ECLI:CZ:US:2010:3.US.1250.10.1
sp. zn. III. ÚS 1250/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. května 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Z. A., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem v Praze 1, Bolzanova 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 6. 2009 č. j. Nco 111/2009-742, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 26. 4. 2010 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označeného soudního rozhodnutí s tím, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Současně vznesl námitku podjatosti proti předsedovi Ústavního soudu, a to pro případ, že by mu příslušelo provedení jakéhokoliv úkonu souvisejícího s projednáním jeho ústavní stížnosti.
Jak Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") bylo rozhodnuto, že soudkyně JUDr. Kamila Balounová není vyloučena z projednávání a rozhodování věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 96 K 4/2007. V odůvodnění k tomu vrchní soud uvedl, že stěžovatel žádné konkrétní výhrady neuplatnil a paušální konstatování, že podjatý je každý "podezřelý soudce" podle stěžovatelova trestního oznámení ze dne 3. 3. 2009, není způsobilou námitkou podjatosti soudce. Uvedenou námitku pak vrchní soud zhodnotil tak, že směřuje proti výše jmenované soudkyni, která danou věc podle rozvrhu práce projednává a rozhoduje. Dále přistoupil k výkladu §14 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), přičemž uvedl, jaké skutečnosti je z hlediska uvedeného ustanovení třeba považovat za relevantní. Následně dospěl k závěru, že žádné takové skutečnosti nelze ze spisu zjistit a že tyto nebyly stěžovatelem ani tvrzeny.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že se návrhem na prohlášení konkurzu na majetek ČSSD domáhá ochrany svých majetkových práv a že uvedená politická strana uplatňuje vůči němu politickou moc. V daném řízení podal námitku podjatosti proti Městskému soudu v Praze "s doložením trestního oznámení" ze dne 3. 3. 2009, vrchní soud však této jeho námitce nevyhověl. V návaznosti na to stěžovatel argumentuje, že právo na nestranný a nezávislý soud je condicio sine qua non práva na spravedlivý proces. Nelze přitom prý uvažovat o spravedlivém procesu tam, kde nelze objektivně vyloučit pochybnosti o nepodjatosti soudce, ale i soudu. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod a Listina základních práv a svobod zaručují právo na nezávislý a nestranný soud, také judikatura evropských soudů zná institut podjatosti soudu jako instituce, zákonná úprava a soudní praxe ovšem podjatost soudů nepřipouští. Ustanovení §14 o. s. ř. váže námitku podjatosti k uplatnění práva na nezávislý a nestranný soud se zřetelem k poměru soudce k věci, účastníkům nebo jejich zástupcům. Ten se však může (v dané věci) objasnit pouze šetřením orgánů činných v trestním řízení "po vymožení jeho regulérního průběhu". Uvedené ustanovení nemůže přitom zbavit občana výše zmíněného základního práva v případech, kdy pravomoc k prošetření poměru soudce k věci a účastníkům má pouze státní orgán, resp. je nelze aplikovat způsobem, který by připouštěl omezení či dokonce upření tohoto práva. V této souvislosti stěžovatel vrchnímu soudu vytýká, že nezkoumal, zda je uvedené ustanovení v souladu s ústavním pořádkem České republiky.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Obsahově stejnými ústavními stížnostmi téhož stěžovatele se již Ústavní soud zabýval např. v usnesení ze dne 10. 3. 2010 sp. zn. I. ÚS 264/10, ze dne 26. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 1009/10 a dospěl k závěru, že šlo o zjevně neopodstatněné návrhy. III. senát Ústavního soudu přitom neshledal žádný důvod, proč by se měl od právního názoru vyjádřeného v odůvodnění uvedených usnesení (vycházejícího z nálezu ze dne 3. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 105/01) odchylovat. Dále III. senát zjistil, že důvody, pro které nebyla stěžovatelova námitka shledána opodstatněnou, byly řádně vyloženy v napadeném rozhodnutí vrchního soudu, a že tyto plně korespondují s již dříve vyslovenými právními názory Ústavního soudu.
Vzhledem k tomu nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout. Jde-li o podmíněně vyslovenou námitku podjatosti, Ústavní soud se jí nezabýval, neboť shora uvedená skutečnost, tedy že by se předseda Ústavního soudu nějak podílel na projednání a rozhodování stěžovatelovy věci, nenastala.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu