ECLI:CZ:US:2010:2.US.927.10.1
sp. zn. II. ÚS 927/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. P., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Stachem, advokátem Advokátní kanceláře J. Masaryka 632, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 12. 2009 čj. 29 Cdo 5198/2007-145, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo zamítnuto dovolání, jímž se domáhal zrušení rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 7. 2007, č.j. 5 Cmo 352/2007-119. Tímto rozhodnutím nebylo vyhověno jeho odvolání proti rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 10. 2006 č.j. 33 Cm 139/2006-90, kterým byl poté, kdy byl potvrzen jako jediný dědic po zemřelém (původně žalovaném) J. P., s odkazem na ust. §107 odst. 2 a 4 o.s.ř. , označen za účastníka řízení.
Stěžovatel v řízení u obecných soudů namítal nedostatek své pasivní legitimace, neboť nebyly splněny podmínky §107 odst. 2 o.s.ř. Zákon nestanoví bezvýjimečnou univerzální sukcesi, ale stanoví, že procesním nástupcem je ten z dědiců, který převzal právo nebo povinnost. Na stěžovatele přešla odpovědnost za zůstavitelovy dluhy pouze v rozsahu stanoveném rozhodnutím o dědictví, v němž však pohledávka uplatněná v předmětném soudním řízení není a žalobcem ani uplatněna nebyla.
Stěžovatel proto nesouhlasí s tím, že pro závěr o tom, s kým bude soud v řízení pokračovat, je zcela nerozhodné, zda dědic za dluhy odpovídá či nikoliv. Tvrzení, že důvodnost obrany žalovaného soud prověřuje až při rozhodování ve věci samé, případně až v řízení o výkonu rozhodnutí, je nepřijatelné a stěžovatele by stavělo do výrazně nepříznivé situace, neboť by proti němu bylo vedeno soudní, případně exekuční řízení za situace, kdy nejsou splněny podmínky pro to, aby byl vůbec účastníkem nalézacího řízení. V rámci řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu se nemůže soud zabýval ničím jiným, než podanými námitkami, a tudíž nemůže ani řešit otázku, zda a v jakém rozsahu navrhovatel za uplatněný směnečný nárok odpovídá.
Podle názoru stěžovatele nelze bez dalšího oddělit procesní nástupnictví od hmotně právní podstaty, jak to vyplývá z napadeného rozhodnutí, neboť není automaticky právním nástupcem každý dědic, ale jen ten, který podle výsledků dědického plnění převzal právo nebo povinnost, o níž v řízení jde. Nepřevzal-li tedy stěžovatel žádné takovéto právo ani povinnost, nemůže být procesním nástupcem dle cit. §107 odst. 2 o.s.ř.
Krajský soud v Hradci Králové směnečným platebním rozkazem ze dne 19. 12. 2002 uložil žalovaným zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 1 299 709,96 Kč s přísl. Proti směnečnému platebnímu rozkazu podal námitky i první žalovaný (otec stěžovatele), přičemž dříve, než o námitkách soud rozhodl, zemřel. Okresní soud v Hradci Králové usnesením ze dne 29. června 2006, č. j. D 2018/2004-80 schválil dohodu dědiců o vypořádání dědictví, podle které dědictví nabývá stěžovatel. Rozhodnutím byla určena obvyklá cena majetku a výše dluhů zůstavitele a bylo stanoveno, že dědictví je předluženo o částku 256 067,60 Kč. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že dědicové neuznali pohledávku žalobkyně, která je předmětem řízení o směnečném platebním rozkazu, a tato pohledávka nebyla do soupisu aktiv a pasiv dědictví zařazena.
Obecné soudy dospěly k závěru, že při rozhodování podle ustanovení §107 o.s.ř. o tom, s kým bude soud v řízení pokračovat poté, co dosavadní účastník ztratil po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení, soud nezkoumá, v jaké výši právní nástupce dosavadního účastníka řízení odpovídá za jeho dluhy (§470 odst. 1 obč.zák.). Důvodnost obrany žalovaného, založené na tvrzení, že podle ustanovení §470 odst. 1 obč. zák. odpovídá za dluhy zůstavitele, které na něj přešly zůstavitelovou smrtí, jen do výše nabytého dědictví, soud prověřuje až při rozhodování ve věci samé. V řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu je navíc nutné správnost směnečného platebního rozkazu posuzovat podle stavu, který zde byl v okamžiku jeho vydání. Skutečnosti, k nimž došlo až po této době, důvodem ke zrušení směnečného platebního rozkazu být nemohou a taková procesní obrana žalovanému přísluší až v řízení o výkonu rozhodnutí (sp. zn. 29 Odo 1770/2006 sp. zn. 29 Cdo 1616/2008).
Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že považuje argumentaci stěžovatele za nepřiléhavou a na závěrech formulovaných ve svém rozhodnutí trvá.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným rozhodnutím z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Stěžejní otázkou v projednávané věci bylo posouzení, zda se stěžovatel stal procesním nástupcem zemřelého účastníka, tedy zda byly splněny podmínky pro pokračování v řízení dle §107 o.s.ř. (...jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. Ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popř. ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o nějž v řízení jde. Ten, kdo nastupuje do řízení na místo dosavadního účastníka řízení, musí přijmout stav řízení, jaký tu je v době jeho nástupu do řízení. Neumožňuje-li povaha věci v řízení pokračovat, soud řízení zastaví.)
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v souladu s právní úpravou vyčkaly na právní moc rozhodnutí o projednání dědictví a poté při rozhodování o nástupnictví dle §107 o.s.ř. v návaznosti na rozhodnutí o dědickém řízení opodstatněně rozhodly, že stěžovatel, který byl jediným dědicem po zůstaviteli, se stal procesním nástupcem zůstavitele v řízení týkajícím se směnečného platebního rozkazu. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů, a proto na jejich závěry odkazuje.
Jakkoliv je situace stěžovatele ztížena specifiky řízení o námitkách o směnečném platebním rozkazu, jak ostatně konstatoval i Nejvyšší soud, nezbývá než, aby stěžovatel své námitky, kterým lze přiznat s ohledem na ustanovení §470 odst. 1 a §471 odst.2 obč. zák. opodstatněnost, uplatnil až v řízení o výkonu rozhodnutí (pokud ovšem nedojde ke zrušení směnečného platebního rozkazu na základě již uplatněných námitek).
Vzhledem k tomu, že, jak Ústavní soud ověřil, Nejvyšší soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu