ECLI:CZ:US:2010:2.US.90.10.2
sp. zn. II. ÚS 90/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Františka Duchoně v právní věci stěžovatele K. T., právně zastoupeného Mgr. et Mgr. Patrikem Tauerem, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 126, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2009 č. j. 26 Cdo 3664/2008-199 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2008 č. j. 58 Co 593/2007-178, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která splňovala i další náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro zkrácení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a také podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V ústavní stížnosti tvrdil, že obecné soudy vyššího stupně porušily procesní předpisy a konaly zcela nepředvídatelně, čímž mu odňaly možnost důsledně hájit svá procesní práva. Překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu dovozoval ze skutečnosti, že tento soud změnil rozhodnutí soudu prvého stupně, aniž by nejdříve svůj právní názor předestřel, zopakoval dokazování a dal stěžovateli poučení podle §118a o. s. ř. Tuto námitku stěžovatel přednesl i ve svém dovolání a dovolací soud se jí také věcně zabýval, ovšem podle stěžovatele neméně překvapivě, neboť sice na prvém místě odkázal na samotnou judikaturu Ústavního soudu, aby posléze uzavřel, že odlišné hodnocení důkazů a v důsledku tohoto i odlišné právní posouzení vůbec nebylo překvapivé a neneslo znaky libovůle.
Ústavní soud si k projednávané věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 27 C 74/2002, z něho zjistil následující:
V projednávané věci Obvodní soud pro Prahu 4 v pořadí již třetím rozsudkem ze dne 26. 9. 2007 č. j. 27 C 74/2002-146 opětovně zamítl žalobu o přivolení k výpovědi z nájmu bytu žalobkyně Městské části Praha 4 poté, co Městský soud v Praze jako soud odvolací svými předchozími usneseními ze dne 12. 4. 2005 č. j. 54 Co 177/2005-71 a ze dne 18. 10. 2006 č. j. 58 Co 242/2006-121 vždy k odvolání žalobkyně jeho zamítavé rozsudky zrušil a věc soudu prvého stupně vrátil k dalšímu řízení.
Proti shora uvedenému rozsudku soudu prvého stupně brojila žalobkyně svým v pořadí již třetí odvoláním, o kterém rozhodl Městský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 6. 2. 2008 č. j. 58 Co 593/2007-178 tak, že rozsudek soudu prvého stupně změnil a k výpovědi z nájmu předmětného bytu přivolil. Současně žalovanému stěžovateli uložil předmětný byt vyklidit a vyklizený žalobkyni předat do 15 dnů po zajištění přístřeší, nejdříve po uplynutí výpovědní lhůty. Z rozsudku se sestává, že odvolací soud po přezkoumání napadeného rozsudku i řízení, které mu předcházelo, dospěl k závěru, že odvolání je zcela důvodné, neboť soud prvého stupně opět pominul veškeré hlavní důvody vedoucí ke zrušení jeho posledního rozhodnutí. Přes pochybení soudu prvého stupně, která se projevila v rámci hodnocení v řízení provedených důkazů a odrazila se i v odůvodnění rozsudku, odvolací soud zvážil, že podmínky pro změnu rozhodnutí ve smyslu 220 odst. 1 a) o. s. ř. jsou splněny, tedy že soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoli v podstatě správně zjistil skutkový stav, neboť z provedených důkazů podle odvolacího soudu jednoznačně vyplývalo, že žalobcem uplatněné výpovědní důvody naplněny byly. Soud prvého stupně potřebné důkazy provedl, ale přesto jim jednotlivě nevěnoval dostatečnou pozornost, resp. jejich obsahy evidentně nesprávně pochopil a vyložil. Odvolací soud uvedl, že v souzené věci žalobkyně tvrdila všechny rozhodné skutečnosti, k jejich prokázání nabídla důkazy a tyto důkazy svým obsahem měly schopnost pravdivost tvrzení prokázat. Podle odvolacího soudu bylo stěží představitelné, jaké jiné důkazy by měla žalobkyně, coby pronajimatel, ještě soudu předložit. Soud prvého stupně dal naopak v systému důkazů naprosto neodůvodněně přednost výpovědi žalovaného stěžovatele, která je svou povahou pouze procesním způsobem upraveným tvrzením účastníka a v řízení byla podpořena jen důkazy se sníženou věrohodností pro vztah osob svědčících v jeho prospěch. Podle odvolacího soudu totiž byla z písemného odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně zřejmá jeho očividná snaha za každou cenu vytvořit zdání objektivního rozhodnutí, a to vytvářením názoru o rozhodné době a v návaznosti na to zpochybněním věrohodnosti svědků žalobkyně.
Výše uvedené rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které bylo shledáno dovolacím soudem přípustné, avšak dovolací soud dospěl k závěru, že se stěžovateli nepodařilo správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit a svým rozsudkem ze dne 20. 10. 2009 č. j. 26 Cdo 3664/2008-199 dovolání zamítl.
Ústavní soud k projednávané ústavní stížnosti připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) není součástí soustavy obecných soudů a není tak oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti v každém případě, kdy dochází k porušení běžné zákonnosti nebo nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině jednoduchého práva. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů současně porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzením obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí i celého spisového materiálu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ustanovení §220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ukládá odvolacímu soudu změnit rozsudek nebo usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení nebo pro jeho zrušení a jestliže soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoli správně zjistil skutkový stav.
Za rozhodnutí, pro které se v judikatuře Ústavního soudu vžilo označení překvapivé rozhodnutí, lze zpravidla považovat rozhodnutí, kterým soud druhého stupně buďto potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, avšak z jiného důvodu, než o který se opíralo rozhodnutí soudu prvního stupně, anebo rozhodnutí, kterým soud druhého stupně změní rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak vysloví právní závěr, který nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vůbec předvídat. V takových případech Ústavní soud rozhodnutí soudu druhého stupně zpravidla ruší, neboť účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost právně i skutkově argumentovat.
Ústavní soud má však za to, že taková skutková a právní situace v této věci nenastala. Právní názor, který odvolací soud zaujal v napadeném rozhodnutí, totiž nebyl pro stěžovatele ničím novým. Zejména jej po celou dobu sporného řízení před obecnými soudy uplatňovala žalobkyně ve své žalobě, odpovídala tomu ostatně i její skutková tvrzení, a opakovaně jej přednesla také v rámci odvolání před soudem odvolacím. Stěžovatel s tímto právním názorem byl opakovaně konfrontován a během řízení na něj procesně reagoval, když využil možnosti písemného vyjádření, poskytl účastnickou výpověď a rovněž ke svým tvrzením navrhl důkazy, které byly soudem provedeny a hodnoceny. Nelze tedy přisvědčit tvrzení stěžovatele, že mu byla v řízení odňata možnost svá procesní práva uplatnit. Rozumnou oporu rovněž postrádá námitka stěžovatele týkající se zanedbání poučovací povinnosti odvolacího soudu ve vztahu ke změněnému právnímu názoru na danou věc. Jakoby stěžovatel přehlédl, že napadenému rozsudku odvolacího soudu předcházela další dvě jeho zrušující rozhodnutí. Jestliže v prvém případě odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvého stupně pro jeho nepřezkoumatelnost, kdy zejména nebylo zřejmé, proč neprovedl důkazy navržené žalobkyní a neřešil zjevné rozpory v provedených důkazech, pak ve svém druhém rušícím rozsudku byl nucen konstatovat, že soud prvého stupně nepostupoval zcela důsledně v intencích naznačených odvolacím soudem, přičemž závěry soudu prvého stupně obsažené v jeho dalším zamítavém rozhodnutí nemají oporu v provedeném dokazování, nadto pomíjejí smysl zákonné hmotněprávní úpravy obsažené v ustanovení §711 občanského zákoníku. Odvolací soud nabádal soud prvého stupně, aby se řídil zásadami logiky a posuzoval důkazy s přihlédnutím k jejich významu v hierarchii důkazů z hlediska jejich důkazní síly. Přitom až návodně poukazoval na skutečnosti tvrzené žalobkyní. Ústavní soud se proto domnívá, že již v odůvodnění zrušujícího rozsudku ze dne 18. 10 2006 č. j. 58 Co 242/2006-121 (viz str. 3 rozsudku prvý odstavec), zazněl jeho právní názor, který posléze odvolací soud vtělil do napadeného rozsudku, tj. že skutečností tvrzené žalobkyní naplnění uplatněných výpovědních důvodů podle §711 odst. 1 písm. d), h) občanského zákoníku prokazují. V těchto souvislostech nebylo možné považovat napadené rozhodnutí odvolacího soudu pro stěžovatele za nepředvídatelné.
Za opodstatněnou nelze považovat ani výtku týkající se nerespektování zásady dvojinstančnosti (tato zásada v občanskoprávním řízení ani ústavně garantována není). Stěžovateli nebylo odňato právo na přezkum právního názoru odvolacího soudu, neboť námitky proti němu uplatnil v dovolání a Nejvyšší soud se jimi ve svém rozhodnutí zabýval.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Jakkoliv pak může být rozhodnutí z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.
Ústavní soud tedy uzavřel, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, a proto byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Vzhledem k výsledku řízení neshledal Ústavní soud podmínky pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu