ECLI:CZ:US:2010:2.US.738.10.1
sp. zn. II. ÚS 738/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti J. H., zastoupeného JUDr. Jiřím Ondrouškem, advokátem se sídlem Senovážné nám. 23, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009 č. j. 4 Nd 84/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 3. 2010 a kvalifikovaně doplněnou dne 24. 5. 2010, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž mělo být zasaženo do jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušení uvedeného práva spatřuje v nejednotnosti rozhodování Nejvyššího soudu, neboť napadené rozhodnutí je dle jeho názoru v zásadním rozporu s jiným rozhodnutím, které tentýž senát označeného soudu vydal ve stěžovatelově obdobné právní věci. Stěžovatel v ní uplatnil námitku podjatosti všech soudců Vrchního soudu v Praze a bylo o ní rozhodnuto vyhovujícím způsobem.
Napadeným usnesením Nejvyšší soud rozhodl, že soudci Vrchního soudu v Praze JUDr. Ludmila Říhová, Mgr. Dagmar Javůrková, JUDr. Romana Vostejšová a JUDr. Jiří Goldstein nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 1 Co 33/2009. Dospěl k závěru, že důvodem o pochybnostech o nepodjatosti jmenovaných soudců nemohou být úvahy stěžovatele, že proti vrchnímu soudu podal v jiné věci žalobu, neboť tato skutečnost sama o sobě nevypovídá nic o vztahu těchto soudců k účastníkům a k projednávané věci a nelze z ní ani dovodit, že by byla způsobilá ovlivnit jejich nestranné rozhodování. Dále vysvětlil, proč je poukaz stěžovatele na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Nd 60/2008 a sp. zn. 22 Nd 138/2002 nepřípadný.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí obecného soudu, je povinen přezkoumat, zda jsou splněny všechny procesní podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Otázkou uplatňování těch ustanovení občanského soudního řádu, jimiž se naplňuje ústavní právo na zákonného soudce, se Ústavní soud zabýval opakovaně. Ve všech případech, v nichž svými rozhodnutími shledal porušení uvedeného ústavního práva, šlo však o kauzy odlišné od případu stěžovatele. Ústavní soud v nich zastával stanovisko, že je přípustná (a může být i opodstatněná) ústavní stížnost proti rozhodnutí o vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci, a to proto, že takovýmto rozhodnutím učiněným v průběhu řízení jsou jeho účastníci bez možnosti efektivní nápravy zbaveni právě práva na to, aby jejich věc projednal zákonný soudce, a přitom jsou v podstatě naplněny podmínky §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Naopak v případech, kdy v souladu s předpisy občanského procesního práva je rozhodnuto nadřízeným soudem o námitce podjatosti tak, jako v dané věci, nelze k přezkumu postupu obecného soudu z pohledu ústavněprávního přistoupit dříve, než budou vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení [§72 odst. 1 písm. a), §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. Je tomu tak proto, že jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, jež je procesním prostředkem ochrany ústavně zaručených práv a svobod, je mimo jiné i její subsidiarita, z níž vyplývá též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, včetně obecných soudů. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, který nastupuje teprve tehdy, pokud náprava nebyla zjednána standardním postupem. Stabilní judikatuře Ústavního soudu tedy odpovídá, že ústavní soudnictví především je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případná protiústavnost již není napravitelná jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, jež vyplývají z právních norem upravujících to které řízení, v případě posuzovaném tedy norem občanského práva procesního. Ústavnímu soudu nepřísluší obcházet pořad práva již proto, že stojí vně systému ostatních orgánů veřejné moci, přičemž není ani součástí obecných soudů (srov. čl. 83, čl. 90 Ústavy).
V daném případě stěžovatel podal ústavní stížnost za situace, kdy meritorně o jeho sporu dosud obecnými soudy rozhodnuto nebylo. Lze zajisté souhlasit se stěžovatelem potud, že rozhodování ve věci musí být spravedlivé a že by odporovalo ústavním principům, pokud by věc byla rozhodnuta soudcem, který ji rozhodovat neměl, protože měl být z rozhodování vyloučen. Avšak bude-li mít stěžovatel v dalším průběhu řízení za to, že právě taková situace v jeho sporu nastala, nic mu nebude bránit, aby proti ní brojil v rámci soustavy obecných soudů opravnými prostředky, které občanský soudní řád předvídá a jež mu tak jsou dány k dispozici. Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se stěžovatel nadále domnívat, že stav protiústavnosti jím tvrzený napraven nebyl, mohl by se zásahu Ústavního soudu domáhat. Ačkoli tedy stěžovatel považuje napadené usnesení za nezvratné, není možno tuto jeho argumentaci přijmout, neboť ve skutečnosti je ústavní stížnost podána předčasně a proti rozhodnutí, které přípustným předmětem ústavního přezkumu není (srov. obdobná usnesení II. ÚS 558/07, I. ÚS 2617/08. III. ÚS 2042/09, IV. ÚS 2833/09, I. ÚS 83/10 a další).
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než soudcem zpravodajem mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2010
Stanislav Balík
soudce zpravodaj