ECLI:CZ:US:2010:2.US.991.10.1
sp. zn. II. ÚS 991/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. J. P., zastoupeného JUDr. Miroslavem Pavlasem, advokátem se sídlem Fügnerova 12, Ostrava - Přívoz, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 5. 2006 č. j. 10 Co 32/2006-27 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 8. 2005 č. j. 52 Nc 10504/2005-7, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 6. 4. 2010, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Namítá, že krajský soud rozhodl o jeho odvolání bez nařízení jednání na podkladě blanketního odvolání, které nesplňovalo náležitosti stanovené §205 o. s. ř., a soud se nepostaral o odstranění jeho vad ani stěžovatele nepoučil o jeho právech a povinnostech. Dále namítá, že oprávněný nebyl řádně zastoupen advokátem, neboť jím předložená plná moc byla pro svou neurčitost a nesrozumitelnost absolutně neplatná ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 52 Nc 10504/2005, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:
Napadeným usnesením Okresního soudu v Ostravě byla nařízena exekuce na majetek stěžovatele podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 24 C 47/2003-78 ze dne 14. 5. 2004, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 22 Co 625/2004-148 ze dne 28. 4. 2005, k vymožení pohledávky oprávněného ve výši 50.265,- Kč, představující náklady předcházejícího nalézacího řízení a náklady exekuce. Provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor Mgr. Pavla Fučíková, Exekutorský úřad Ostrava, se sídlem Ostrava, Poděbradova 41.
O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ostravě druhým napadeným usnesením tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Dospěl k závěru, že vykonávaná povinnost byla stěžovateli stanovena formálně i materiálně vykonatelným exekučním titulem, přičemž v návrhu na nařízení exekuce byly uvedeny veškeré údaje vyplývající z ustanovení §38 odst. 1, 2 zákona č. 120/2001 Sb. (exekučního řádu) a rovněž napadené usnesení obsahuje po formální stránce všechny náležitosti ve smyslu §44 odst. 6 exekučního řádu. Ve vztahu k plné moci odvolací soud neshledal žádné závady ani vady, které by měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Proti shora uvedenému usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud o něm rozhodl usnesením ze dne 14. 12. 2009 č. j. 20 Cdo 3779/2007, jímž dovolání odmítl jako nepřípustné. Uvedl, že stěžovatel sice tvrdí, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, k závěru o splnění této podmínky však hodnocením jeho námitek dospět nelze, neboť odvolací soud při posuzování otázky, zda odvolání obsahuje skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce, uplatnil standardní právní názory, nevybočující z mezí ustálené soudní praxe, stejně tak posoudil i námitku o neplatnosti plné moci udělené oprávněným advokátu JUDr. J. K.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel především namítá, že oprávněný nebyl v řízení řádně zastoupen, neboť má za to, že plná moc, připojená k návrhu na nařízení exekuce, je pro svou neurčitost a nesrozumitelnost absolutně neplatná. Obdobnou námitku vznášel již ve svém odvolání a opakovaně v dovolání a obecné soudy se s ní, byť stručně, ale ústavně konformně vypořádaly. K tomu je vhodné pouze doplnit, že samotná dohoda o plné moci, na základě které se advokát zavazuje zastupovat účastníka v řízení před soudem, nemusí být uzavřena písemně; platná je i taková smlouva, která byla uzavřena ústně či konkludentně. Udělení plné moci je však třeba soudu prokázat, což se děje zpravidla listinou, obsahující prohlášení účastníka, jímž pověřuje zmocněnce svým zastupováním; z takové listiny musí být také patrné, že zmocněnec plnou moc přijal. Oprávněný ani jím zmocněný advokát udělení plné moci k zastupování v exekučním řízení nezpochybňovali (viz vyjádření oprávněného č. l. 18 - 20 spisového materiálu) a potvrzení o udělení plné moci, připojené k návrhu na nařízení exekuce (obsažené na č. l. 5 spisového materiálu), obsahuje všechny nezbytné náležitosti. Jde o standardní procesní plnou moc, udělenou pro celé řízení, která advokáta opravňuje ke všem úkonům, které může učinit účastník. Pokud by plná moc v tomto směru obsahovala nějaké omezení, toto omezení by nebylo právně relevantní. Soud prvního stupně tedy postupoval ústavně konformně, když na základě řádně podaného návrhu nařídil exekuci na majetek stěžovatele. Stěžovatel ostatně žádné relevantní námitky ve vztahu ke skutečnostem rozhodným pro nařízení exekuce nevznáší.
Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce stěžovatele, že odvolací soud rozhodoval na základě blanketního odvolání. Písemné odvolání obsažené na č. l. 11 až 13 spisového materiálu rozhodně nelze považovat za blanketní odvolání, neboť obsahuje náležitosti upravené v ustanovení §205 odst. 1 o. s. ř., včetně velmi podrobného odůvodnění. Nebyl proto dán žádný důvod k tomu, aby byl stěžovatel soudem před rozhodnutím o odvolání vyzýván ve smyslu ustanovení §209 a §43 o. s. ř. k odstranění vad odvolání či aby byl poučován o svých právech a povinnostech. Stěžovatel si musel být vědom toho, že řízení se nachází ve fázi po nařízení exekuce na jeho majetek. Konkrétního poučení včetně možnosti podat odvolání, v jakém rozsahu a lhůtě, se mu dostalo v rámci usnesení o nařízení exekuce, práva podat odvolání také plně využil. Odvolací soud nebyl povinen nařizovat k projednání odvolání jednání, neboť jde o případ upravený v ustanovení §214 odst. 2 písm. c) o. s. ř. a v rámci odvolacího řízení nebylo prováděno dokazování, což by jedině bylo důvodem pro jednání. Nelze proto dospět k závěru, že by napadeným postupem bylo porušeno stěžovatelovo právo na soudní ochranu a spravedlivý proces.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu