ECLI:CZ:US:2010:3.US.1346.10.1
sp. zn. III. ÚS 1346/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. T., zastoupeného Mgr. Janem Koptišem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 2017/13, proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 6. 2000, č. j. 16 C 148/2000-17, usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 7. 2009, č. j. 16 C 148/2000-33, a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 1. 2010, č. j. 19 Co 2457/2009-52, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 90, čl. 95 Ústavy České republiky zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaných v jeho občanskoprávní věci.
Rozsudkem ze dne ze dne 27. 6. 2000, č. j. 16 C 148/2000-17, uložil Okresní soud v Českých Budějovicích stěžovateli (v řízení žalovanému) zaplatit žalobci Dopravnímu podniku města České Budějovice, a. s., částku 206 Kč z titulu nezaplaceného jízdného a přirážky k němu, jakož i 500 Kč na náhradě nákladů řízení. Rozsudek byl vydán v řízení, v němž byl stěžovatel - vzhledem ke zjištění, že je "neznámého pobytu" - zastupován opatrovníkem, jímž byl ustanoven justiční čekatel rozhodujícího soudu.
O odvolání proti tomuto rozsudku, které podal stěžovatel dne 6. 4. 2009, rozhodl tentýž soud usnesením ze dne 24. 7. 2009, č. j. 16 C 148/2000-33, tak, že je odmítl jako opožděné. Krajský soud v Českých Budějovicích poté usnesením ze dne 26. 1. 2010, č. j. 19 Co 2457/2009-52, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil s odůvodněním, že šetření o pobytu stěžovatele před ustanovením opatrovníka bylo dostatečné, a opatrovník mu byl ustanoven opodstatněně. Tento závěr doplnil o sdělení, že dodatečně doložené důkazy k tvrzení, že se od roku 1998 až do 26. 5. 2005 nezdržoval na adrese nahlášeného trvalého bydliště, se netýkají období, v němž bylo šetření prováděno; navíc stěžovatel změnu svého bydliště na příslušném úřadu města neoznámil a při dopravní kontrole v květnu 1999 sám jako místo svého trvalého bydliště ohlásil právě Jizerskou ulici č. 1091/9, přestože se zde již zdržovat neměl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že okresní soud podle jeho názoru neměl o odvolání proti napadenému rozsudku rozhodnout sám, ale měl jej postoupit krajskému soudu, jež by se zabýval právě jeho námitkami ohledně nesplnění zákonných podmínek pro ustanovení opatrovníka. Šetření ke zjištění jeho pobytu v nalézacím řízení označuje za nedostatečné, neboť soud neučinil dotaz zejména na doručující poštu příslušnou podle jeho původního bydliště, u níž si již v roce 1998 zařídil "dosílku zásilek" do bydliště nového; jeho "nová" adresa byla známa i jeho ošetřujícímu lékaři, jakož i České správě sociálního zabezpečení a (příslušné) zdravotní pojišťovně, stejně jako zaměstnavatelům, avšak na ně se soud již neobrátil. Porušení svých práv spatřuje stěžovatel též v tom, že ustanovený opatrovník nehájil "ani v nejmenší míře" jeho zájmy a v řízení plnil toliko "funkci místa pro doručení písemností"; to se podle jeho názoru reálně zjevuje v tom, že se nedostavil k nařízenému jednání, neučinil ve věci žádná vyjádření a proti rozsudku nepodal odvolání.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Návrh, jímž je ústavní stížnost, je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; těmi jsou i opravné prostředky mimořádné, s výjimkou návrhu na obnovu řízení (srov. §72 odst. 3 téhož předpisu).
Ústavní stížnost se tedy vyznačuje tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti.
Řečené je významné i v posuzované věci.
Zákonem č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.), jenž nabyl účinnosti dnem 1. 7. 2009, bylo jeho ustanovení §229 odst. 1 doplněno o písm. h), podle nějž může účastník řízení žalobou pro zmatečnost napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže mu "byl ustanoven opatrovník z důvodu neznámého pobytu nebo proto, že se mu nepodařilo doručit na známou adresu v cizině, ačkoliv k takovému opatření nebyly splněny předpoklady".
Tím se stala - přímo - nepoužitelnou nejen judikatura Ústavního soudu, na niž se stěžovatel v ústavní stížnosti odvolával, nýbrž i ta její část, jež vycházela ze zdůraznění okolnosti, že nebyl-li účastníku opatrovník ustanoven "řádně", nemohlo mu být ani řádně doručeno rozhodnutí věci, čímž se mu otevírala cesta k řádným opravným prostředkům (viz kupříkladu usnesení ze dne 27. 6. 2007 sp. zn. III. ÚS 769/06).
Žaloba pro zmatečnost představuje mimořádný opravný prostředek, který slouží především k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu, která trpí takovými vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (tzv. zmatečností), jestliže je nejen v zájmu účastníků, ale i v zájmu veřejném, aby taková pravomocná rozhodnutí byla odklizena bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou věcně správná.
Důvodem žaloby pro zmatečnost podle ustanovení §229 odst. 1 písm. h) o. s. ř. je vadný závěr o splnění podmínek zakotvených v §29 odst. 3 o. s. ř., za nichž lze určité osobě ustanovit pro řízení opatrovníka, a to logicky včetně toho, kdo může funkci opatrovníka v konkrétní věci zastávat.
Právě takové námitky uplatnil stěžovatel v ústavní stížnosti, aniž by se však k tomuto (mimořádnému) opravnému prostředku, jenž k odstranění jim odpovídajících vad (nesprávnosti) napadeného rozhodnutí podle občanského soudního řádu slouží, uchýlil, tj. aniž řízení o žalobě pro zmatečnost ve smyslu §229 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zahájil (opak se z ústavní stížnosti nepodává).
Jinak řečeno, již samotná kritika (bez ohledu na námitky proti obsahu vydaného rozhodnutí) procesního postupu soudu prvního stupně, že stěžovateli neměl být pro řízení ustanoven opatrovník, resp. i to, že jím neměl být zaměstnanec téhož soudu, byla ve svém důsledku objektivně použitelnou již v řízení o žalobě pro zmatečnost podle §229 odst. 1 písm. h) o. s. ř. proti témuž rozhodnutí, které - namísto toho - stěžovatel napadl ústavní stížností.
Je pak přiléhavé stěžovateli též připomenout, že podle §234 odst. 5 o. s. ř. lze z důvodu zmatečnosti uvedeného v §229 odst. 1 písm. h) podat žalobu ve lhůtě tří měsíců od doby, kdy se ten, kdo žalobu podává, dozvěděl o napadeném rozhodnutí, a zejména, že podle přechodného ustanovení čl. II. bodu 11. zákona č. 7/2009 Sb. platí, že "z důvodu uvedeného v novém ustanovení §229 odst. 1 písm. h) lze podat žalobu pro zmatečnost i proti rozhodnutí, které bylo vyhlášeno (vydáno) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; běh lhůty k podání žaloby v tomto případě neskončí před uplynutím 3 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona".
Tím, že žaloba pro zmatečnost podána nebyla, vyvstala situace, kdy stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytoval. Nic na tom nemění, že se stěžovatel uchýlil k jinému instrumentu (odvolání), neboť podání žaloby pro zmatečnost (od 1. 7. 2009) tím objektivně dotřeno nebylo. Za této situace pozbývá smysl se zabývat na rozhodné meritorní rozhodnutí navazujícími rozhodnutími procesními, jmenovitě o opožděnosti proti němu směřujícího odvolání.
Proto dospěl Ústavní soud v posuzované věci k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu výše citovaného §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, a podle rovněž citovaného §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona ji soudcem zpravodajem odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2010
Vladimír Kůrka v. r.
soudce zpravodaj