ECLI:CZ:US:2010:3.US.1192.10.1
sp. zn. III. ÚS 1192/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Vlasty Formánkové a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. arch. J. S. ml., zastoupeného JUDr. Čestmírem Kubátem CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Maiselova 19, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2010, č. j. 13 Co 435/2009-609, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 7. 10. 2009, č. j. 17 C 24/2003-594, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), čl. 1, čl. 3 odst. 1, 3, čl. 4 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), čl. 2 a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 6 odst. 1 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaných v občanskoprávním řízení o ochranu osobnosti, neboť v nich "shledává politickou diskriminaci", jakož i založení procesního stavu "nerovnosti zbraní".
Před Městským soudem v Brně (pod sp. zn. 17 C 24/2003) je vedeno řízení o ochranu osobnosti mezi žalobcem Ing. arch. J. S., CSc. a žalovanými 1/ Ing. arch. J. S., 2/ Ing. arch. Z. H. a 3/ Ing. arch. M. L., za účasti Vysokého učení technického v Brně jako vedlejšího účastníka na straně žalovaných.
Ústavní stížností napadeným usnesením soud prvního stupně nepřipustil vstup stěžovatele jako vedlejšího účastníka na straně žalobce s odůvodněním, že je vázán právním názorem Ústavního soudu vysloveným v nálezu ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 2036/08, jímž jeho dřívější rozhodnutí, kterým přistoupení stěžovatele jako vedlejšího účastníka připustil, stejně jako potvrzující usnesení odvolacího soudu, bylo zrušeno, a to na základě dovozeného porušení základního práva žalovaných na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny. K odvolání stěžovatele odvolací soud rovněž ústavní stížností napadeným usnesením toto rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy svá rozhodnutí odůvodnily výlučně odkazem na nález sp. zn. I. ÚS 2036/08, jenž je však založen na právních závěrech, kterými Ústavní soud zjevně popřel východiska, vyjádřená k otázce vedlejšího účastenství v dřívějším nálezu ze dne 8. 12. 2004 sp. zn. I. ÚS 553/03, tehdy účastenství VUT v Brně na straně žalovaných. Veden tímto "novým přístupem" podal proto i žalobce návrh na jeho přistoupení do řízení na své procesní straně, kterému sice obecné soudy vyhověly, jejich rozhodnutí však byla poté zmiňovaným nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2036/08 zrušena. Dovozuje proto, že Ústavní soud "tehdy (nálezem sp. zn. I. ÚS 553/03) pouze politicky účelově vybočil z obecně uznávaného pojetí vedlejšího účastenství ve prospěch žalovaných a zase se k němu v náš neprospěch vrátil". Podle stěžovatele však připuštění vedlejšího účastníka na straně žalovaných s "pouze tvrzeným virtuálním právním zájmem na jeho výsledku" implikuje "skutečný právní zájem" na vedlejším účastenství jeho, jako syna žalobce a současně i partnera v podnikání.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
V dané věci je rozhodné, že nyní posuzovaná ústavní stížnost předestřenou kritikou rozhodnutí obecných soudů není ničím jiným, než polemikou s nálezem Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 2036/08, kterým o ústavní stížnosti jiných účastníků téhož občanskoprávního řízení (žalovaných) rozhodl tak, že zrušil tehdy napadená rozhodnutí obecných soudů (usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2008, sp. zn. 13 Co 142/2008, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 7. 1. 2008, sp. zn. 17 C 24/2003), jimiž návrhu žalobce na přistoupení stěžovatele jako vedlejšího účastníka na jeho straně vyhověly.
Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány a osoby.
Při následném rozhodování (po předchozím kasačním rozhodnutí Ústavního soudu) byly obecné soudy vystaveny požadavku ještě přísnějšímu; totiž tuto vázanost promítnout (a respektovat) nikoli coby "všeobecnou" (precedenční), nýbrž jakožto "konkrétní", založenou přímo ve věci posuzované, resp. jako závaznost, která se již Ústavním soudem posouzené (rozhodnuté) věci (materie) týká, a která je obdobou vázanosti mezi soudními instancemi rozhodujícími v téže věci (srov. nález ze dne 2. 4. 1998, sp. zn. III. ÚS 425/97, nález pléna Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 4/06).
Obdobnému požadavku je pak nyní vystaven i Ústavní soud sám (srov. kupříkladu nález sp. zn. III. ÚS 425/97).
Odtud plyne, že v daném řízení nemůže být před Ústavním soudem znovu otevřena (shodná) otázka vedlejšího účastenství stěžovatele, pakliže byla již posouzena jeho předchozím kasačním nálezem (sp. zn. I. ÚS 2036/08); může jít toliko o posouzení, zda následnými rozhodnutími obecné soudy důsledkům "kasační" vázanosti nálezem Ústavního soudy vyhověly.
O tom však v dané věci pochyb není, a v tomto smyslu je nekritizuje ani stěžovatel.
Již jen nad tento - rozhodný - argumentační rámec stojí za zaznamenání, že i stěžovatelovy pochybnosti o konzistentnosti rozhodování Ústavního soudu (v konfrontaci nálezů sp. zn. I. ÚS 553/03 a sp. zn. I. ÚS 2036/08) nemohou obstát, neboť důvody jím namítaného "rozdílného" nazírání na vedlejší účastenství v pozdějším nálezu sám Ústavní soud objasnil podrobně, což stěžovateli již výslovně připomenul odvolací soud v napadeném rozhodnutí.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako - ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu - zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji podle tohoto ustanovení usnesením bez jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. června 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu