ECLI:CZ:US:2010:2.US.986.10.1
sp. zn. II. ÚS 986/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem ve věci ústavní stížnosti navrhovatele O. J., bez právního zastoupení, směřující proti usnesení Policie České republiky - Krajského ředitelství policie Karlovarského kraje, územního odboru SKPV, oddělení hospodářské kriminality ze dne 26. ledna 2010, č. j. KRPK-6030-13/TČ-2009-190381, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž bylo proti navrhovateli podle §160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zahájeno trestní stíhání ze spáchání trestného činu podvodu [§250 odst. 1 a 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon")], a trestného činu pozměňování veřejné listiny (§176 odst. 1 al. 1 trestního zákona).
2. Navrhovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že v trestním řízení dochází k porušování "hlavy IV. Listiny základních práv a svobod", a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhovatel uvádí, že neměl možnost vyjadřovat se k prováděným důkazům a tvrzením a odvrátit tak hrozbu odsouzení k trestu odnětí svobody.
3. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
4. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku na vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu v projednávaném případě.
5. V dané věci bylo ústavní stížností napadeným usnesením Policie České republiky ze dne 26. ledna 2010, č. j. KRPK-6030-13/TČ-2009-190381, zahájeno trestní stíhání navrhovatele. Podle §160 odst. 7 trestního řádu je proti tomuto usnesení přípustná stížnost, která se podává do 3 dnů od doručení u policejního orgánu, který usnesení vydal. Ve stejném smyslu byl navrhovatel poučen. Napadené usnesení bylo, jak vyplynulo z telefonického sdělení příslušného oddělení Policie České republiky i dozorujícího státního zástupce, JUDr. Š., navrhovateli doručeno dne 9. března 2010, přičemž v třídenní lhůtě nebyla navrhovatelem žádná stížnost proti citovanému usnesení podána (a to ani k příslušnému oddělení Policie ČR, ani ke státnímu zástupci). Vzhledem k tomu, že navrhovatel nepodal proti usnesení o zahájení trestního stíhání řádný opravný prostředek (stížnost dle §160 odst. 7 trestního řádu), nevyčerpal tím všechny prostředky, které zákon k ochraně jeho práva poskytuje a ústavní stížnost je třeba považovat za nepřípustnou.
6. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nevyzýval navrhovatele k odstranění vad podání, neboť jejich odstranění by na výsledek nemělo žádný vliv.
7. Na základě výše uvedených skutečností nezbylo, než aby soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 15. dubna 2010
Jiří Nykodým
soudce zpravodaj