ECLI:CZ:US:2010:3.US.1083.10.1
sp. zn. III. ÚS 1083/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. srpna 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti J. L., zastoupeného JUDr. Vladislavou Halodovou, advokátkou se sídlem náměstí Přemysla Otakara II. 123/36, České Budějovice, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. února 2010 č. j. 8 Co 3324/2009-99, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel napadá rozsudek odvolacího soudu, který změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl návrh stěžovatele o rozvod manželství; domnívá se, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 a čl. 90 Ústavy ČR.
Odvolací soud stěžovatele prý na možnost odlišného právního náhledu na předmětnou věc nijak neupozornil a nedal mu tak možnost doplnit v tomto směru jeho tvrzení a navrhnout důkazy. Porušil tak princip dvojinstančnosti řízení. Podle názoru stěžovatele skutková zjištění odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování; v řízení prý nebylo prokázáno, že manželka stěžovatele (v dřívějším řízení žalovaná) je nezaměstnaná jen z důvodu nutné a trvalé péče o jejich nezletilého postiženého syna.
Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje dále tím, že není pravdou, že by jeho manželce, která pečuje o nezletilého syna, byla v manželství zajišťována vyšší životní úroveň, než kdyby jejich manželství bylo rozvedeno, neboť by se prý výše jejích příjmů zvýšila s ohledem na možnost pobírání sociálních dávek, stejně jako příspěvku na bydlení, na které v době trvání manželství nemá nárok. Protože si za trvání manželství vzali účastníci velkou hypotéku na pořízení vlastního bytu, jejíž úhrada údajně přesahuje finanční možnosti obou manželů, zamítnutí návrhu prý jen "zakonzervuje" nevyřešené rodinné majetkové vztahy.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadeného rozsudku odvolacího soudu se zjišťuje:
Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání žalované J. L. proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 10. 2009 č. j. 34 C 175/2008-77 rozhodl rozsudkem ze dne 4. 2. 2010 č. j. 8 Co 3324/2009-99 tak, že napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil s tím, že návrh stěžovatele o rozvod manželství zamítl. Současně stěžovateli uložil zaplatit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů.
Okresní soud v Českých Budějovicích ve svém rozsudku, kterým rozvedl manželství stěžovatele s J. L., dospěl k závěru, že manželství účastníků je hluboce a trvale rozvráceno; stěžovatel trvale opustil společnou domácnost, navázal kontakt s jinou ženou a o obnovení manželského soužití nemá zájem. K citovému odcizení mezi účastníky mělo dojít tím, že žalovaná se celodenně stará o vážně zdravotně postiženého syna. Žalovaná se rozvodu bránila, poukazovala mimo jiné na skutečnost, že by rozvodem manželství byla vystavena finanční nejistotě, neboť by sama nebyla schopna hypotéku hradit.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že pro vyhovění návrhu na rozvod manželství je nezbytné splnění dvou kumulativních podmínek: 1) hluboký a trvalý rozvrat manželství a 2) rozvod nesmí být v rozporu se zájmem nezletilého dítěte, daným zvláštními důvody. Ve vztahu k nutné kumulaci obou podmínek odvolací soud konstatoval, že první podmínka jako předpoklad rozvodu manželství byla splněna, druhý předpoklad, ač ve věci zcela zásadní, soud prvního stupně pominul. Odvolací soud zdůraznil, že soud prvního stupně sice správně zjistil skutkový stav věci, vyvodil z něj však nesprávné právní závěry; nevzal totiž v úvahu jak invaliditu nezletilého syna účastníků, tak i skutečnost, že rozvodem manželství ztratí žalovaná i jejich syn současnou možnost bydlení a jiné (vlastní) bydlení za své finanční situace získat nemůže.
III.
Ústavní soud dospěl po přezkoumání ústavní stížnosti i napadeného rozsudku odvolacího soudu k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Je třeba respektovat skutečnost, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. Ústavní soud zkoumá, zda v řízení či rozhodnutím v něm vydaném nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními předpisy a zda je možno pokládat je za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem je i to, aby soudy vydaná rozhodnutí řádně, srozumitelně a logicky odůvodnily.
Ústavní soud již standardně judikuje, že interpretace skutkového stavu věci je zásadně úkolem obecných soudů, přičemž zásah Ústavního soudu by byl namístě až v případech excesivních, kdy je dán extrémní rozpor mezi tím, co bylo zjištěno, a závěry z těchto zjištění vyvozenými.
Z námitek stěžovatele je zjevné, že stěžovatel ze strany Ústavního soudu zcela nepřípustně očekává nové přehodnocení závěrů odvolacího soudu způsobem, který by měl přisvědčit jeho vlastnímu hodnocení provedených důkazů a z toho jím vyvozenému právnímu názoru, který je však možné označit za ryze subjektivní, bez respektování příslušných hmotněprávních ustanovení zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o rodině" (především jeho ustanovení §24 a §24b zákona o rodině).
V projednávané věci sice stěžovatel deklaruje svůj zájem na péči a výchově nezletilého syna, z hlediska jím zaujímaných postojů a názorů je však zřejmé, že jde jen o verbální proklamaci.
Stěžovatel, jak ostatně zdůraznil odvolací soud v napadeném rozsudku, měl možnost, pokud nehodlal obnovit manželské soužití, se žalovanou uzavřít dohodu, která by byla pro oba partnery spravedlivým řešením např. tak, že by nezletilý syn byl svěřen do střídavé péče obou rodičů, čímž by se vyřešily stávající finanční rozpory mezi nimi a žalované tak bylo umožněno, jak to ostatně navrhuje stěžovatel, aby si mohla reálně najít odpovídající zaměstnání a tím získat i vlastní příjem. Tím by byl zajištěn výkon rovnocenné rodičovské péče i zodpovědnosti k jejich synovi, tedy tak, aby oba rodiče měli ve smyslu zákona o rodině rovná práva a povinnosti, přičemž by bylo realizováno i právo jejich nezletilého syna na řádnou péči a výchovu ze strany obou jeho rodičů.
Pokud odvolací soud ve smyslu ustanovení §24b zákona o rodině návrhu na rozvod manželství nevyhověl s odůvodněním, že by se nově vzniklé vztahy spojené s rozvodem manželství závažným způsobem negativně dotkly zájmů a poměrů nezletilého, nelze takovému závěru odvolacího soudu z hlediska ústavněprávního ničeho vytknout.
Současně považuje Ústavní soud za vhodné připomenout, že za výchovu a výživu svých nezletilých dětí jsou primárně odpovědni jejich rodiče (§31, §32, §34 odst. 1 zákona o rodině). Stát je povinen jim při plnění jejich povinností pomáhat, nikoli jejich péči, spočívající mimo jiné i ve finančním zabezpečení odpovídajících a nezbytných životních potřeb nezletilých dětí, nahrazovat.
Ústavní soud se neztotožnil ani s tvrzením stěžovatele o "překvapivém či nepředvídatelném rozhodnutí" odvolacího soudu, resp. o nedostatku jeho odůvodnění podle ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř., neboť odvolací soud při svém rozhodování vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně.
Ústavní soud proto neshledal, že by napadeným rozsudkem odvolacího soudu byla porušena základní práva či svobody a ústavní stížnost z tohoto důvodu odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. srpna 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu