatel nařízení exekuce navrhovat znovu. Na žádných svých právech, natož základních, tedy krácen není.
Vzhledem k uvedenému byl návrh ve zbývající části (tj. směřuje-li proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2009 č. j. 18 Co 406/2009-73) dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnut jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. 5. 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu