ECLI:CZ:US:2010:3.US.1246.09.1
sp. zn. III. ÚS 1246/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. ledna 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti: A) JUDr. E. S. a B) B. L., zastoupených Mgr. Františkem Kelem, advokátem se sídlem Kroměříž, Kovářská 126, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. března 2009 č. j. 57 Co 16/2009-599, a proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. listopadu 2008 č. j. 36 C 264/93-584, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelé se obrátili na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví tohoto usnesení označených rozhodnutí, kterými mělo být, podle jejich názoru, nepřípustně zasaženo do jejich základních práv a svobod, konkrétně do práva na spravedlivý proces (ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina" a článku 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen "Úmluva").
Obecné soudy nevyhověly návrhu stěžovatelů na koncentraci řízení podle ustanovení §118c o. s. ř., s čímž stěžovatelé nesouhlasí, neboť podle jejich názoru "svým návrhem využily práva účastníků soudního řízení, ... proto bylo povinností soudu umožnit jim (v takovém případě) jeho výkon". V napadených rozhodnutích spatřují stěžovatelé popření smyslu civilního procesu a zvláště pak institutu "koncentrace řízení", které se v projednávané věci údajně projevuje libovůlí či svévolí rozhodujících obecných soudů, neboť výše označené soudy při svém rozhodování vycházely z nesprávného posouzení následků svého rozhodnutí do ústavně zaručeného práva stěžovatelů na spravedlivý proces.
II.
Z přiloženého usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 3. 2009 č. j. 57 Co 16/2009-599 se zjišťuje, že tento soud jako soud odvolací potvrdil usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 11. 2008 č. j. 36 C 264/93-584, jímž soud zamítl návrh stěžovatelů (v dřívějším řízení v procesním postavení žalovaných) na koncentraci řízení pro nesplnění podmínek, pro něž soud může o koncentraci řízení na návrh účastníka řízení rozhodnout.
Shodně se soudem prvního stupně ani soud odvolací po zvážení dosavadního průběhu řízení nedospěl k závěru, že by žalobce byl v řízení nečinný nebo že by přes výzvy soudu nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti, nebo že by neoznačil pro rozhodnutí ve věci potřebné důkazy.
III.
Ústavní soud dříve, než se může zabývat meritem věci, musí prověřit, zda jsou v případě předmětné ústavní stížnosti splněny podmínky a předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
K základním principům, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří princip subsidiarity. Naplnění tohoto principu znamená, že ústavní stížnost je možno podat zpravidla tehdy, pokud stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), případně i bez splnění této podmínky podle ustanovení §75 odst. 2 citovaného zákona.
Smysl a účel tohoto principu odráží maximu, podle níž ochrana ústavností není a ani z povahy věci být nemůže výhradně úkolem Ústavního soudu, ale jde o úkol všech orgánů veřejné moci, zejména pak obecných soudů. Zmíněný princip vychází ze skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani součástí orgánů veřejné správy. Jeho úkolem podle článku 83 Ústavy ČR je ochrana ústavnosti, což mu do činnosti jiných orgánů veřejné moci umožňuje zasahovat jen v případě, že v jejich rozhodování zjistí porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele.
V neposlední řadě princip subsidiarity představuje i zásadu minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána, a zásah Ústavního soudu je možný teprve tehdy, pokud náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systémů orgánů veřejné moci již není možná.
Usnesení o koncentraci řízení (§118c zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "o. s. ř.") je rozhodnutím procesní povahy, nejde o rozhodnutí ve věci samé, přičemž rozhodnutí o něm závisí na úvaze soudu (nikoli na subjektivních představách jiného účastníka řízení). Soud při ní zvažuje, zda podle dosavadního průběhu řízení dochází v projednávané věci k průtahům, jejichž příčinou je buď nečinnost účastníka, případně zda jde o situaci, v níž účastník, i když byl již soudem vyzván, aby označil ve věci rozhodné skutečnosti či potřebné důkazy k jejich prokázání, tak neučinil.
Napadená rozhodnutí mají toliko procesní povahu, rozhoduje se jimi toliko o průběhu řízení, nikoli meritorně. I když stěžovatelé využili řádný opravný prostředek, jímž napadli rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí jejich návrhu, nelze přesto v souvislosti s výše vyloženým principem subsidiarity ústavní stížnosti pokládat rozhodnutí odvolacího soudu za rozhodnutí konečné; tím bude teprve rozhodnutí ve věci samé. Napadená rozhodnutí proto nemohou být pokládána za rozhodnutí, proti nimž je ústavní stížnost přípustná. Předmětná ústavní stížnost brojí proti rozhodnutí procesního charakteru za situace, v níž řízení vedené před obecnými soudy dosud nebylo pravomocně skončeno; nejde tedy svou kvalitou o rozhodnutí konečné, které by nemohlo být jinými prostředky napravitelné.
Ústavní soud přezkum jiných než meritorních rozhodnutí v zásadě nepřipouští. Výjimku tvoří jen taková rozhodnutí, jejichž dopady do práv zavázaného účastníka se ani rozhodnutím ve věci samé nezhojí (např. rozhodnutí o intenzivních zásazích do lidských práv, jako je v trestním řízení vzetí do vazby). V této věci o takový případ nejde.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2010
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj