ECLI:CZ:US:2010:3.US.1251.10.1
sp. zn. III. ÚS 1251/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. května 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ing. M. B., zastoupené JUDr. Janou Toušovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Randova 204/I, Klatovy, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2010 č. j. 30 Co 434/2009-648, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. února 2009 č. j. 9 C 95/90-561, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 3. 5. 2010, stěžovatelka napadá oba výše označené rozsudky a tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo vlastnit majetek (ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 10 Ústavy ČR a dále čl. 1, čl. 3, čl. 4, čl. 36 a čl. 38 Listiny.
Porušení práva na soudní ochranu svého vlastnického práva spatřuje stěžovatelka v tom, že předmětná kausa, v níž se žalobci V. H., A. H. a Mgr. V. H. proti stěžovatelce a jejímu manželovi - Ing. K. L. B. (oba dříve v procesním postavení žalovaných) domáhali zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k domu č. p. 1839 a příslušných pozemků nacházejících se v katastrálním území Dejvice, obec Praha, nebyla obecnými soudy projednána a rozhodnuta bez zbytečných průtahů a v její přítomnosti, přičemž jí prý nebylo umožněno vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. V pravomocně skončeném řízení byl údajně porušen i princip rovnosti stran, neboť jí, resp. jejímu soudnímu znalci Ing. B. soud neumožnil provést obhlídku nemovitosti pro vypracování znaleckého posudku ohledně obecné ceny domu včetně pozemků. Městský soud stěžovatelce prý také neumožnil, aby mohla být přítomna místnímu šetření soudem ustanoveného znalce - Znaleckého ústavu TRIGON s. r. o., soud také nedokončil její účastnický výslech, v němž se stěžovatelka mimo jiné chtěla vyjádřit k okolnostem, za nichž došlo k nabytí vlastnictví domu a pozemků do podílového vlastnictví účastníků řízení. Ze všech těchto důvodů stěžovatelka v průběhu řízení vznesla námitku podjatosti celého senátu 30 Co Městského soudu v Praze, o níž však nebylo řádně rozhodnuto.
Stěžovatelka především nesouhlasí s určenou výší obecné ceny domu a příslušných pozemků; v této souvislosti zdůrazňuje, že závěry znaleckého posudku výše označeného znaleckého ústavu jsou "povrchní" a neodpovídají skutečné ceně uvedené nemovitosti, přičemž i jeho vypracování je prý "nedbalé". Proto bylo prý ze strany Městského soudu v Praze nesprávné, pokud tentýž znalecký ústav byl ustanoven zpracováním dodatku k původnímu znaleckému posudku za situace, v níž jmenovaný znalecký ústav vede spor s Městským soudem v Praze o výši znalečného.
II.
Jak se zjišťuje z připojených listin, Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 3. 2. 2009 č. j. 9 C 95/90-561 pod bodem I. výroku zrušil podílové spoluvlastnictví žalobců a žalovaných - stěžovatelky a Ing. K. B. k domu č. p. 1839 na pozemku parcela č. 3820, k pozemku parcela č. 3821, vše v katastrálním území Dejvice, obec Praha, zapsaných u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, kat. pracoviště Praha, na LV č. 335 (dále jen "nemovitost") a nemovitosti přikázal do podílového spoluvlastnictví žalobců (výrok pod bodem II.), žalobci Mgr. V. H. uložil povinnost zaplatit stěžovatelce na vypořádání jejího spoluvlastnického podílu částku 5 468 750,- Kč (výrok pod bodem III.) a druhému žalovanému částku 781 250,- Kč.
Soud prvního stupně zjistil následující skutkový stav věci: Nemovitost byla ve spoluvlastnictví účastníků v rozsahu následujících podílů: V. H. 4/8, A. H. 1/8, Mgr. V. H. 1/8, stěžovatelka 7/32 a Ing. K. B. 1/32. Ze znaleckých posudků soud zjistil, že nemovitost nelze reálně rozdělit (možnost reálného rozdělení byla možná jen u pozemku), její obecná cena činí 25 000 000,- Kč. I když rozdělení na bytové jednotky by možné bylo, neodpovídalo by rozsahu jednotlivých spoluvlastnických podílů. V řízení bylo dále prokázáno, že nemovitost užívají od konce 60. let žalobci, kteří jsou také většinovými spoluvlastníky nemovitosti v rozsahu 6/8 z celku a jsou schopni vyplatit žalovaným odpovídající finanční náhradu za jejich podíly na nemovitosti.
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (výrok I.) a námitky žalovaných neshledal důvodnými. V odůvodnění svého rozsudku se odvolací soud zabýval jednotlivými námitkami tak, jak byly uvedeny v odvolání (námitka podjatosti, údajná neodbornost doplňku k znaleckému posudku, nedokončení výslechu stěžovatelky, nepřítomnost stěžovatelky při místním šetření znaleckého ústavu, neumožnění provedení téhož úkonu znalci stěžovatelky, nesprávnost skutkových zjištění soudu prvního stupně ohledně řádné údržby nemovitosti žalobci, solventnost třetího žalobce k vyplacení finanční náhrady) a dospěl k závěru, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná a úplná, stejně jako je i správný právní názor vyvozený ve věci soudem prvního stupně.
III.
Po přezkoumání napadeného rozsudku Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Pokud tyto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud se námitkami stěžovatelky řádně zabýval a vypořádal v odůvodnění svého rozsudku. Vysvětlil také, z jakého důvodu nepředložil věc k rozhodnutí o vyloučení, ale postupoval podle ustanovení §15b odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Odvolací soud zdůraznil, že důvodem pro vyloučení soudce (přísedícího) nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci (§14 odst. 3 o. s. ř.), za situace, v níž ani jeden ze soudců označeného senátu odvolacího soudu neměl a nemá žádný vztah k věci, účastníkům či jejich zástupcům (§14 odst. 1 o. s. ř.). V této souvislosti odvolací soud odmítl tvrzení stěžovatelky, že by důvodem podjatosti mohla být okolnost, že ustanovený znalecký ústav podal proti Městskému soudu v Praze žalobu, kterou se domáhá přezkoumání jeho rozhodnutí o výši znalečného, a zdůraznil, že neměl a nemá pochybnosti o správnosti a odbornosti jím vypracovaného znaleckého posudku ohledně obecné ceny nemovitosti. Skutečnost, že stěžovatelka, resp. oba žalovaní nebyli přizváni k provedení místního šetření výše označeným znaleckým ústavem, nemá vliv na zachování rovnosti stran, neboť soudem ustanovený znalec (znalecký ústav) je povinen vzít v úvahu pouze skutečnosti zřejmé a ověřené (technické a stavebně technické parametry stavby), stav právní i faktický, v daném případě, při zjišťování pouze obecné ceny pak porovnání cen posuzované nemovitosti s cenami obdobných realit v daném místě a čase. Přítomnost či nepřítomnost účastníků při jeho zkoumání proto nemá na výsledek jeho zjištění žádný vliv, mimo snad té okolnosti, že uživatelé nemovitosti jsou povinni zpřístupnit prostory nemovitosti, případně doložit projektovou dokumentaci a kolaudační rozhodnutí (případně stavební povolení) týkající se nemovitosti.
Odvolací soud rovněž podrobně vysvětlil, z jakého důvodu neumožnil provést obdobné šetření znalci stěžovatelky, přičemž zdůraznil, že další (konkurující si) znalecké posudky obou účastníků by na závěrech znaleckého posudku (včetně jeho dodatku) nemohly nic změnit, neboť by k nim, stejně jako v případě již existujícího znaleckého posudku vypracovaného na objednávku žalobců, nepřihlédl. I další tvrzení stěžovatelky, které má podpořit její názor o procesním zvýhodnění strany žalující v předmětném sporu, tj. nedoplnění důkazního řízení o dokončení jejího účastnického výslechu, bylo odvolacím soudem vyvráceno jako liché, když tento soud konstatoval, že doplnění dokazování k okolnostem nabytí spoluvlastnických podílů či hrazení nákladů na údržbu nemovitosti stěžovatelkou v době její emigrace není z hlediska předmětu prováděného řízení potřebné.
Odvolací soud neponechal bez povšimnutí ani zjevnou rozpornost a nekonzistentnost procesních postojů žalovaných, přičemž zdůraznil, že byť v průběhu řízení se jejich náhled na možnost vyřešení sporu značně měnil, je nepochybné, že v závěru řízení stěžovatelka akceptovala navrhované řešení sporu tak, že byla ochotna přijmout za vypořádání zrušeného spoluvlastnictví odpovídající finanční náhradu. Odvolací soud také srozumitelně vysvětlil, z jakých důvodů považoval skutková zjištění provedená soudem prvního stupně za dostatečná, a právní názor z nich vyvozený za správný. Protože napadené rozhodnutí zejména odvolacího soudu je řádně a podrobně odůvodněno, přičemž je z něj patrné, že námitky stěžovatelky nyní předkládané v ústavní stížnosti byly předmětem posouzení ze strany odvolacího soudu, Ústavní soud na odůvodnění odvolacího soudu, jako na správné, odkazuje.
Ústavní soud s ohledem na výše uvedené skutečnosti dospěl k závěru, že ve věci stěžovatelky nedošlo napadenými rozhodnutími obou obecných soudů k porušení jejích základních práv, proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu