ECLI:CZ:US:2010:2.US.804.10.1
sp. zn. II. ÚS 804/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o návrhu stěžovatelky MUDr. L. V., advokátem nezastoupené, směřujícím proti usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 1. 2010, č. j. 1 Nc 2971/2009-159, a ze dne 1. 9. 2000, č. j. 25 Nc 126/2000-9, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 19. března 2009 obdržel Ústavní soud podání stěžovatelky, označené jako "Ústavní stížnost pro porušení práva na spravedlivý soudní proces a práva na zákonného soudce věci příslušného soudu". Stěžovatelka jím brojí proti rozhodnutím označeným v záhlaví a dožaduje se jejich zrušení.
Napadeným rozhodnutí č. j. 25 Nc 126/2000-9 rozhodl dne 1. 9. 2000 Krajský soud v Hradci Králové o žalobě stěžovatelky, podané k Okresnímu soudu v Hradci Králové a směřující právě proti Okresnímu soudu v Hradci Králové jako žalovanému, že všichni soudci tohoto okresního soudu jsou z projednávání a rozhodování věci vyloučeni a věc se postupuje k vyřízení Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí. Usnesení nabylo právní moci dne 3. 10. 2000.
Druhým napadeným usnesením (č. j. 1 Nc 2971/2009-159) Krajský soud v Hradci Králové zamítl návrh stěžovatelky na přikázání věci Okresnímu soudu v Hradci Králové.
Soudce zpravodaj, tak, jako v jiných případech, se musel nejprve zabývat návrhem z hlediska jeho formálních náležitostí, které na něj klade zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že podmínky k tomu, aby se vůbec mohl Ústavní soud zabývat návrhem meritorně, zde splněny nejsou.
Především stěžovatelka zkoumaný návrh podala sama, nikoliv prostřednictvím advokáta, jak bezpodmínečně vyžaduje §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Přitom na Ústavní soud se v minulosti obrátila již několikrát - vždy to bylo bez řádného zastoupení advokátem - a opakovaně tak byla o povinném zastoupení advokátem, jakož i o následcích nesplnění této procesní povinnosti, poučena. Řízení sp. zn. III. ÚS 358/07, sp. zn. I. ÚS 398/07, či sp. zn. I. ÚS 1953/08 dokonce skončila odmítnutím příslušných návrhů stěžovatelky pro nesplnění této podmínky ani v dodatečně poskytnuté lhůtě, ve věci sp. zn. II. ÚS 1021/08 dokonce Ústavní soud návrh pro absenci povinného zastoupení odmítl bez dalšího; návrh ve věci sp. zn. IV. ÚS 448/08 byl sice odmítnut z jiných důvodů, nicméně na povinné zastoupení v řízení před Ústavním soudem byla stěžovatelka v odůvodnění příslušného usnesení upozorněna.
V řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení - zejména o povinném zastoupení - dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než prostřednictvím advokáta, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a totožného poučování postupem formalistickým a neefektivním.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti soudce zpravodaj návrh za přiměřeného užití ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Dalšími formálními nedostatky návrhu (zejména absencí ústavněprávní argumentace) nemá smysl se při výše uvedenému zabývat.
Pokud jde o prvé z usnesení označených v záhlaví, to bylo navíc napadeno evidentně opožděně. Vydáno bylo dne 1. 9. 2000, z vyznačené doložky vyplývá, že právní moci nabylo dne 3. 10. 2000, návrh na jeho zrušení byl však Ústavnímu soudu podán až dne 19. 3. 2010. Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Proti předmětnému rozhodnutí občanský soudní řád žádný procesní prostředek nepřipouštěl. Proto lhůta k podání ústavní stížnosti počala běžet dnem doručení uvedeného rozhodnutí. Ustanovení zákona o délce lhůty k podání stížnosti je kogentní povahy a Ústavní soud nemůže tuto lhůtu prominout ani prodloužit, byť byla zmeškána o jediný den (srov. např. též usnesení IV. ÚS 248/96 dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní stížnost byla proto v části, kde směřovala proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 9. 2000, č. j. 25 Nc 126/2000-9, podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh podaný po lhůtě zákonem k tomu stanovené.
Nad rámec uvedeného soudce zpravodaj konstatuje, že návrhu stěžovatelky na zrušení rozhodnutí o návrhu na delegaci by tak jako tak nebylo možno vyhovět. Ustanovení §12 odst. 1 občanského soudního řádu nedává v případě splnění tam uvedených předpokladů, tj. vyloučení soudců daného soudu, možnost o jiném postupu uvažovat, přikázání věcí je formulováno jako imperativ. Pokud tedy byli všichni soudci Okresního soudu v Hradci Králové z projednávání a rozhodování stěžovatelčiny věci jednou vyloučeni a jako místně příslušný byl určen jiný soud, jsou následné návrhy na přikázání případu zpět Okresnímu soudu v Hradci Králové odsouzeny k nezdaru.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. dubna 2010
Jiří Nykodým
soudce zpravodaj