ECLI:CZ:US:2010:2.US.78.10.1
sp. zn. II. ÚS 78/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. ledna 2010 v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. B., zastoupené JUDr. Martinem Hádkem, advokátem se sídlem Trnková 1864/22, 142 00 Praha 4, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2009 sp. zn. 3 Ads 76/2009 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2009 sp. zn. 10 Ca 304/2007, spojené s návrhem na zrušení ust. §225 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 11. 1. 2010, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozsudku (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatelka proti výše citovaným rozhodnutím, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces garantované čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V souladu s ust. §74 zákona o Ústavním soudu podala stěžovatelka též návrh na zrušení ust. §225 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů.
Stěžovatelka před obecnými soudy brojila proti provedenému zvýšení svého výsluhového příspěvku. Vzhledem k datu, kdy jí byl tento příspěvek (dříve nazývaný příspěvek za službu) přiznán, nelze dle jejího názoru aplikovat ust. §159 zákona č. 361/2003 Sb. Aplikace nové právní úpravy totiž představuje nepřípustnou retroaktivitu zákona. Městský soud žalobu stěžovatelky zamítl, neboť zákon č. 361/2003 Sb., kterým jsou výsluhové příspěvky ve srovnání s dřívějšími příspěvky za službu konstruovány jako nižší, je součástí "komplexu všech opatření přijímaných s cílem kompenzovat nové pojetí služebního poměru." Z přechodného ust. §225 zákona č. 361/2003 Sb. vyplývá, že příspěvky za službu přiznané podle zákona č. 186/1992 Sb. jsou nadále postaveny naroveň výsluhovým příspěvkům dle zákona č. 361/2003 Sb. Jinak řečeno, podmínky pro vyplácení a zvyšování výsluhových příspěvků stanoví zákon jednotně. Podle názoru městského soudu jde v případě ust. §159 zákona č. 361/2003 Sb. o přípustnou formu nepravé retroaktivity, která nenarušuje důvěru v právo a právní jistotu. Dané ustanovení zákona nepůsobí zpětně, ale upravuje způsob provádění valorizací výsluhových příspěvků do budoucna.
Stěžovatelka podala proti rozhodnutí městského soudu kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud zamítl. Podle názoru Nejvyššího správního soudu je ust. §159 zákona č. 361/2003 Sb. zcela jednoznačným odrazem vůle zákonodárce. Nejvyšší správní soud podotkl, že jediné co se v případě stěžovatelky na konstrukci příspěvků za službu změnilo, je způsob jejich valorizace, nikoliv jejich výše, která zůstala stanovena v té hladině, v jaké náležela ke dni 31. 12. 2006. Nejvyšší správní soud odkázal na nálezy Ústavního soudu (nálezy sp. zn. Pl. ÚS 3/94, N 38/1 SbNU 279, a sp. zn. Pl. ÚS 56/05, N 60/48 SbNU 873), podle nichž je nepravá retroaktivita obecně přijímaná a akceptovatelná, neboť zabezpečuje kontinuitu právního řádu.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítala, že rozhodnutími obecných soudů byla připuštěna nepravá retroaktivita, která působí újmu a nikoliv prospěch adresátovi právní normy. To je podle jejího názoru v rozporu s ústavně zakotvenou zásadou zákazu (či spíše výjimečnosti) zpětného působení právní normy. Jak uvádí stěžovatelka, "vzhledem k důsledkům ve vztahu k důvěře v právo, které takovéto působení právní normy může vyvolat, je retroaktivita jevem v podstatě až nežádoucím, jehož přípustnost je odůvodnitelná, jen pokud přináší prospěch potenciálnímu adresátovi právní normy či v oblasti práva procesního z důvodů procesní ekonomie." Na základě výzvy k odstranění vad, kterou Ústavní soud učinil z důvodu absence ústavněprávní argumentace v ústavní stížnosti stěžovatelky, právní zástupce stěžovatelky uvedl, že rozhodnutími obecných soudů mělo být porušeno právo na spravedlivý proces, neboť záležitost stěžovatelky nebyla spravedlivě posouzena, protože obecné soudy považovaly shora zmíněnou retroaktivitu nové úpravy za přípustnou (č.l. 10).
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Spravedlivým procesem se rozumí celý postup a ucelený řetězec postupů, kdy jsou soudní cestou chráněna práva a právem chráněné zájmy osob. Jinými slovy právo na spravedlivý proces je ústavně zaručené právo každého na přístup před nezávislého a nestranného soudce, který má možnost předloženou věc zkoumat jak z hlediska skutkového, tak z hlediska právního, přičemž soudní rozhodnutí má zásadně konečnou povahu. Jde o zákonem stanovený procesní postup a zákonem upravené soudní řízení. Právo na spravedlivý proces je třeba chápat i jako celý řetězec záruk zákonnosti postupu soudu, které v souhrnu odpovídají nárokům ústavnosti vyjádřené v ústavním pořádku České republiky. Všechny tyto aspekty zajišťují právo na "fair trial".
Stěžovatelka sice formálně namítala porušení svého základního práva na spravedlivý proces, avšak z jejích tvrzení v ústavní stížnosti vyplývá, že toto základní právo nemohlo být porušeno jí uváděným způsobem. Ústavní stížnost totiž brojí proti hmotněprávnímu posouzení stěžovatelčiny věci, což není otázka, která by byla chráněna právem na spravedlivý proces. V samotné ústavní stížnosti stěžovatelka neuvedla porušení žádného základního práva, jen zopakovala argumenty vznášené v řízení před obecnými soudy, se kterými se obecné soudy přesvědčivým způsobem vypořádaly. Teprve k výzvě Ústavního soudu doplnila, že mělo být porušeno základní právo na spravedlivý proces, jak shora uvedeno.
Ústavní soud dodává, že samotná otázka retroaktivity právních norem je aspekt zkoumaný v souvislosti s konceptem právního státu, který ovšem je strukturálním i materiálním principem, na němž je budován ústavní pořádek; sám o sobě není základním právem (podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR je ústavní stížnost prostředkem k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod), jehož porušení je třeba nalézt, má-li být vyhověno ústavní stížnosti (ust. §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Krom práva na spravedlivý proces však stěžovatelka ani netvrdila porušení žádného jiného základního práva.
Proto bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Rovněž pak musel Ústavní soud odmítnout návrh na zrušení ust. §225 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, který stěžovatelka s ústavní stížností spojila a který ve vztahu k ní má toliko akcesorickou povahu a sleduje tedy její osud.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2010
Jiří Nykodým
předseda senátu