ECLI:CZ:US:2010:2.US.891.09.1
sp. zn. II. ÚS 891/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti J. G., zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem Davídkova 27, Praha 8, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. listopadu 2008 č. j. 1 Nt 1534/2008-13 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2009 č. j. 9 To 16/2009-24, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 10 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byl dne 10. dubna 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím stěžovatel brojil proti v záhlaví označeným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 10 a Městského soudu v Praze. Tvrdil, že obecné soudy nepostupovaly v dané věci nestranně, čímž porušily jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas a splňuje i veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k jejímu věcnému přezkumu. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 1 Nt 1534/2008, a dále spis téhož soudu, sp. zn. 3 T 50/2008, z nichž zjistil následující, pro řízení o ústavní stížnosti rozhodující skutečnosti.
Proti stěžovateli bylo dne 23. ledna 2008 zahájeno trestní stíhání pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), a to jako zvlášť nebezpečného recidivisty ve smyslu ustanovení §41 odst. 1 trestního zákona. V souvislosti s uvedeným trestním řízením podal dne 1. dubna 2008 stěžovatel prostřednictvím svého obhájce návrh na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu dle §33 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), jež odůvodnil tím, že nevlastní žádný nemovitý ani movitý majetek, nemá žádné finanční úspory, v období před vzetím do vazby (v níž setrvával od svého zadržení od 22. ledna 2008) nepracoval a jediným jeho příjmem byla podpora ve výši 2.800,- Kč měsíčně, kterou však již bezprostředně před vzetím do vazby nepobíral. Podaný návrh doložil čestným prohlášením a výpisem z katastru nemovitostí osvědčujícím, že nevlastní žádné nemovitosti.
Obvodní soud pro Prahu 10 návrh stěžovatele na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu zamítl usnesením ze dne 21. listopadu 2008 č. j. 1 Nt 1534/2008-13, neboť dospěl k závěru, že stěžovatel náležitým způsobem neosvědčil, že nemá dostatečných prostředků, aby si hradil náklady obhajoby. Poukázal na skutečnost, že stěžovatel se dopouštěl trestné činnosti zejména z důvodů fiskálního zájmu a před vzetím do vazby bydlel v hotelu, v němž ubytování na jednu noc stálo 1.055,- Kč.
Rozhodnutí soudu prvního stupně napadl stěžovatel stížností, kterou Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. ledna 2009 č. j. 9 To 16/2009-24 postupem podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou zamítl. Ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval, že stěžovatel náležitě nedoložil tvrzený nedostatek finančních prostředků. Vlastní prohlášení stěžovatele nemělo podle stížnostního soudu "žádnou hodnotu" i s ohledem na to, že stěžovatel lhal v rámci meritorního projednání své trestní věci, kdy bylo navzdory jeho obhajobě dokázáno, že systematicky, výdělečně a ve velkém rozsahu distribuoval drogu dalším osobám. Za nedostatečné označil soud doložení majetkových poměrů toliko výpisem z katastru nemovitostí, podle jeho názoru bylo třeba předložit například i výpis z evidence motorových vozidel. O dobré ekonomické situaci stěžovatele naproti tomu svědčily jednak soudem prvního stupně zmiňované vysoké výdaje vynakládané za luxusní ubytování v hotelu, tak i jeho finančně velmi náročný způsob života, spojený s užíváním drog. Finanční možnosti stěžovateli dokonce dovolovaly půjčit svým příbuzným těsně před vzetím do vazby částku 25.000,- Kč a jeho rodině umožňovaly majetkové poměry poskytovat mu 1.000,- Kč denně na bydlení v hotelu. Za nestandardní považoval soud také vznik smluvního vztahu mezi stěžovatelem a jeho obhájcem, který přijal zmocnění stěžovatele zastupovat, přestože nebylo jisté, zda mu údajně nemajetný klient zaplatí. Tyto okolnosti, posuzováno zejména z hlediska celkové rodinné, ekonomické a osobní situace, svědčily podle Městského soudu v Praze o nepravdivosti argumentace stěžovatele o jeho nemajetnosti, nehledě na zcela nedostatečně doloženou žádost o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu.
V ústavní stížnosti stěžovatel vyjádřil nesouhlas s názorem obecných soudů, podle nějž náležitým způsobem neosvědčil, že jeho finanční situace mu znemožňuje hradit náklady obhajoby. Je přesvědčen, že svou žádost doložil dle zákona dostatečně, a pokud soud prvního stupně zastával opačný názor, měl možnost ho vyzvat k doložení dalších dokladů, což neučinil.
Stěžovatel se rovněž ohradil proti jednotlivým tvrzením soudů. Uvedl, že nelze spojovat výpověď v trestním řízení, kde měl právo hájit se způsobem, jak uzná za vhodné, s věrohodností jeho tvrzení, že je nemajetný. Pokud se měl trestné činnosti dopouštět z fiskálního zájmu, pak tato skutečnost nevypovídá nic o tom, že by v době volby obhájce vlastnil jakékoliv finanční prostředky či jiný majetek. Ve vztahu ke svému ubytování v hotelu stěžovatel poznamenal, že na bydlení mu finanční prostředky ve výši 8.000,- Kč poskytla jeho sestra, posléze byly zajištěny Policií ČR. Nicméně se domnívá, že pro posouzení nároku na přiznání obhajoby bezplatné je rozhodná doba zvolení obhájce, nikoliv doba předcházející. Skutkovému stavu konečně neodpovídá ani tvrzení stížnostního soudu stran stěžovatelem poskytnuté půjčky ve výši 25.000,- Kč. Zmíněné finanční prostředky stěžovatel půjčil své příbuzné již v roce 2004, před nástupem výkonu trestu, přičemž peníze mu příbuzná vrátila před současným vzetím do vazby. Tyto pak použil na dočasné vyřešení svého bydlení a na zakoupení drogy pro svou potřebu. Závěrem stěžovatel poukázal na průtahy při rozhodování o jeho návrhu na přiznání bezplatné obhajoby, kdy soud prvního stupně vydal rozhodnutí až půl roku poté, co stěžovatel příslušný návrh k soudu podával. Ze shora uvedeného dle stěžovatele jasně vyplývá, že nepřiznáním nároku na bezplatnou obhajobu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
V doplňujícím podání, doručeném Ústavnímu soudu dne 26. května 2009, stěžovatel odkázal na řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 3 T 86/2008, ve kterém mu byl po předložení stejných dokladů osvědčujících nedostatek finančních prostředků na hrazení nákladů obhajoby a za stejné situace usnesením ze dne 14. května 2009 nárok na bezplatnou obhajobu přiznán.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Obvodní soud pro Prahu 10 plně odkázal na argumentaci obsaženou v příslušných usneseních soudů prvního a druhého stupně.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření odmítl námitky stěžovatele jako nepodložené a taktéž odkázal na odůvodnění napadeného usnesení ze dne 27. ledna 2009 č. j. 9 To 16/2009-24.
Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a příslušného spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh není důvodný.
Ústavní soud nejdříve podotýká, že posuzoval ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava"), tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. S ohledem na zjištěné skutečnosti dospěl k závěru, že k porušení principů, obsažených v Listině základních práv a svobod, opravňujících zásah Ústavní soudu, nedošlo.
V posuzované věci obecné soudy skutkovými i právními zjištěními shledaly nepravdivou argumentaci o nemajetnosti stěžovatele, a odmítly proto jeho návrh na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu. Obecnými soudy přijaté závěry stěžovatel zpochybňuje a trvá na tom, že je nemajetný, což dle jeho názoru také řádně doložil.
Ustanovení poslední věty článku 40 odst. 3 Listiny obsahuje pravidlo, že obviněný je zásadně povinen uhradit náklady za poskytnutí právní pomoci. Ponechává přitom ale zákonodárci prostor k tomu, aby zákonem určil podmínky, za nichž právní pomoc bude poskytnuta obviněnému bezplatně.
Dle ustanovení §33 odst. 2 trestního řádu, osvědčil-li obviněný, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení soudce, že má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. Vyplývá-li ze shromážděných důkazů, že obviněný nemá dostatek prostředků na náhradu nákladů obhajoby, může, je-li to třeba k ochraně práv obviněného, rozhodnout předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce o nároku na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu i bez návrhu obviněného. V případech uvedených ve větě první a druhé náklady obhajoby zcela nebo zčásti hradí stát.
Ústavní soud v obdobných případech v minulosti uplatňoval svou přezkumnou pravomoc velmi restriktivně (srov. např. usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 343/02 či sp. zn. II. ÚS 495/02, dostupná v on-line databázi rozhodnutí http://nalus.usoud.cz), přičemž opakovaně zdůraznil, že posouzení, zda jsou v konkrétním případě dány důvody přiznání nároku dle §33 odst. 2 trestního řádu, náleží toliko soudům obecným. Ústavní soud tuto pravomoc obecných soudů respektuje s tím, že do ní zasahuje pouze výjimečně, jen když je nucen korigovat zvláště závažné excesy, mající za následek porušení ústavně zaručených práv. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, což by znamenalo, že takovéto rozhodnutí soudu je založeno na prvcích libovůle.
Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, je odmítnutí návrhu na přiznání bezplatné obhajoby odůvodněno tím, že stěžovatel neosvědčil náležitým způsobem, že nemá dostatečné prostředky k úhradě nákladů obhajoby, před vzetím do vazby vedl finančně velmi náročný způsob života, vynakládal vysoké výdaje za luxusní ubytování v hotelu, jeho finanční možnosti mu dokonce dovolovaly těsně před vzetím do vazby půjčit svým příbuzným částku 25.000,- Kč a jeho rodina mu naopak denně poskytovala 1.000,- Kč na bydlení v hotelu.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 3 T 50/2008, který měl Městský soud v Praze při svém rozhodování o stížnosti J. G. rovněž k dispozici, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel v době před vzetím do vazby skutečně bydlel v hotelu, ale jak je patrné ze sdělení ředitele hotelu (ze dne 20. února 2008 založeném na č. l. 148), bylo za nájem dvoulůžkového pokoje na období od 11. ledna 2008 do 31. ledna 2008, tj. za 21 dní, celkem zaplaceno 6.000,- Kč. Totožnou částku uváděl stěžovatel u hlavního líčení konaného dne 20. května 2008 s tím, že peníze mu dala jeho sestra.
Pokud jde o půjčku ve výši 25.000,- Kč poskytnutou stěžovatelem příbuzným údajně před jeho vzetím do vazby, ze spisu se podává, že stěžovatel zmíněnou částku půjčil své neteři před nástupem do výkonu trestu v roce 2000 (č. l. 172, 173 a 176 spisu Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 3 T 50/2008), resp. v roce 2004, jak je tvrzeno v ústavní stížnosti. Neteř mu půjčku vrátila v lednu 2008, tedy těsně před vzetím stěžovatele do vazby, přičemž tyto peníze stěžovatel dle svého vyjádření použil na nákup drogy.
Z odůvodnění rozhodnutí, zejména soudu odvolacího, je zřejmé, že se náležitě zabýval jak doložením majetkových poměrů stěžovatele, tak jeho osobními poměry i poměry celé rodiny. Ústavní soud musí částečně přisvědčit námitkám stěžovatele týkajícím se nepřesných údajů ohledně výše částky hrazené za ubytování, jakož i termínu poskytnutí půjčky stěžovatelem, resp. jejího vrácení.
Ústavní soud posuzuje v souvislosti s právem na spravedlivý proces zakotveným v čl. 36 odst. 1 Listiny, zda řízení bylo jako celek spravedlivé, zda účastníku řízení byla zachována veškerá jeho procesní práva atd. Z takto nastíněného přístupu Ústavního soudu je zřejmé, že ne každé pochybení obecného soudu dosahuje intenzity, kterou lze považovat za porušení zákazu libovůle ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny, jejímž důsledkem je porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
V projednávané věci vycházel, zejména soud odvolací, při posuzování poměrů stěžovatele, odůvodňujících poskytnutí bezplatné obhajoby, z nesprávné výše částky uhrazené stěžovatelem za ubytování v hotelu. Z hlediska poměrů stěžovatele však nebyla, dle názoru Ústavního soudu, podstatnou výše uhrazené částky, ale okolnost, že stěžovatel (údajně nemajetný) byl ubytován dlouhodoběji v hotelu, což dokreslovalo způsob jeho života nenasvědčující nemajetnosti.
Nepřesnost ohledně termínu poskytnutí půjčky stěžovatelem (tj. nikoliv před vzetím do vazby, ale pře nástupem výkonu trestu před několika lety) a naopak vrácení částky 25.000,- Kč ještě před vzetím do vazby by nemohla vést k jinému závěru obecného soudu ohledně poměrů stěžovatele za situace, kdy dle jeho tvrzení byla použita na nákup drog pro vlastní potřebu a úhradu bydlení v hotelu.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel se mýlí, pokud se domnívá, že pro posouzení žádosti o přiznání práva na bezplatnou obhajobu je rozhodná pouze doba zvolení obhájce. Pro právní posouzení otázky, zda obviněný splňuje podmínky nároku na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu předpokládané v §33 odst. 2 trestního řádu, není rozhodující jen momentální finanční situace obviněného, ale jeho celkové ekonomické a osobní poměry včetně jeho pohledávek vůči třetím osobám (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 3 Tz 46/98). Za situace, kdy obviněný v žádosti o přiznání bezplatné obhajoby tvrdí, že je nemajetný, ačkoliv v době nedlouho předcházející podání žádosti prokazatelně finančními prostředky disponoval a současný nedostatek prostředků vznikl proto, že obviněný s finančními prostředky, které měl k dispozici, naložil lehkomyslně (nebo způsobem, který nechce vysvětlit), nemůže být důvodem pro uplatnění nároku na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu.
Existence rozhodnutí obecných soudů v jiných řízeních, jež v otázce uvedeného nároku dospěly k odlišnému závěru, postrádá v dané věci pro posouzení ústavní konformity napadených rozhodnutí většího významu. Platí sice obecná zásada, že v podobném je třeba podobně rozhodovat (de similibus eadem est judicium), v případě rozhodování soudů o nároku dle §33 odst. 2 trestního řádu je však třeba mít na zřeteli, že posouzení poměrů pachatele odvisí od okolností ze své podstaty proměnlivých, které je navíc nutno zkoumat v kontextu konkrétní trestní kauzy, v níž se o přiznání bezplatné obhajoby jedná.
Stejně tak nebylo možno přisvědčit stěžovateli stran jeho výtky týkající se postupu soudu prvního stupně, který pochybil, jestliže jej nevyzval k předložení dalších dokladů osvědčujících spornou nemajetnost, neboť tak učinil zasláním příslušného formuláře (č. l. 12 spisu Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 1 Nt 1534/2008).
Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud neshledal v postupu a rozhodnutí obecných soudů stěžovatelem tvrzené porušení jeho ústavně zaručeného práva, a proto podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu