ECLI:CZ:US:2010:2.US.95.10.1
sp. zn. II. ÚS 95/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. P. M., zastoupeného Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem se sídlem Na Sadech 21, České Budějovice, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2009, č. j. 32 Cdo 3762/2007-294 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 11. 2006 č. j. 22 Co 3131/2005-241, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 1. 2010, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výroku III. rozsudku Nejvyššího soudu a potvrzujícího výroku rozsudku krajského soudu. Tvrdí, že těmito výroky byla porušena jeho ústavní práva garantovaná čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 2 odst. 3 Ústavy.
Stěžovatel má za to, že obecné soudy všech stupňů nesprávně posoudily námitku promlčení, kterou v průběhu řízení vznesl. Rekapituluje průběh rozhodování o této námitce před soudy jednotlivých stupňů. Zásadně nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu, že v dané věci nejsou vzhledem k ustanovení §392 odst. 2 obchodního zákoníku použitelné předpisy práva občanského. Dle něj uvedené ustanovení obchodního zákoníku ani jeho jiné ustanovení nestanoví okamžik běhu promlčecí doby v případě právního úkonu věřitele učiněného podle §565 občanského zákoníku, a proto je nutné podpůrně aplikovat normy občanského zákoníku. Pokud žalobkyně vyzvala první žalovanou z důvodu neplnění úvěrových splátek ke splacení celého zbytku dluhu, dle názoru stěžovatele se touto výzvou celý dluh stal splatným dle ustanovení §110 odst. 2 věty druhé občanského zákoníku ke dni splatnosti poslední nesplacené splátky, nikoli ke dni zesplatnění zbytku dluhu, jak odůvodňují soudy.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 24 C 209/2004 bylo zjištěno, že výrokem I. rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 6. 2005 č. j. 24 C 209/2004-74 bylo uloženo žalovanému č. 1 společnosti Pro Silva, a. s., se sídlem Rudolfovská 21/1986, České Budějovice, zaplatit žalobkyni Volskbank CZ, a. s., se sídlem Heršpická 5, Brno, částku 2.205.779, 26 EUR s přísl. úroky. Výrokem II. uvedeného rozsudku bylo uloženo stěžovateli a Ing. J. S., aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni 2.062.327,16 EUR s přísl. úrokem. Výrokem III. bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, podle nichž byla dne 7. 8. 1996 uzavřena mezi žalobkyní a první žalovanou smlouva o úvěru, na jejímž základě byl první žalované poskytnut úvěr ve výši 24.000.000,- ATS a první žalovaná se jej zavázala splácet ve čtvrtletních splátkách po 1.000.000,- ATS. Splnění tohoto závazku bylo mj. zajištěno ručením druhého a třetího žalovaných založeným smlouvami o ručení. Bylo dohodnuto, že při neplnění podmínek smlouvy je žalobkyně oprávněna požadovat splacení úvěru včetně úroků před lhůtou splatnosti. Přípisem z 1. 11. 1999 žalobkyně prohlásila celou zbývající část úvěru za splatnou, neboť první žalovaná úvěr řádně nesplácela. Soud dospěl k závěru o platnosti smlouvy o úvěru i ručitelského závazku. Námitku promlčení práva neshledal důvodnou. Ustanovení §392 odst. 2 věty druhé obchodního zákoníku vyložil tak, že čtyřletá promlčecí doba celého zbytku nesplaceného úvěru počala běžet od doby splatnosti nesplněného , tj. "zesplatněného" závazku.
O odvolání žalovaných rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným rozsudkem tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, pokud bylo prvnímu žalovanému uloženo zaplatit žalobci 1.327.536,78 EUR s přísl. a druhému a třetímu žalovaným uloženo zaplatit žalobci 1.184.084,68 EUR s přísl. úroky, a ve zbývající části žalobu zamítl. Rozhodl též o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně se ztotožnil s výjimkou posouzení námitky promlčení dílčích plnění. Uvedl, že ustanovení §392 odst. 2 věty druhé obchodního zákoníku je nutné vykládat ve spojení s větou první téhož ustanovení tak, že běží "nová" promlčecí doba ve vztahu k té části celého nesplněného závazku, ohledně níž promlčecí doba dílčích plnění ještě plynout nezačala. K námitce žalovaných připomněl, že úprava promlčení v obchodním zákoníku má komplexní podobu, a nelze tedy ani analogicky použít ustanovení občanského zákoníku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobkyně a druhý a třetí žalovaný dovolání, o němž Nejvyšší soud rozhodl dalším napadeným rozsudkem, jímž mj. dovolání druhého a třetího žalovaného odmítl jako nepřípustné. Konstatoval, že otázkou, zda se v obchodním závazkovém vztahu pro určení okamžiku počátku běhu promlčecí doby nesplaceného zbytku dluhu, který se stal splatným na základě právního úkonu věřitele z důvodu prodlení dlužníka se zaplacením splátky, použijí předpisy práva občanského nebo zda i zde platí režim obchodního zákoníku, se již zabýval v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 1190/2009. V něm dovodil, že ustanovení §392 odst. 2 věty druhé obchodního zákoníku dopadá jak na případy, kdy se zbytek dluhu stane splatným v důsledku úkonu věřitele, tak i na případy, kdy je mezi stranami dohodnuto, že v důsledku nesplnění dílčího závazku pro prodlení s úhradou splátek se bez dalšího stává splatným celý závazek. Promlčecí doby zde běží od doby splatnosti celého zbývajícího nesplněného závazku.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti, obdobně jako v odvolání a dovolání, soudům vytýká, že při řešení otázky promlčení uplatněného nároku nesprávně posoudily okamžik splatnosti pohledávky, když dle jeho názoru mělo být analogicky aplikováno ustanovení §110 odst. 2 věta druhá občanského zákoníku a nikoli ustanovení §392 odst. 2 obchodního zákoníku. Ve svých argumentech ovšem zcela pomíjí skutečné postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti, jehož úkolem není posuzovat stanoviska a výklady obecných soudů a zvláště pak soudu Nejvyššího ke konkrétním zákonným ustanovením a jejich právní úvahy a závěry. Především Nejvyšší soud je tím orgánem, který je povolán k tomu, aby sjednocoval soudní judikaturu (viz §14 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů), a to i v kontextu s posuzováním otázek zásadního právního významu. Nahrazovat tuto roli Nejvyššího soudu Ústavnímu soudu nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody v důsledku takové interpretace právních předpisů, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
V reakci na námitky stěžovatele proto Ústavní soud neposuzoval, zda a do jaké míry je napadený výklad ze strany soudů odvolacího i dovolacího "optimální", nýbrž pouze to, zda nevybočuje z principů zakotvených v hlavě páté Listiny, tedy, zda se nejedná o interpretaci svévolnou. Takové pochybení ovšem nezjistil.
Obecné soudy dospěly ke shodnému závěru, že na projednávaný případ nelze analogicky použít ustanovení §110 odst. 2 věta druhá občanského zákoníku, jak navrhoval stěžovatel, neboť úprava počátku běhu promlčecí doby nesplněného závazku, jenž se stal splatným pro nesplnění dílčího závazku, je obsažena v obchodním zákoníku. Nejvyšší soud v tomto směru odkázal na svůj rozsudek ze dne 25. 11. 2009 sp. zn. 29 Cdo 1190/2009, ve kterém dovodil, že na projednávaný případ dopadá ustanovení §392 odst. 2 věty druhé obchodního zákoníku, a nelze na něj proto aplikovat předpisy práva občanského. V něm uvedený závěr, s nímž je v souladu i rozhodnutí odvolacího soudu, je dle názoru Ústavního soudu založen na racionálním a logicky přesvědčivě vybudovaném argumentačním a rovněž teoreticky akceptovatelném základě a není výsledkem interpretace svévolné, která by jedině mohla vést ke zrušení napadených rozhodnutí.
Ústavní soud, jehož povinností je neztratit ze zřetele své skutečné poslání a omezit se na základní úkol, jímž je posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem, tak dospěl k závěru, že Nejvyšší soud i soud odvolací interpretovaly příslušné normy ústavně přijatelným způsobem a svá rozhodnutí řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnily. Sama skutečnost, že svůj závěr opřely o právní názor, s nímž stěžovatel nesouhlasí, nezakládá porušení jeho práva na soudní ochranu a spravedlivý proces.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. května 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu