ECLI:CZ:US:2010:3.US.1304.10.1
sp. zn. III. ÚS 1304/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. D., zastoupeného Mgr. Janem Kutějem, advokátem se sídlem Praha 5, Preslova 1269/17, proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2010 č. j. 13 Co 45/2010-299, 13 Co 46/2010 a Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 1. 2010 č. j. 50 P 257/2008-292 a ze dne 4. 1. 2010 č. j. 50 P 257/2008-293, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů s tím, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") ve spojení s jejím článkem 38 odst. 2 a článkem 90 Ústavy, "právo na zákonnost" dle článku 2 odst. 2 a 4 Ústavy a článku 2 odst. 2 Listiny, dále právo na ochranu základních práv soudní mocí zakotvené v článku 4 Ústavy a článku 36 odst. 2 Listiny, "právo rovnosti před zákonem" ve smyslu článku 1 Listiny a konečně "právo rovného postavení účastníka řízení" zaručené článkem 37 odst. 3 Listiny.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 5 usneseními ze dne 4. 1. 2010 č. j. 50 P 257/2008-292 a č. j. 50 P 257/2008-293 přiznal soudním znalcům PhDr. K. H. a MUDr. L. J. znalečné (každému) ve výši 25 900 Kč za podaný posudek z oboru zdravotnictví - psychiatrie.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rovněž ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 5. 2. 2010 č. j. 13 Co 45/2010-299, 13 Co 46/2010 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Z odůvodnění vyplývá, že soud považoval přiznanou odměnu za adekvátní a odůvodněnou; pakliže stěžovatel namítal "nepřesnosti a chyby" ve znaleckém posudku, měl možnost je namítat v rámci řízení, v němž posudky byly podány, což také učinil.
Stěžovatel je názoru, že v jeho věci nastal "extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními obecných soudů a jejich závěry ztělesněnými v napadených rozhodnutích", a tento rozpor spatřuje v tom, že znalcům byly přiznány "obrovské finanční prostředky za zcela nekvalitní a nepoužitelný produkt", který podle jeho názoru nemůže být podkladem pro rozhodnutí ve věci. Znalecký posudek totiž obsahuje "desítky chyb, nepřesností a zkreslených faktů", které stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rozebírá. Napadená rozhodnutí se jej přímo dotýkají, a to tím, že mu již byla uložena povinnost uhradit polovinu nákladů, které k úhradě znalečného vynaložil stát.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
To je významné potud, že tak je tomu v dané věci.
Již odvolací soud se se stěžovatelovými výhradami vypořádal, a jeho závěrům lze ztěžka upřít logickou konzistentnost a obhajitelnou přiléhavost. V jeho rozhodnutí nelze jakkoliv spatřovat zjevný exces či libovůli, své rozhodnutí dostatečně odůvodnil, a tím jsou možnosti ústavněprávního přezkumu, vyčerpány. "Věcná správnost" není sama o sobě kriteriem ústavněprávního přezkumu, což se projevuje o to silněji jak v případě rozhodnutí ryze procesní povahy, tak tehdy, když rozhodnutí spočívá na relativně širším soudním uvážení, a obojí je přítomno rozhodnutích, které stěžovatel napadl. Ačkoli své výhrady stěžovatel vtělil do "ústavněprávní" formy, nejde o nic jiného, než právě o hledisko "správnosti", z nějž by Ústavní soud mohl věc posuzovat jen tehdy, byl-li by další opravnou instancí obecného soudnictví, kterou však není. Spor o to, zda znalcům mělo být na znalečném přiznáno méně či nikoli, způsobilý otevřít ústavněprávní přezkum není.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 17. června 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu