ECLI:CZ:US:2010:2.US.830.10.1
sp. zn. II. ÚS 830/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Václavem Horčíkem, advokátem se sídlem Masarykova 311, Rudná, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2010 sp. zn. 3 Tdo 1487/2009, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností brojí stěžovatel proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí Nejvyššího soudu. Tvrdí, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a dle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, přičemž se domáhá zrušení napadeného rozsudku.
Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 9. 6. 2009, č.j. 2 T 177/2008-92, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2009, č.j. 10 To 388/2009-108, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, který mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců, přičemž po tuto dobu mu byla uložena povinnost zdržet se osobního, písemného, telefonického i jakéhokoliv jiného styku s poškozenou G. E. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a zásadně mu proto nepřísluší vstupovat do ústavně vymezené rozhodovací pravomoci obecných soudů, pokud postup či rozhodnutí obecných soudů současně nepředstavují zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod. V opačném případě by se totiž zcela nepřípustně dostával do role další instance v systému všeobecného soudnictví. S ohledem na to, že převážná většina ústavních stížností se dovolává práva na spravedlivý proces a směřuje do oblasti výkladu a aplikace podústavního práva obecnými soudy, vymezil Ústavní soud typické situace, při nichž aplikace podústavního práva má za následek porušení základních práv a svobod. Jedná se o případy konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich interpretačních alternativ, a konečně případy svévolné aplikace podústavního práva (viz souhrnně sp. zn. III. ÚS 671/02 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 29. N. 10. str. 69). K žádnému takovému případu však ve věci stěžovatele nedošlo.
Přestože stěžovatel navrhuje v ústavní stížnosti zrušit pouze rozhodnutí Nejvyššího soudu, námitky v ústavní stížnosti koncipuje především proti rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně, s nimž se však obecné soudy vypořádaly.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů nelze zjistit, na základě čeho dospěly k závěru o vině. Ústavní soud však konstatuje, že obecné soudy závěr o vině stěžovatele řádně a přesvědčivě argumentačně podložily, k čemuž lze odkázat zejména na str. 3 odůvodnění usnesení odvolacího soudu.
Nelze přisvědčit ani námitce stěžovatele, že proti sobě stály pouze výpověď poškozené a výpověď stěžovatele. Jak vysvětlil například odvolací soud (na str. 3 usnesení), provedenými důkazy - především výpověďmi Mgr. Š. a MUDr. S. - bylo spolehlivě prokázáno, že stěžovatel obdobným způsobem poškozenou pronásledoval dlouhodobě a soustavně. Obě svědkyně uvedly, že počínání stěžovatele bylo natolik neúnosné, že ohrožovalo nejen psychický stav samotné poškozené, ale i chod úřadu práce (především lékařské posudkové služby, kde byla poškozená zaměstnána), přičemž odvolací soud konstatoval, že není těmto tvrzením důvodu nevěřit, neboť pokud by tomu tak nebylo, neměly by důvod do vztahů mezi stěžovatelem a poškozenou zasahovat, snažit se stěžovateli přístup do úřadu zakázat a zajišťovat poškozené doprovod spolupracovnic. I proto shledaly soudy jako přesvědčivou a věrohodnou výpověď poškozené, neboť měla oporu rovněž jiných provedených důkazech. Není proto pravdou, že by soudy nedostály požadavku důsledného zhodnocení proti sobě stojících výpovědí poškozené a výpovědi stěžovatele. Na uvedeném nic nemění ani skutečnost, že řidič autobusu, s nímž měla poškozená původně odjet, si ničeho neobvyklého na zastávce nevšiml (srov. str. 3 odvolacího usnesení).
Stěžovatel dále namítl, že přestože učinil návrh na provedení důkazu, soudy neodůvodnily jeho neprovedení, avšak neuvádí, o který důkazní návrh se jedná. Tato námitka je tudíž neurčitá, a z logiky věci vylučuje svou věcnou přezkoumatelnost ze strany Ústavního soudu. Nemůže být úkolem Ústavního soudu perfekcionalisticky studovat spis a pokoušet se podřadit pod jeho tu kterou část konkrétní námitku stěžovatele. Pokud měl stěžovatel na mysli důkazní návrh výslechem svědkyně Bukáčkové, jeho odmítnutí odvolací soud odůvodnil (srov. str. 3 usnesení).
Konečně stěžovatel namítal, že v řízení nebyla zjištěna žádná skutečnost odůvodňující obavu, že poškozená v jeho přítomnosti nevypoví pravdu, za splnění i dalších podmínek stanovených v §209 odst. 1 tr. řádu. S touto otázkou se však řádně a přesvědčivě vypořádal již Nejvyšší soud v napadeném usnesení, což stěžovatel opomíjí (srov. str. 4 napadeného usnesení: "soud dospěl k závěru, že u poškozené je dána důvodná obava, že v přítomnosti obviněného nevypoví pravdu, když zjevně vycházel z konkrétních okolností projednávaného případu, s přihlédnutím k charakteru označeného trestného činu, k osobám obviněného i poškozené, která byla osobou mající strach z obviněného, který ji dlouhodobě pronásledoval a přes její nesouhlas a odpor se pokoušel s ní i nadále udržovat vztah. Pokud soud za daných okolností postupoval způsobem upraveným v ustanovení §209 odst. 1 tr. ř. za současného respektování i dalších podmínek v něm uvedených, kdy po návratu do jednací síně byl dovolatel seznámen s obsahem výpovědi poškozené, mohl se k ní vyjádřit a aniž by se s poškozenou setkal, mohl jí prostřednictvím předsedy senátu klást otázky, nelze takový postup soudu označit do té míry neproporcionální, že by zasáhl (omezil) jeho právo na obhajobu.").
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. května 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu