ECLI:CZ:US:2010:2.US.759.10.1
sp. zn. II. ÚS 759/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti P. S., zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou Advokátní kanceláře Sloupská 135, Nový Bor, proti usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 2. 1. 2008 č.j. 9 Nc 10040/2007-3 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 26. 11. 2009 č.j. 30 Co 489/2009-28, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku krajského soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení okresního soudu (jehož zrušení rovněž požaduje), jímž byla nařízena exekuce podle rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 24. 4. 2006 č.j. 11 C 311/2005-22 pro pohledávku oprávněného České podnikatelské pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group, ve výši 1 952,- Kč s příslušenstvím.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že se o rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 24. 4. 2006 dozvěděl až v souvislosti s exekučním vymáháním uvedené částky. O tomto rozhodnutí nebyl řádně vyrozuměn, doručování opatrovníkovi nebylo na místě a stěžovateli ani není známo, proč mu byl ustanoven opatrovník, neboť oprávněný jeho skutečný pobyt znal z jiné věci.
Stěžovatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že ustanovení opatrovníka účastníku řízení, jehož pobyt není znám, musí předcházet šetření o tom, zda jsou dány předpoklady pro tento postup v řízení či zda není možno požít jiné opatření, přičemž ustanovení opatrovníka nemá sloužit jen k usnadnění činnosti soudu. V jeho věci opatrovník nepodal odvolání, nečinil žádné úkony a zcela zřejmě tak nehájil práva stěžovatele, ustanovení opatrovníka stěžovateli přitom bylo předčasné, neboť nebyl ověřován jeho skutečný pobyt.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Ústavní soud nejdříve konstatuje, že stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení rozhodnutí krajského soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvého stupně o nařízení exekuce. Jeho námitky však směřují proti rozhodnutí Okresního soudu v České Lípě ze dne 24. 4. 2006 č.j. 11 C 311/2005-22, které ale ústavní stížností nenapadá.
Ve vztahu k ústavní stížností napadeným rozhodnutím je třeba ústavní stížnost považovat za neopodstatněnou, neboť krajský soud se při posuzování odvolání stěžovatele proti nařízení exekuce opodstatněně zabýval pouze zjištěním, zda jsou splněny podmínky nařízení exekuce. Vzhledem k tomu, že stěžovatel namítal formální nevykonatelnost rozsudku, neboť tvrdil, že mu nebyl doručen, krajský soud ověřil, že dle doručenek založených v nalézacím spise, byl rozsudek v souladu s ust. §158 odst. 2 o.s.ř. doručen dne 27. 4. 2006 opatrovnici stěžovatele, která mu byla ustanovena pravomocným usnesením Okresního soudu v České Lípě ze dne16. 2. 2006.
Za dané situace krajský soud oprávněně dospěl k závěru, že exekuční titul je vykonatelný. Již z povahy exekučního řízení je zřejmé, že jeho předmětem nemůže být otázka, zda v nalézacím řízení byly dány zákonné předpoklady pro ustanovení opatrovníka a zda byl při jeho ustanovení dodržen zákonný postup a zda oprávněnému (žalobci) byla známa doručovací adresa povinného (žalovaného). Napadenému usnesení tak nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
Ústavní soud dodává, že námitky předkládané stěžovatelem v exekučním řízení a v ústavní stížnosti bylo namístě uplatnit cestou mimořádného opravného prostředku proti rozhodnutí Okresního soudu v České Lípě ze dne 24. 4. 2006 č.j. 11 C 311/2005-22. Novelou občanského soudního řádu, zákonem č. 7/2009 Sb., byly vytvořeny podmínky pro podání žaloby pro zmatečnost, neboť podle ust. §229 odst. 1 písm. h) o. s. ř. účastník řízení může žalobu podat, pokud mu byl ustanoven opatrovník z důvodu jeho neznámého pobytu, ačkoliv k takovému opatření nebyly splněny předpoklady. Podle §234 odst. 5 o. s. ř. lze žalobu pro zmatečnost podat ve lhůtě 3 měsíců od té doby, kdy se ten, kdo žalobu podává, dozvěděl o napadeném rozhodnutí. Podle čl. II bod 11 zákona č. 7/2009 Sb. lze podat žalobu pro zmatečnost i proti rozhodnutí, které bylo vyhlášeno (vydáno) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; běh lhůty k podání žaloby v tomto případě neskončí před uplynutím 3 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Podle čl. XXVII předmětného zákona nabývá tento zákon (v relevantních částech) účinnosti prvním dnem šestého kalendářního měsíce následujícího po dni jeho vyhlášení, tj. dnem 1. 7. 2009.
Ústavní soud podotýká, že přijetím uvedeného zákona se stala nepoužitelnou judikatura Ústavního soudu, na niž stěžovatel v ústavní stížnosti obecně poukazuje, a z níž vyplývalo, že nebyl-li účastníku opatrovník ustanoven "řádně", nemohlo mu být ani řádně doručeno rozhodnutí ve věci, čímž se mu otevírala cesta k řádným opravným prostředkům.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, krajský soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. dubna 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu