ECLI:CZ:US:2010:3.US.1138.10.1
sp. zn. III. ÚS 1138/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. května 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Kaufland Česká republika v. o. s., se sídlem v Praze 4, Pod Višňovkou 25, zastoupené JUDr. Ing. Igorem Kremlou, advokátem v Praze 4, Pod Višňovkou 25, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2010 č. j. 4 Ads 129/2009-111 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2009 č. j. 29 Ca 121/2007-43, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 15. 4. 2010 se stěžovatelka domáhala zrušení výše uvedených rozsudků správních soudů. Dle stěžovatelky došlo k porušení jejích práv zakotvených v čl. 90 Ústavy, čl. 2 odst. 1, čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z předložených kopií rozhodnutí v dané věci Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala žalobu proti rozhodnutí Ústředního inspektorátu Státní zemědělské a potravinářské inspekce, jímž bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí prvostupňového správního orgánu, kterým jí byla uložena dle §17 odst. 7 zákona č. 110/1997 Sb. pokuta ve výši 190 tis. Kč za správní delikt. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 5. 2009 č. j. 29 Ca 121/2007-43 žalobu zamítl. Následná kasační stížnost byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2010 č. j. 4 Ads 129/2009-111.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že správní orgány překročily meze správního uvážení. Dle stěžovatelky se vůbec nezabývaly možností upuštění od uložení pokuty dle §17 odst. 18 věty druhé zákona č. 110/1997 Sb. Stěžovatelka uvádí konkrétní skutečnosti nasvědčující tomu, že všechny zákonné podmínky pro upuštění od uložení pokuty splnila. Dle stěžovatelky tak bylo povinností správního orgánu zabývat se možným upuštěním od pokuty a v rozhodnutí případně uvést důvody, pro které nebylo od pokuty upuštěno. Správní orgány se však touto otázkou nezabývaly a jejich rozhodnutí jsou proto nepřezkoumatelná. Rovněž má za to, že správní orgány dostatečně precizně neodůvodnily výši uložené pokuty. Jimi zvolenou kategorizaci závažnosti deliktu považuje za nepřezkoumatelnou, v praxi neznámou a není zřejmé, na základě čeho byla závažnost hodnocena jako větší než malá. Namítá také, že se správní orgány zabývaly subjektivní stránkou, která vůbec neměla být hodnocena. Ani soudy se pak dle stěžovatelky řádně nezabývaly zákonnými podmínkami pro upuštění od pokuty a námitkami stěžovatelky; rovněž jejich rozhodnutí jsou nepřesvědčivá a nepřezkoumatelná.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že není další instancí obecného soudnictví, nýbrž orgánem ochrany ústavnosti, a do činnosti obecných soudů může zasáhnout jen výjimečně, a sice v případě porušení základních práv a svobod. Takové porušení však v dané věci neshledal. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje námitky, které již vznesla ve své žalobě a následně i kasační stížnosti. Z napadených rozhodnutí správních soudů je zřejmé, že oba soudy se zabývaly jak problematikou upuštění od pokuty, tak namítanou nepřiměřeností pokuty (včetně toho, zda správními orgány přijatá "pomocná" kategorizace vybočuje z mezí správního uvážení), tvrzenou nezákonností posuzování subjektivní stránky či tím, zda správní orgány svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Není zde tedy možno hovořit o tom, že by se soudy námitkám stěžovatelky dostatečně nevěnovaly. Způsob, jakým pak soudy reagovaly na jednotlivé argumenty stěžovatelky, rozhodně nelze vidět jako nedostatečný či s prvky libovůle. Naopak odůvodnění soudů jsou logická, vnitřně konzistentní a nevybočující z mezí ústavnosti. Soudy se ve svých závěrech shodly, ohledně otázky upuštění od pokuty je přitom možno poukázat především na příslušnou pasáž odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (správní orgány z příslušného zákonného ustanovení evidentně vycházely, skutečnosti stěžovatelkou tvrzené nevedly sice k upuštění od pokuty, ale ovlivnily výši pokuty, samotné uložení pokuty správní orgány dostatečně odůvodnily dle zákonných kritérií).
S ohledem na výše uvedené neshledal Ústavní soud v dané věci porušení ústavně zaručených práv skutečnostmi stěžovatelkou tvrzenými, proto postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. května 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu