ECLI:CZ:US:2010:3.US.1178.10.1
sp. zn. III. ÚS 1178/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. M., zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou se sídlem v Novém Boru, Sloupská 135, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 3. 2010, č.j. 11 To 150/2010-26, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální i obsahové náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby bylo zrušeno v záhlaví označené usnesení stížnostního soudu, neboť je toho názoru, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 a čl. 8 odst. 2 až 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel je stíhán pro účastenství na zločinu úvěrového podvodu dle §211 odst. 1, odst. 5 písm. a) a odst. 6 písm. a) tr. zákoníku spáchaného ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a účastenství na trestném činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 a odst. 4 písm. a) a b) tr. zákona, dílem nedokonaného ukončeného ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona spáchaného ve formě organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zákona, kterých se měl dopustit "jako člen organizované skupiny, kdy řídil páchání trestných činů úvěrových podvodů".
Usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 3. 3. 2010, č. j. 0 Nt 777/2010-10, byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů podle §67 písm. a), b) a c) tr. řádu; jeho stížnost proti tomuto rozhodnutí byla napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako nedůvodná) zamítnuta.
V jednotlivostech stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal na to, že:
1. Oba soudy rozhodující o vazbě se dostatečně nevypořádaly s povinnostmi, jež na ně kladou rozhodná ustanovení §67 písm. a), b) a c) tr. řádu, přičemž výše uvedené usnesení Okresního soudu v Hradci Králové "neuvádí žádný konkrétní důvod" vzetí do vazby, resp. "pouze v obecné rovině odkazuje na paragrafované znění ustanovení, která upravují důvody vazby". S vazebními důvody tudíž po svém zadržení nebyl seznámen a nebyl s nimi seznámen dosud.
2. Ve vztahu k vazebnímu důvodu podle §67 písm. a) tr. řádu namítá, že je nerozhodné, že "nebydlí v místě trvalého bydliště", jelikož je policejnímu orgánu známo, že bydlí "v Novém Kníně", kde jej "delší dobu" sledoval, přičemž mu bylo známo, že "je středem zájmu policejních orgánů", a přesto "se nikde neskrýval a nesnažil se uprchnout". Obdobně nelze existenci tohoto vazebního důvodu dovodit z existence jeho dluhů, neboť mu též "náleží pohledávky". Hrozbu vysokého trestu nepokládá za "důvodnou"; jelikož je osoba bezúhonná, bylo by namístě nahradit vazbu "ať již přijetím slibu, či dohledem probačního úředníka nebo kaucí".
3. Důvody koluzní vazby [§67 písm. b) tr. řádu] dány podle jeho názoru nejsou rovněž, neboť "již měl možnost ovlivnit svědkyni M. V., ale je zřejmé, že tak dosud neučinil", a nepokusil se ovlivnit ani svědka jiného. Jelikož je "v podstatě jedinou" vazebně stíhanou osobou, "případní svědci mohou být ovlivňováni jinými osobami"; kupříkladu "obv. M." je ve výkonu trestu "bez zvláštního režimu", který by zamezil "jeho styku a domluvě s jinými osobami", a "obv. P." sice "ve zvláštním režimu" je, avšak v jiné věci, přičemž "trestní řád ani zákon" v době sdělení obvinění (7. 5. 2009) pojem "zvláštní režim" ... "neznal a v podstatě ho nezná ani novela trestního zákona", přičemž je tu podezření, že "právě on ovlivňoval a ovlivňuje svědky i další osoby v jeho neprospěch".
4. Zpochybnitelné jsou též důvody předstižné vazby [§67 písm. c) tr. řádu], a to námitkou, že podle policejního orgánu měla trestná činnost probíhat "v období od 7. 12. 2007 do 7. 2. 2009", přičemž do období následujícího nespadá žádný skutek, který by byl "předmětem šetření", natožpak "sdělení obvinění". Úvahy orgánů činných v trestním řízení o splácení závazků peněžními prostředky získanými od dalších věřitelů jsou pouhými "spekulacemi" a "faktickou kriminalizací legální činnosti realitního makléře", resp. "pořizování nemovitostí na úvěr".
5. Usnesení o zahájení trestního stíhání nadto stojí v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, a tudíž je "právně neúčinné"; obecné soudy nevzaly v potaz, že z tohoto usnesení "konkrétní činnost v rámci údajné organizované skupiny, ... "úmysl či pohnutka" na straně jeho osoby "nevyplývá" a právně nepřípustně se "směšuje starý trestní zákon i nový trestní zákoník".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení stěžovatelovy svobody vazbou, jmenovitě rozhodování podle §67 a §68 tr. řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou základních práv a svobod, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) ve smyslu její hlavy páté. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Ačkoli, jak bylo řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kriteriem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným ve stěžovatelem namítaném čl. 8 odst. 5 Listiny, je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanoveny v citovaných ustanoveních trestního řádu.
Ustanovení §67 písm. a), b) a c) tr. řádu poskytují soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy (viz jmenovitě pojem "důvodné obavy") nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně. Příznačné je pak vymezení pomocí demonstrativního výčtu konkrétních znaků, nebo i znaků obecných, leč v neuzavřeném výčtu, apod. (jak ostatně dokládají stěžovatelem předestřené judikatorní interpretace). Pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu stanovení, zda se obviněný bere do vazby či nikoli) je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně že byl jejich význam zjevně vadně poměřen.
Z obsahu odůvodnění obou usnesení se podává, že rozhodující orgány právní názory, vyslovené v pramenech, jichž se stěžovatel dovolával, znaly a nepominuly; spor proto může být veden toliko o to, zda je uplatnily přiléhavě. Stěžovatel tvrdí, že některé okolnosti, jež v kontextu jednotlivých ustanovení §67 tr. řádu pokládaly za relevantní, jsou ve skutečnosti nevýznamné (odlišnost skutečného bydliště oproti adrese, na níž je přihlášen k trvalému pobytu), další by měly být prověřeny z hlediska jejich existence (nedostatek peněžních prostředků pro úhradu dluhů), uvažovaného obsahu (odhadu výše hrozícího trestu) nebo významu, jenž k nim byl dosud připínán (důsledků skutečnosti, že je jedinou vazebně stíhanou osobou, resp. že údajná trestná činnost měla být skončena dne 7. 2. 2009).
Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení §67 písm. a), b) a c) tr. řádu. Naopak, jak bylo výše předznačeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.
Takový výsledek rozhodujícím orgánům vytýkat nelze. I kdyby soudy zjištěné skutečnosti a vyvozené závěry o důvodnosti "útěkové", "koluzní" a "předstižné" vazby byly hodnotitelné i jinak, o zjevné (excesivní) vybočení z limitů stanovených trestním řádem zde zjevně nejde. Nelze dospět k závěru, že ústavněprávně přípustné meze dovozeného uvážení [inherentní podmínce "důvodné obavy" ve smyslu §67 písm. a), b) a c) tr. řádu] zde byly překročeny.
Svévolný výklad (a aplikace) právní normy zakládá též rozhodnutí, kterému schází smysluplné odůvodnění. V projednávané věci však rozhodující orgány přijaté závěry srozumitelně odůvodnily, a zakotvily v dostupných zjištěních, proti nimž stěžovatel jinak námitky nevznesl. Dostatečně zřejmý závěr, že v rozhodných souvislostech použily toliko všeobecných argumentů, aniž měly oporu v existenci okolností konkrétních [způsobilých odůvodnit obavu předvídanou §67 písm. a), b) a c) tr. řádu], k dispozici není.
Ve vztahu k vazebnímu důvodu podle §67 písm. a) tr. řádu rozhodující orgány pouze - oproti stěžovateli jinak - odhadly výši hrozícího trestu a míru jeho ukotvenosti v sociálním prostředí, v obou případech však nikoli neúnosně.
Z předmětných usnesení se podává, že obecné soudy došly k závěru, že na základě dosud dostupných zjištění je odůvodněn předpoklad, že se stěžovatel dopustil shora specifikovaných trestných činů, a to - zjednodušeně řečeno - v rámci organizované skupiny, do níž byla zapojena řada dalších osob, jejichž - dlouhodobá - trestná činnost spočívala v získávání hypotečních úvěrů na základě nadhodnocených zástav a použití části poskytnutých peněžních prostředků na jiný než sjednaný účel, čímž měla poškozené České spořitelně, a. s. vzniknout "škoda nejméně 22 000 000 Kč".
Finanční situaci stěžovatele obecné soudy dovodily - v dané fázi trestního řízení na dostatečně argumentovaném podkladě - z okolnosti, že "bez vědomí banky zatížil předmětnou nemovitost", jejímiž vlastníky jsou J. K. a J. P., "zástavním právem ve prospěch Y. P. N., od kterého si stěžovatel půjčil peněžní částku 5 640 000 Kč".
Rovněž s otázkou, zda je dána důvodná obava, že bude působit na dosud nevyslechnuté svědky [§67 písm. b) tr. řádu], se obecné soudy dostatečně vypořádaly a jejich závěr evidentně není svévolný, nepostrádá racionální základnu a je i adekvátně odůvodněn. Obecné soudy jmenovitě konkretizovaly, kteří svědci nebyli vyslechnuti a v jakém směru mohou být jejich výpovědi významné z hlediska objasnění předmětné trestné činnosti; k rozptýlení této obavy nepřispívá ani stěžovatelem zdůrazňovaná okolnost, že ve vztahu k dalším trestně stíhaným osobám obdobná opatření k zamezení ovlivňování svědků přijata nebyla. Není neudržitelný ani úsudek obecných soudů, že absenci důkazu o ovlivňování svědků stěžovatelem je třeba hodnotit rovněž z hlediska jeho dosavadního odlišného procesního postavení.
Za uvedené situace soudům nelze vyčítat, že by se v otázce odhadu nebezpečí, že stěžovatel bude mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání či působit na dosud nevyslechnuté svědky [§67 písm. b) tr. řádu], dopustily nepřípustné svévole, jak je uvedeno výše, a totéž (z logiky věci) lze přiměřeně vztáhnout také na stěžovatelovo vazební stíhání podle §67 písm. c) tr. řádu, kdy obecné soudy poukázaly na dlouhodobost stíhané trestné činnosti, údajnou úlohu stěžovatele v ní a jeho současnou finanční situaci (srov. výše).
Co do kritiky usnesení o zahájení trestního stíhání především platí, že v řízení o ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí o vzetí do vazby, se může uplatnit jen zprostředkovaně a výjimečně, bylo-li by prima facie seznatelné, že samo zahájení trestního stíhání je výrazem ničím neodůvodnitelné "libovůle" policejního orgánu, resp. zjevným vybočením ze zákonných (výkladových) standardů trestněprávní rozhodovací praxe. Splnění této podmínky v dané věci se však ze spisu nepodává, a stěžovatel to ani netvrdí.
Je též zásadou ústavněprávního přezkumu zdrženlivost k hodnocení jednotlivých pochybení, jestliže ve svém souhrnu nepřesahují mez, jež se identifikuje až s protiústavností celkového výsledku posuzovaného (stadia) řízení. Není bez významu, že stěžovateli byly k dispozici další instrumenty ochrany, jež zákon pro další trvání vazby zakotvuje, a lze vycházet z toho, že je stěžovatel následně využil a příslušné orgány činné v trestním následně i uplatnily.
S ohledem na řečené je namístě závěr, že není opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, jež by vedly k nutnosti odstranit rozhodnutí, jež bylo ústavní stížností napadeno.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu