ECLI:CZ:US:2010:2.US.791.10.1
sp. zn. II. ÚS 791/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele J. Č., zastoupeného JUDr. Markem Nespalou, advokátem, se sídlem Vyšehradská 21, 128 00 Praha 2, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 7 Cmo 129/2009-294 ze dne 13. 11. 2009, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem, který i v ostatním splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí s odůvodněním, že v postupu obecných soudů spatřuje zásah do svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Pro skutkovou základnu je určující, že žalobce (Ing. Petr Hain, správce konkursní podstaty úpadce 1. Francouzská záložna, spořitelní a úvěrové družstvo, IČ: 25779397) se domáhal na stěžovateli zaplacení částky 5 900 000 Kč z titulu náhrady škody podle §6a zák. č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrových družstvech, ve znění zák. č. 100/2000 Sb. Žalobu zdůvodňoval tím, že stěžovatel byl členem představenstva úpadce, uzavřel s úpadcem dne 4. 5. 2000 fiktivní smlouvu o úvěru na částku 5 900 000 Kč a podepsal také fiktivní výdajový pokladní doklad na tuto částku, i když si byl vědom, že tyto budou zaneseny do účastnictví úpadce. Tím dle žalobce způsobil, že pohledávka úpadce z titulu náhrady škody, která existovala již před vystavením uvedených fiktivních dokladů a mohla být po škůdcích vymáhána, se stala nevymahatelnou. Způsobil tedy úpadci škodu tím, že mu znemožnil domáhat se nároku na zaplacení náhrady škody nejméně ve výši, na kterou stěžovatel podepsal fiktivní úvěrovou smlouvu a výdajový doklad. Stěžovatel namítal, že jeho úmyslem nebylo úpadce poškodit, naopak, jak vyplynulo z dokazování v trestní věci, jeho úmyslem bylo podpořit záložnu po dobu trvání kontroly ze strany Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 9. 2003 č. j. 26 Cm 155/2002-28 žalobě vyhověl. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. 2. 2005 č. j. 12 Cmo 326/2004-54 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že náhradu škody je třeba posuzovat podle obecných ustanovení obč. zák., že nebyl proveden navrhovaný důkaz znaleckým posudkem, a že nebyl prokázán ani vznik a výše škody ani příčinná souvislost.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 7. 2008 č. j. 26 Cm 155/2002-252 žalobu zamítl, výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Rozhodnutí o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, soud odůvodnil tím, že o "nepřiznání nákladů žalovaného, který byl ve věci úspěšný, rozhodoval v souladu s ustanovením §150 o. s. ř., neboť neshledal důvody hodné zvláštního zřetele a to na základě právních názorů soudu, pokud se týká protiprávního jednání ze strany žalovaného".
Proti rozsudku soudu prvního stupně se odvolal žalobce i žalovaný (stěžovatel). Žalobce se odvolal proti rozsudku v celém rozsahu, stěžovatel se odvolal jen co do výroku II. o náhradě nákladů řízení, kdy namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí v této části, když soud jen uvedl, že rozhodoval podle ustanovení §150 o. s. ř. a žalovanému nepřiznal náklady s odůvodněním, že "neshledal důvody hodné zvláštního zřetele a to na základě právních názorů soudu". Stěžovatel dále poukazoval na to, že prokazoval, že je zcela nemajetný, a dále, že v trestním řízení i v řízení před civilními soudy bylo prokázáno, že se v době svého působení v Záložně nijak neobohatil. Požadoval proto, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že žalobce je povinen uhradit mu náklady řízení v jím vyčíslené částce 472 103 Kč.
Odvolací soud dospěl k závěru, že prvoinstanční soud rozhodl správně, když aplikoval ustanovení §150 o. s. ř., i když nesprávně formuloval příslušný výrok tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, ačkoli tento výrok měl správně znít, že žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel zejména z toho, že i prvoinstanční soud shledal důvod zvláštního zřetele hodný v okolnosti, že stěžovatel se dopustil protiprávního jednání. Skutečnost, že stěžovatel při výkonu své funkce člena představenstva záložny jednal protiprávně, když po dohodě s dalším členem, resp. předsedou představenstva záložny, uzavřel fiktivní úvěrovou smlouvu na částku 5 900 000 Kč a podepsal fiktivní výdajový pokladní doklad na tuto částku, a při tom si byl vědom, že tyto doklady budou zaneseny do účetnictví úpadce, aby došlo ke krytí účetních nesrovnalostí, byla dostatečně prokázána. Tímto svým protiprávním jednáním stěžovatel přinejmenším po určitou dobu ztížil žalobci na místě záložny (úpadce) identifikaci skutečných dlužníků úpadce a možnost vymáhání "zakrytých" pohledávek. Ve svém důsledku toto jeho jednání může mít i vliv na výši odškodnění věřitelů úpadce v rámci konkursního řízení. Dle názoru odvolacího soudu bylo třeba přihlédnout i k tomu, že pokud by stěžovateli byla přiznána náhrada nákladů řízení, přiznaná částka by šla k tíži konkursní podstaty a ve svém důsledku opět k tíži věřitelů úpadce, ale i k tomu, že pokud by stěžovatel při výkonu své funkce člena představenstva záložny jednal s odbornou péčí, mohl by činnost záložny, resp. dalších členů představenstva ovlivnit a zamezit vzniku nesrovnalostí v účetnictví záložny.
Stěžovatel poukazuje na "nepřehlednost a nelogičnost právního názoru zaujatého odvolacím soudem při rozhodování o nákladech řízení. Na jednu stranu považoval za správné rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II. o nákladech řízení mezi účastníky, kterým dle §150 o. s. ř. žalobci nestanovil povinnost uhradit náklady řízení žalovanému, na druhou stranu však v (posledním) odvolacím řízení o těchto nákladech řízení sám rozhodl dle kritéria poměru úspěchu ve věci dle §142 odst. 1 o. s. ř. Podle názoru stěžovatele bylo na místě aplikovat ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. i na řízení před soudem prvního stupně (i ta předchozí řízení odvolací), nejen řízení odvolací v posledním pořadí. Stěžovatel má za to, že odvolací soud zatížil řízení vadou v podobě nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro nedostatek důvodů, neboť z odůvodnění rozsudku se stěžovateli de facto nedostalo objasnění, jaké úvahy vedly odvolací soud k protichůdné aplikaci ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. jen pro (poslední) odvolací řízení oproti odvolacím soudem správně shledávané aplikaci opačného ustanovení §150 o. s. ř. soudem prvního stupně pro všechna řízení předcházející.
V souladu s ustanovením §32 zákona o Ústavním soudu vyzval soud účastníka řízení, Vrchní soud v Praze a Ing. Petr Haina, správce konkursní podstaty úpadce 1. Francouzská záložna, spořitelní a úvěrové družstvo, IČ: 25779397, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Vrchní soud v Praze nepovažuje stížnost za důvodnou, neboť dle názoru odvolacího soudu z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ze dne 2. 7. 2008 č. j. 26 Cm 155/2002-252 jednoznačně vyplývá, že soud prvního stupně při svém rozhodování aplikoval ustanovení §150 o. s. ř., podle kterého soud nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení účastníkovi, který by jinak měl nárok na jejich náhradu, přiznat, jsou-li dány důvody hodné zvláštního zřetele. Žalobce nebyl v řízení před soudem prvního stupně úspěšný a plně úspěšný byl žalovaný, kterému by jinak podle ustanovení §142 odst. l o. s. ř. příslušela náhrada nákladů řízení vůči neúspěšnému žalobci. Soud prvního stupně v dané věci shledal důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení úspěšnému žalovanému, a při svém rozhodování aplikoval ustanovení §150 o. s. ř., což výslovně v odůvodnění výroku II. svého rozsudku uvedl. Tomuto odůvodnění však neodpovídala formulace výroku II. rozsudku soudu prvního stupně "žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení". Dle názoru odvolacího soudu měl tento výrok být správně formulován "žalovanému se právo na náhradu nákladů nepřiznává". V rámci odvolacího řízení odvolací soud posuzoval i správnost aplikace ustanovení §150 o. s. ř. soudem prvního stupně a shledal ji opodstatněnou. Odvolací soud rovněž nesouhlasí ani s tvrzením stěžovatele o nelogičnosti rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení, když odvolací soud fakticky potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II. o nákladech řízení mezi účastníky a nestanovil povinnost uhradil náklady řízení žalovanému (stěžovateli), ale v odvolacím řízení o těchto nákladech rozhodl dle kritéria poměru úspěchu ve věci. Žalobce (stěžovatel) se proti rozsudku soudu prvního stupně odvolal v celém rozsahu. V odvolacím řízení nebyl ve věci samé úspěšný a úspěšný byl žalovaný. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení dle úspěchu ve věci podle ustanovení §142 odst. l o. s. ř. plně odpovídá výsledku odvolacího řízení a není na něm nic nelogického.
Ing. Petr Hain, správce konkursní podstaty úpadce 1. Francouzská záložna, spořitelní a úvěrové družstvo, IČ: 25779397 pozbyl věcnou pasivní legitimaci k řízení o ústavní stížnosti (jako vedlejší účastník), protože pohledávka úpadce za stěžovatelem byla pravomocným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. března 2010 č. j. 59 K 23/2001-1067 vyloučena ze soupisu konkursní podstaty, a proto i závazek s ní související, tj. závazek k úhradě nákladů řízení, se stal závazkem úpadce 1. Francouzská záložna, spořitelní a úvěrové družstvo.
Ústavní soud zaslal stěžovateli k odpovědi vyjádření účastníka řízení, ke kterému se však stěžovatel nijak nevyjádřil.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Nelze se přiklonit k názoru stěžovatele o "nelogičnosti" rozhodování obecného soudu stran nákladů řízení. V rámci odvolacího řízení odvolací soud posuzoval i správnost aplikace ustanovení §150 o. s. ř. soudem prvního stupně a shledal jí opodstatněnou a své rozhodnutí náležitě a podrobně zdůvodnil. Stran nákladů odvolacího řízení lze konstatovat, že žalobce se proti rozsudku soudu prvního stupně odvolal v celém rozsahu. V odvolacím řízení nebyl ve věci samé úspěšný a úspěšný byl žalovaný (stěžovatel). Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení dle úspěchu ve věci podle ustanovení §142 odst. l o. s. ř. plně odpovídá výsledku odvolacího řízení a ani Ústavní soud na něm neshledává nic nelogického.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě nedošlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. srpna 2010
Jiří Nykodým
předseda senátu