ECLI:CZ:US:2010:2.US.767.10.1
sp. zn. II. ÚS 767/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Z. A., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem se sídlem Bolzanova 1, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2009 č. j. 18 Co 488/2009-56, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označeného usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo změněno předchozí usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 tak, že řízení se nepřerušuje. Uvedená rozhodnutí byla vydána v řízení, v němž se stěžovatel domáhá určení neplatnosti převodu spoluvlastnického podílu k nemovitosti č. p. 1574 v Praze 6, Zemědělská 6, na pozemku p. č. 2784, o výměře 180 m2 - ostatní plocha, vše v katastrálním území Dejvice, zapsaných na LV č. 2019, vedeného u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu. Stěžovatel v tomto řízení předložil listiny, které měly dokázat neexistenci českého, resp. československého státního občanství u prof. Ing. J. H. P. [dále jen "žalovaný č. 1)"], a tím i nelegitimitu jeho restitučního nároku a spoluvlastnického práva k předmětným nemovitostem.
V průběhu řízení dne 20. 5. 2008 žalovaný č. 1) zemřel, přičemž Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 8. 6. 2009, č. j. 17 C 80/2008-38, rozhodl o přerušení řízení do pravomocného skončení dědického řízení po žalovaném, v němž bude určen okruh dědiců a rozsah jimi nabývaného majetku.
K odvolání žalovaného č. 2) S. A. P. Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně změnil a usnesením ze dne 9. 11. 2009 č. j. 18 Co 488/2009-56 rozhodl, že řízení se nepřerušuje. Vycházel přitom ze zprávy JUDr. M. V., pověřené soudní komisařky, která uvedla, že zemřelý J. H. P. zanechal závěť, v níž univerzální dědičkou ustanovil svoji manželku, současně zde zmiňuje i svého jediného syna (žalovaný č. 2). Dále uvedla, že zůstavitel byl občanem i České republiky, jako jeho dědic ze zákona by přicházela v úvahu manželka a syn. Na základě zmíněných skutečnosti odvolací soud pak konstatoval, že, je-li v rozhodované věci okruh dědiců znám, nic nebrání tomu, aby v řízení bylo pokračováno s těmito dědici.
Rozhodnutí Městského soudu v Praze napadl stěžovatel projednávanou ústavní stížností. Podle jeho názoru došlo v řízení před odvolacím soudem k porušení principu rovného postavení účastníků, když tento soud prejudiciálně zaujal právní názor, že prof. Ing. J. H. P. je státním občanem České republiky, a to dříve, než k dané otázce mohl zaujmout své stanovisko soud prvního stupně. Tímto postupem porušil stěžovatelova ústavně zaručená práva vyplývající z čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud je povinen předtím, než přistoupí k meritornímu projednání ústavní stížnosti, posoudit, zda jsou v daném případě splněny všechny podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že jako přípustná nastupuje až teprve tehdy, když byly vyčerpány prostředky stanovené jednoduchým právem. Je tomu tak proto, že to jsou především obecné soudy, které jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li zjednána náprava v rámci obecných soudů, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu. Ústavní stížností by tak měla být napadána zásadně konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (srov. např. nález sp. zn. III.ÚS 62/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, nález č. 78, str. 243). Z tohoto pravidla sice Ústavní soud ve své rozhodovací praxi připustil výjimky, ty však spočívají v tom, že lze napadat i pravomocná rozhodnutí, která uzavírají určitou část řízení (např. vazební) nebo která řeší dílčí procesní otázku, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo; to však pouze pokud jsou taková rozhodnutí způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele a pokud námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod koncentrovaná jen do tohoto stádia řízení nemohla by již být v rámci dalšího řízení (např. při uplatňování procesních prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna (srov. Wagnerová E., Dostál M., Langášek T., Pospíšil I., Zákon o Ústavním soudu s komentářem, Praha, ASPI, 2007, str. 381 a násl., Filip J., Holländer P., Šimíček V., Zákon o Ústavním soudu, Komentář, 2. vydání, Praha, C. H. Beck, 2007, str. 556). Takovou výjimku však projednávaný případ nepředstavuje.
Městský soud v Praze napadeným usnesením ze dne 9. 11. 2009 č. j. 18 Co 488/2009-56, změnil rozhodnutí soudu prvního stupně a nově rozhodl, že řízení o žalobě na určení neplatnosti převodu spoluvlastnického podílu k nemovitostem se nepřerušuje, neboť v řízení lze pokračovat i navzdory úmrtí žalovaného č. 1), a to s jeho dědici, kteří jsou známi. Stěžovatel v této souvislosti nespatřuje porušení svých práv v samotném procesním postupu soudu, nýbrž jeho argumentace směřuje v podstatě do části odůvodnění usnesení odvolacího soudu, v níž soud údajně neoprávněně vyřešil předběžnou otázku týkající se státního občanství žalovaného č. 1).
K tomu Ústavní soud konstatuje, že o stěžovatelem podané žalobě se nadále vede řízení a jeho součástí bude i posouzení vznesené předběžné otázky. Dokud tedy nebylo v řízení pravomocně rozhodnuto, je podání ústavní stížnosti rozhodně předčasné. Rozhodnutí Ústavního soudu v takové fázi řízení před obecnými soudy by totiž představovalo nepřípustný zásah do jejich rozhodovací činnosti.
Teprve v situaci, kdy obecné soudy dojdou k pravomocnému rozhodnutí ve věci samé, o němž se bude stěžovatel domnívat, že zasahují do jeho ústavně zaručených základních práv, bude moci tato rozhodnutí napadnout ústavní stížností. Pouze v takové situaci bude možné posoudit případný zásah do stěžovatelových základních práv komplexně, za současného zohlednění průběhu i výsledku celého řízení.
Pouze na okraj Ústavní soud dodává, že z odůvodnění napadeného usnesení Městského soudu v Praze nevyplývá, že by se soud jakkoliv vyjádřil k otázce občanství žalovaného č. 1). Jádro rozhodnutí představovalo posouzení otázky, zda lze v souladu s ustanovením §107 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), pokračovat v řízení i poté, co žalovaný č. 1) ztratil způsobilost být účastníkem řízení. Za tímto účelem obdržel soud vyjádření pověřené soudní komisařky v dědickém řízení, ve kterém mimo jiné vyslovila svůj závěr, relevantní z hlediska projednání dědictví, že žalovaný č. 1) je státním občanem České republiky. Tento závěr Městský soud v Praze v odůvodnění rozhodnutí pouze sděloval, aniž by zaujal k němu jakékoli stanovisko. Nutno podotknout, že v případě předmětného vyjádření soudní komisařky se nejedná ani o rozhodnutí ve smyslu §135 občanského soudního řádu, jímž by byl obecný soud vázán.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný odmítnout.
Pokud jde o námitku podjatosti soudce JUDr. Pavla Rychetského, ta byla formulována jen in eventum, pro případ, že by mu příslušelo v souvislosti s řízením o této stížnosti provedení jakéhokoliv úkonu, a jelikož ten nenastal, Ústavní soud se jí nezabýval.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. května 2010
Stanislav Balík
soudce zpravodaj