ECLI:CZ:US:2010:3.US.1265.10.1
sp. zn. III. ÚS 1265/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. června 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Z. D., zastoupeného Mgr. Josefem Pelechem, advokátem se sídlem Kardinála Berana 1157/32, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. února 2010 č. j. 30 Cdo 2341/2008-379, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. ledna 2008 č. j. 21 Co 455/2007-350 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. června 2007 č. j. 8 C 81/2002-321, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") stěžovatel napadá v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí a tvrdí, že jimi, jakož i řízením jim předcházejícím, byla porušena jeho ústavně zaručená práva a svobody ve smyslu čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR.
Porušení výše označených práv spatřuje stěžovatel v tom, že obecné soudy nepostupovaly v souladu s ustanovením §120 odst. 1, odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť soud prvního stupně v průběhu řízení několikrát změnil názor na nezbytnost přibrání znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie do řízení a následné vyhotovení znaleckého posudku, jehož účelem mělo být zjištění zdravotního stavu žalované Z. D. v době podpisu darovací smlouvy (dále též "dárkyně"), přičemž důvodem postoje soudu nemohla být ani skutečnost, že žalovaná v průběhu řízení před tímto soudem zemřela. Stěžovatel s odkazem na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94 dovozuje, že tento postup nelze ospravedlnit pouhým konstatováním, že Z. D. již zemřela, neboť prý bylo možné nechat vypracovat navrhovaný posudek i po její smrti. Popsaný "chybný" procesní postup soudu prvního stupně nenapravil podle názoru stěžovatele ani soud odvolací, neboť ten označil soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav věci za správný a dostatečný pro rozhodnutí ve věci samé.
Stěžovatel nesouhlasí s postupem obecných soudů, pokud připustily provedení důkazu přečtením listiny - znaleckého posudku soudního znalce MUDr. M. B. ze dne 25. 11. 2002, vyhotoveného na žádost právního zástupce druhého vedlejšího účastníka, neboť citovaný znalecký posudek je podle jeho názoru neobjektivní a neúplný, protože nezohledňuje všechny aspekty zdravotního stavu Z. D.
Za nepřípustné, porušující jeho právo na spravedlivý proces, označuje stěžovatel rovněž zamítnutí jeho důkazních návrhů soudem prvního stupně, kterými se stěžovatel domáhal výslechu jím navržených svědků; takový postup považuje za porušení principu "rovnosti zbraní".
II.
Z připojených listin se zjišťuje, že Obvodní soud pro Prahu 5 v právní věci žalobce Z. D. proti žalované obchodní společnosti Amigal s. r. o. v řízení o určení vlastnictví nemovitostí - budov včetně příslušných pozemků, nacházejících se v katastrálním území Hlubočepy a blíže identifikovaných ve výroku pod bodem I. napadeného rozsudku (dále jen "předmětné nemovitosti") zamítl žalobu stěžovatele, kterou se domáhal určení, že vlastnicí předmětných nemovitostí ke dni 8. 7. 2005 je Z. D. (původně druhá žalovaná).
V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně konstatoval, že darovací smlouvou ze dne 17. 9. 2001 Z. D. převedla předmětné nemovitosti na svého syna P. D. (bratra stěžovatele), který vlastnické právo k předmětným nemovitostem převedl v roce 2004 na žalovanou společnost.
Soud prvního stupně při svém rozhodování vycházel především z listinných důkazů: z několika písemných vyjádření Z. D., která trvala na svém darování, z přečteného znaleckého posudku MUDr. M. B., který neshledal ve zdravotním - psychickém stavu dárkyně žádné změny či onemocnění takového rázu, které by odůvodnily její omezení či dokonce zbavení způsobilosti k právním úkonům, písemných zpráv ošetřujících lékařů dárkyně a zprávy Magistrátu Města Mostu, odboru sociálních věcí. Protože v řízení nebylo zjištěno, že by dárkyně byla zbavena způsobilosti k právním úkonům, resp. že by způsobilost činit tyto úkony byla omezena, neshledal soud důvod pro závěr o neplatnosti právního úkonu - darovací smlouvy.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, přičemž se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem předmětné věci.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 11. 2. 2010 č. j. 30 Cdo 2341/2008-379 jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.], a konstatoval, že stěžovatelem namítané vady řízení (zejména rozsah dokazování a odůvodnění soudních rozhodnutí) zásadní judikatorní přesah nemají, proto podle jeho názoru nebyl dán procesní předpoklad pro přezkum rozhodnutí odvolacího soudu.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této činnosti by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze v případě, pokud by jejich pravomocnými rozhodnutími v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, došlo k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem.
Vzhledem k tomu, že se stěžovatel domáhá přezkoumání jím napadených rozhodnutí z důvodu ochrany svého práva na spravedlivý proces, jehož součástí je rovnost účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny), zabýval se Ústavní soud z tohoto hlediska napadenými rozhodnutími a řízením jim předcházejícím a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Těžiště ústavní stížnosti spočívá v polemice stěžovatele se skutkovými zjištěními a právním závěrem soudu prvního stupně, přičemž důvodem námitek stěžovatele jsou údajná pochybení obou obecných soudů v důkazním řízení. V této souvislosti je však třeba připomenout, že Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích uvádí, že mu nepřísluší přehodnocovat dokazování a zasahovat do procesu dokazování, do hodnocení důkazů a vyvozování skutkových a právních závěrů, pokud obecné soudy v tomto ohledu postupují v hranicích vymezených zásadou volného hodnocení důkazů podle ustanovení §132 o. s. ř. Jestliže obecné soudy vymezené hranice nepřekročily a posuzovaly v řízení provedené důkazy jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a mají-li skutkové závěry, k nimž dospěly obecné soudy, oporu ve spise, nepřísluší Ústavnímu soudu do tohoto procesu zasahovat. Ústavní soud zaujal ve své judikatuře stanovisko i k tzv. opomenutým důkazům a vyslovil se tak, že obecné soudy nemají povinnost provést všechny navrhované důkazy, ale jsou povinny, pokud některý důkaz neprovedou, svůj postup odůvodnit.
Je nepochybné, že v projednávané věci postupovaly obecné soudy v souladu s výše uvedenou zásadou, neboť soud prvního stupně provedl dokazování všemi listinami, které účastníci řízení předložili a navrhli. V odůvodnění svého rozsudku označený soud vysvětlil, z jakých důvodů nepovažoval za potřebné doplnit dokazování dalšími důkazy, i proč v důsledku úmrtí dárkyně postupoval podle ustanovení §135 o. s. ř. a do řízení nepřibral znalce k vypracování znaleckého posudku ohledně psychického stavu dárkyně. Soud prvního stupně nevycházel v řízení jen z jednoho osamoceného listinného důkazu - posudku MUDr. M. B., ale i z důkazů dalších, především z vyjádření samotné dárkyně, z jejích postojů i stanovisek, která musela být jako součást spisového materiálu vzata soudem v úvahu.
Stěžovatel se snažil zpochybnit způsobilost dárkyně - své matky k právním úkonům již v řízení vedeném u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 21 Nc 2554/2002. V tomto řízení měl dostatek možností k tomu, aby ještě za života dárkyně (své matky) předložil lékařské vysvědčení či posudek o jejím duševním stavu, kterého se následně domáhal v řízení o určení vlastnictví. Jak je zřejmé, neučinil tak, takže z jeho podnětu zahájené řízení muselo být zastaveno. V kontextu všech v řízení provedených důkazů, jak správně zdůraznily oba obecné soudy, nebyly další důkazní návrhy stěžovatele relevantní, neboť skutkový stav byl zjištěn již soudem prvního stupně řádně, tj. úplně a objektivně - znalecký posudek vypracovaný na základě zadání protistrany byl při hodnocení důkazů posuzován nikoli ve smyslu ustanovení §127 o. s. ř., ale shodně s ostatními listinnými důkazy předloženými stranami sporu. V tomto smyslu nemohl Ústavní soud přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení principu rovnosti stran (ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny).
Ústavní soud proto nesdílí názor stěžovatele o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu projednávané věci. Ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou logická, přesvědčivě odůvodněná, nemají povahu svévole, mezi skutkovými zjištěními a právním závěrem z nich vyvozeným není zjevný či dokonce extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. června 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu