ECLI:CZ:US:2010:3.US.1376.10.1
sp. zn. III. ÚS 1376/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. května 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Vnukum s. r. o., se sídlem v Praze 4, U Habrovky 247/11, zastoupené JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem v Praze 4, Na Zámecké 7, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2009 č. j. 75 Cm 202/2008-99 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 2010 č. j. 14 Cmo 565/2009-123, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 10. 5. 2010 se stěžovatelka domáhala zrušení výše uvedených usnesení obecných soudů. Dle stěžovatelky byly těmito rozhodnutími porušeny čl. 2 odst. 3, čl. 4 a čl. 90 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina", a čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z předložených kopií napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že osm navrhovatelů podalo proti stěžovatelce návrh na zaplacení úroků z prodlení z důvodu, že jim jako bývalým akcionářům právního předchůdce stěžovatelky bylo pozdě zaplaceno vypořádání dle §220p obchodního zákoníku v tehdy platném znění. Dne 20. 7. 2009 sdělilo sedm třetích osob soudu, že vstupují do řízení jako vedlejší účastníci na straně stěžovatelky, což odůvodnily tím, že byly členy představenstva právního předchůdce stěžovatelky a mají za to, že své funkce vykonávaly řádně. Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 7. 2009 č. j. 75 Cm 202/2008-99 rozhodl, že vstup těchto sedmi osob do řízení jako vedlejších účastníků na straně stěžovatelky nepřipouští. Uvedl, že řízení o návrhu je nesporné a řídí se §200e občanského soudního řádu, tedy účastenství nutno určovat dle §94 odst. 1 věty první občanského soudního řádu, vedlejší účastenství dle §93 občanského soudního řádu je možné pouze ve sporném řízení, proto je v tomto řízení vyloučeno.
Stěžovatelka i přihlášení vedlejší účastníci podali odvolání. Namítli věcnou nepříslušnost městského soudu s tím, že spor o úroky nespadá pod §9 odst. 2, 3, 4 ve spojení s §200e občanského soudního řádu. Uvedli, že navrhovatelé nepředložili žádný relevantní důkaz o tom, že byli akcionáři právního předchůdce stěžovatelky, a dále to, že právní zájem přihlášených vedlejších účastníků na výsledku řízení je jednoznačně dán. Nesouhlasili s nesporným charakterem řízení proto, že nesporným bylo řízení vedené u městského soudu pod sp. zn. 35 Cm 313/2006. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. 3. 2010 č. j. 14 Cmo 565/2009-123 prvostupňové usnesení potvrdil. Ztotožnil se se závěrem městského soudu, že v řízení jde o vztah z výkupu účastnických cenných papírů (tvrzené prodlení s plněním z tohoto vztahu), věc spadá pod §9 odst. 3 písm. g) občanského soudního řádu a pro řízení platí §200e občanského soudního řádu. Uvedl, že jde o řízení nesporné (rozhodný je předmět řízení a nikoliv terminologické označení účastníků), ačkoliv mohlo být zahájeno jen na návrh. Vedlejší účastenství dle §93 odst. 2 občanského soudního řádu přichází do úvahy jen v případě řízení sporného, proto nebyl důvod se zabývat ani odvolací námitkou o právním zájmu přihlášených vedlejších účastníků na výsledku řízení. Konstatoval také, že otázka věcné legitimace (oprávněnosti nároku) navrhovatelů je věcí meritorního posouzení.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že spolu s přihlášenými vedlejšími účastníky upozornila prvostupňový soud, že navrhovatelé neprokázali, že byli v rozhodné době společníky právního předchůdce stěžovatelky. Je přesvědčena, že soudy rozhodly ve věci samé, a to tak, že navrhovatelé byli společníky právního předchůdce stěžovatelky. Dle stěžovatelky soudy zasáhly i do práva dle čl. 10 odst. 1 Listiny, a to tím, že stěžovatelku i přihlášené vedlejší účastníky označily za lháře, když neuvěřily bez důkazů a právního důvodu jejich tvrzením o absenci aktivní legitimace navrhovatelů.
Stěžovatelka dále namítla, že soud i navrhovatelé jednali se stěžovatelkou jako se žalovanou, když strany označovali jako "žalobce" a "žalovaný", což nasvědčuje charakteru sporného řízení. Uvedla dále, že pokud se má jednat o nesporné řízení, tak soud nemá postavení pouhého rozhodce jako v řízení sporném, ale musí být sám aktivní a jednat tak, aby bylo dosaženo účelu řízení, a to již od počátku řízení. Dle stěžovatelky však soudy v tomto směru nerespektovaly (má-li být řízení nesporného charakteru) zásadu oficiality, zásadu vyhledávací a zásadu materiální pravdy.
K porušení zásady oficiality stěžovatelka uvedla, že pro soudy nemohou být zdrojem informací tvrzení navrhovatelů, která nebyla prokázána a jsou v rozporu s tvrzeními stěžovatelky a přihlášených vedlejších účastníků. Dle stěžovatelky se soudy bez právního důvodu postavily na stranu navrhovatelů, čímž došlo k porušení rovnosti stěžovatelky. Stěžovatelka namítá, že z napadených usnesení není zřejmé, zda se soudy hodnověrně dověděly o tom, že se jedná o výkup účastnických cenných papírů v souvislosti s převodem všech akcií právního předchůdce stěžovatelky na stěžovatelku nebo v souvislosti se zánikem právního předchůdce stěžovatelky bez likvidace. Bez "hodnověrně zjištěné potřeby" (dle stěžovatelky k této došlo dle spisu mimo soudní řízení) "nemůže prvostupňový soud takto neurčitě jednat".
K porušení zásady vyhledávací stěžovatelka namítla, že soudy se neseznámily se spisy obchodního rejstříku Městského soudu v Praze (uvedla značky spisů), ve kterých "již byly nesporné otázky řešeny". Pokud soudce učinil v daných spisech pochybení, nemůže být toto napravováno tímto soudním řízením. Dle stěžovatelky se soudy také neseznámily se spisem Městského soudu v Praze sp. zn. 35 Cm 313/2006 a Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 33 Cm 67/2009, kde vystupují stejní navrhovatelé v roli žalobců a stěžovatelka v roli žalované a jedná se zde o navrhovali tvrzený totožný kauzální nexus, výkup účastnických cenných papírů v souvislosti s převodem všech akcií právního předchůdce stěžovatelky na stěžovatelku nebo se zánikem právního předchůdce stěžovatelky bez likvidace. Dle stěžovatelky se soudy neseznámily ani s věcí Městského soudu v Praze sp. zn. 99 K 37/2007; stěžovatelka uvádí, že v dané věci konkursní soud zamítl návrh navrhovatelů na prohlášení konkursu na stěžovatelku a konstatoval v rámci prejudiciální otázky to, že stěžovatelka navrhovatelům nic nedluží (soudy jsou povinny toto respektovat).
K porušení zásady materiální pravdy stěžovatelka uvedla, že tvrzení navrhovatelů a stěžovatelky jsou v rozporu, proto měl soud pro rozhodnutí, zda se jedná o nesporné řízení, nejdříve uplatnit zásadu materiální pravdy, tedy zkoumat, zda jsou navrhovatelé aktivně legitimováni k žalobě o zaplacení úroků z prodlení, když nepředložili soudu žádný relevantní důkaz o tom, že by byli akcionáři (a že by tedy mohl vůbec vzniknout nějaký závazek, jenž by byl pozdě uhrazen); u navrhovatelů nesporného řízení je třeba posoudit, zda jsou subjektem hmotněprávního vztahu, to je výkupu účastnických cenných papírů stěžovatelkou, a pokud nebyli, je třeba návrh zamítnout.
Dle stěžovatelky je ignorace uvedených tří zásad soudy zřejmá z odůvodnění odvolacího soudu, že "otázka věcné legitimace navrhovatelů... je věcí meritorního posouzení"; tím dle stěžovatelky odvolací soud také přiznal, že pro názor, že se jedná o nesporné řízení, není žádný právní důvod. Dle stěžovatelky je otázka věcné legitimace zásadní a měla být řešena v rámci odstraňování vad návrhu nebo přípravy řízení. Navíc dle stěžovatelky byla otázka věcné legitimace navrhovatelů již vyřešena jako prejudiciální otázka Městským soudem v Praze (uvedla konkrétní spisové značky), kdy jako jediný akcionář právního předchůdce stěžovatelky byla soudem akceptována stěžovatelka.
Stěžovatelka konečně také namítla, že její právo na spravedlivý proces se dostalo do konfliktu s nerespektováním práva přihlášených vedlejších účastníků na spravedlivý proces, "když navrhovatelé za totožného kauzálního nexu tvrzeného v tomto nesporném řízení v nesporných řízeních čj. 35 Cm 313/2006 před Městským soudem v Praze a s věcí čj. 33 Cm 67/2009 před Krajským soudem v Hradci Králové stejných navrhovatelů v roli žalobců a stěžovatelky v roli žalované, navrhla přihlášené vedlejší účastníky za další žalované a označila je jako osoby odpovědné za jimi deklarované škody, kterých je původně žalovaný úrok pouhým zlomkem".
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Úvodem musí Ústavní soud připomenout, že je orgánem ochrany ústavnosti a nikoliv další instancí obecného soudnictví. Není tedy oprávněn zasahovat do činnosti obecných soudů, přehodnocovat jimi provedené hodnocení důkazů či provádět interpretaci podústavního práva. Zasáhnout může jen výjimečně, a to pokud dojde k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod. Takové porušení však Ústavní soud v dané věci neshledal, resp. toto se z tvrzení stěžovatelky evidentně nepodává.
Napadenými dvěma rozhodnutími soudy vyřešily otázku (ne)účasti přihlášených vedlejších účastníků, tedy vydaly procesní rozhodnutí, ze kterých vyplývá, že účastníky řízení o zaplacení úroků jsou (nadále) pouze navrhovatelé a stěžovatelka. Nejedná se o rozhodnutí ve věci samé (tj. o rozhodnutí o uplatňovaném nároku), tedy veškerá argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti, týkající se toho, že navrhovatelé nejsou v řízení aktivně věcně legitimováni (stěžovatelka poukázala na svá tvrzení a tvrzení přihlášených vedlejších účastníků, dále na jedno konkursní řízení a zde řešení prejudiciální otázky o existenci závazku vůči navrhovatelům, dále na to, že navrhovatelé své postavení akcionářů neprokázali a návrh má být zamítnut, uvedla některé spisové značky soudů s tím, že zde byla uznána jako jediná akcionářka atd.), je i pro ústavněprávní přezkum napadených dvou rozhodnutí irelevantní. Tato argumentace se míjí podstatou, když je zřejmé, že napadená usnesení nic nevypovídají o tom, zda uplatněný nárok navrhovatelů je či není po právu. Za zcela scestnou pak je možno označit argumentaci stěžovatelky o porušení práva zakotveného v čl. 10 odst. 1 Listiny, kdy toto spatřuje v tom, že soudy bez důkazů a právního důvodu přisvědčily aktivní legitimaci navrhovatelů. Kromě toho, že aktivní legitimace navrhovatelů nebyla předmětem napadených dvou usnesení, je třeba také poukázat na nepřípustnost actio popularis.
Samotný závěr soudů o tom, že v řízení jsou vyloučeni vedlejší účastníci (jedná se o nesporné řízení), stěžovatelka zpochybnila tím, že řízení je sporné, neboť tomu nasvědčuje užívaná terminologie "žalobce, žalovaný". Na tuto argumentaci však již dostatečně reagoval odvolací soud. Dále stěžovatelka v souvislosti s (ne)sporností řízení poukázala na tři právní zásady, které byly dle ní porušeny. Je však třeba uvést, že část argumentace o porušení těchto zásad se opět netýká otázky přiznání či nepřiznání vedlejšího účastenství či charakteru řízení, ale aktivní věcné legitimace navrhovatelů, což se míjí podstatou přezkumu (viz celá argumentace k zásadě materiální pravdy a část argumentace k zásadě oficiality a zásadě vyhledávací). Zbývající část argumentace k zásadě vyhledávací je pak obecná a bez srozumitelných souvislostí k napadeným dvěma usnesením (pasáž odkazující na spisové značky s tím, že "nesporné otázky byly řešeny") a jednak částečně naznačuje spíše otázku překážek řízení (res iudicata, litispendence), což se opět míjí podstatou toho, co bylo napadenými dvěma rozhodnutími řešeno. Zbývající část argumentace k zásadě oficiality je pak ve vztahu k řešenému vedlejšímu účastenství v daném řízení také nesrozumitelná, nekonkrétní a nedůvodná, když stěžovatelka zde zmiňuje "neurčité jednání prvostupňového soudu" a "potřebu hodnověrně zjistit" souvislost výkupu cenných papírů. Není především zřejmé, co míní stěžovatelka "neurčitým jednáním", když soudy evidentně v napadených rozhodnutích zcela jasně vyřešily otázku přihlášených vedlejších účastníků. Dále pak se z rozhodnutí odvolacího soudu podává, že tento na obdobnou námitku v odvolání dostatečně reagoval (poslední odstavec listu 2 rozhodnutí). Stěžovatelka jako důkaz, že řízení je sporné a nikoliv nesporné, spatřuje také v tom, že odvolací soud uvedl, že "otázka věcné legitimace navrhovatelů... je věcí meritorního posouzení". Rovněž na tomto argumentu nelze shledat nic konkrétního či ústavněprávně relevantního.
Stěžovatelka v závěru uvádí také námitku o porušení práva na spravedlivý proces přihlášených vedlejších účastníků v řízení. Podobně jako výše však musí Ústavní soud poukázat na nepřípustnost ústavní stížnosti podávané ve prospěch třetích osob, tedy podávané za účelem ochrany práv jiného subjektu, než je stěžovatel.
V samotném výkladu podústavního práva obecnými soudy (zejména občanského soudního řádu) Ústavní soud neshledal libovůli nebo rozpor s výkladovými standardy.
Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky skutečnostmi stěžovatelkou namítanými, proto postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
Závěrem Ústavní soud poukazuje na nízkou argumentační i jazykovou úroveň ústavní stížnosti. Z tohoto důvodu Ústavní soud považoval za potřebné některé její části méně srozumitelné v odůvodnění tohoto usnesení doslovně citovat.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu